Ráno jsme zmrzlí nejen my, ale i stan. Spala jsem v několika ponožkách, legínách, kalhotech do deště, tričku, mikině, péřovce, kukle a čepici, měli jsme propnutý spacák a BYLA mi zima. Mrazivé probuzení nám zpříjemní nejen kafe, ale i několik srnek, které přijdou posnídat naše čůranky ze včera a nebojí se přijít na metr daleko.
Dnes je před námi dvacettři mil do Tuolomne Meadows. Převýšení nemá být tak hrozné jako včera přesto začíná den strašidelným stoupáním, které nás všechny odrovná. Jsem připravena jít zpátky do stanu a jediným problémem je, že je teprve půl desáté dopoledne. Pořád oba cítíme následky giardie, protože ani jeden netráví dobře a jsme podivně unavení.
Na kopci přichází na řadu první přestávka. Shodujeme se, že to by pro zbytek dne stačilo a přemlouváme se k odchodu dál. Výhoda rozšíření naší skupiny na tři členy je ta, že vždy alespoň jeden na tom není tak špatně a dodává týmu optimismu. Nebo spíš jinak – všichni se tak nějak víc snažíme, ale jestli to tímtotempem půjde dál, bude nás muset být dvacet.
Okolní krása se jen těžko popisuje. Osobně si myslím, že majestátnost Sierry, jejích hor i údolí dost dobře popsat nejde. Nevím, kam mám dřív koukat a tak jediným problémem zůstává, źe musím koukat většinu času před sebe, protože každá nepozornost zavání podvrknutým kotníkem nebo ukopnutou nohou o kámen či v nejhorším případě pádem na ústa. Takhle si to správné kochání nepřdstavuji a tak tu určitě nejsme naposled. Jen s tím rozdílem, že nepoběžíme přes čtyři tisíce kilometrů v kuse.
Oběd se nám dnes spontánně přihodil asi o šest mil dřív a je radost pozorovat, jak i dříve plánovací Kanga objevuje kouzlo okamžiku. Pří přechodu řeky uprostřed plactých skal nešlo odolat a tak vyndaváme mokrý obsah našeho batohu, což jsou opět spacáky a stan, sušíme a hodinu si uživáme klidu. Jedinou nevýhodou je to, že to máme ještě čtyrnáct mil.
Docela se rozběhneme a tak všichni společně v mnou předpovídaných třičtvrtě na sedm vcházíme do Tuolumne Meadows. Je tu pouze obchod a pošta, kde máme balíky. Tedy nejen ty, máme také smůlu, protože dnes nám je nikdo nevydá a zítra možná příjde někdo až po obědě, kdy už potřebujeme být na cestě. Kanga tu má balík s jídlem a bounce box a my naší nešťastnou, třikrát prasklou láhev na vodu. Výhodou trailu je, že se tu člověk dříve či později naučí, co všechno nepotřebuje. Není třeba kromě občasných peněz na jídlo vlastně nic. Snad jen slušné počasí, alespoň trochu teplo.
Balíky necháme na ránno pro možný zázrak a jdeme potmě stavět stan. Během hodiny se rapidně ochladilo, navlékáme proto veškeré oblečení, které vlastníme, ale ani to moc nepomáhá. Večerka je tedy hned po jídle a klepeme zimu s Jirkou společně. Jak jsem se na začátku výletu honosila tím, že bych ve stanu mohla spát pořád, tak to už mě přešlo. Podložky máme proloželé tak, že půl noci se točím ze strany na stranu, protože všude mě tlačí pánev a ze spaní v deseti vrstvách taky moc nadšená nejsem. Postel s tvrdou matrací a teplotou víc než deset stupňů dostala zcela nové kouzlo.
Rychle usínáme za šustění okolních nafukovacích podložek, které možná netlačí, ale kravál dělají neskutečný. Nedaleko našeho stanu nějaký pán navíc naladil takové bardo, že všichni medvědi v okolí zcela jistě vzali nohy na ramena a stěhují se z lesa ven. A my nemáme ani špunty do uší.