Den stodesátý aneb vosa zabiják a potkali se v Ashlandu

Ráno vstáváme ještě za tmy. Potřebujeme dojít co nejdříve k silnici a dojet do Ashlandu. Už několik dní je mi špatně, bolí mě břicho nejen po jídle a celkově se necítím ve své kůži. Přičítám to tomu, že dvacet mi už bylo a třicet taky, ale přesto se mi to nezdá. Ano, chodíme každý den dost mil, ale jinak nemusíme nic řešit a já mám často pocit, že usnu za chůze. Jirka je na tom podobně a v pocitech vyčerpání se trochu střídáme. Je mi divné, že posledních pár dní skoro nemám hlad a ani Jirka netrpí obvyklými nájezdy na pytel s proviantem. Dáváme si jen tyčinku a další jídlo odkládáme na neurčito.

Je docela teplo a s vidinou brzkého odpočinku se nám jde docela dobře. V tom Jirka zařve a kácí se k zemi. Ve mě zatrne, protože podle intenzity křiku se zdá, že si minimálně zlomil koleno. Vosa. Ne tak ledajaká, ale pravá americká. Jako už všechno v americe, i vosy jsou tu přehnané a já mu naprosto věřím, že to bolí jako čert. Píchla ho zezadu na kotník a bůhví, co se s ní stalo. “Nejsi náhodou alergický” ptám se opatrně, protože tuším, že žádné léky tohoto typu s sebou nemáme. “Trochu” odpoví Jirka a já jsem jen ráda, že odpoledne budeme v Ashlandu, pro případ krize. Posledních necelých deset mil. Vzdálenosti se s definitivní platností změnili a patnáct kilometrů, doma akce na celý den, momentálně znamená “za rohem.”

Odvádím od nohy pozornost a za čilé konverzace o “důležitých tématech” oněch deset mil uteče jako voda. Po chvíli nám staví pick-up, ve kterém je dědeček s vnoučkem a se psem. S dědečkem se skvěle popovídáme, vnouček je neskutečně milý a trvá na tom, že já budu s ním a psem sedět vzadu, což mi naprosto vyhovuje. Během následující půlhodiny skoro umazlím psa a dokonce dostaneme vyhlídkovou jízdu po Ashlandu.

Máme se dnes sejít s Honzou se kterým jsme se od Kennedy Meadows neviděli a na kterého se už tři dny těšíme. Místo odvezení sebe a věcí na hotel Honzovi voláme, vystoupíme v centru a jdeme si sdělovat zážitky za uplynulé dva měsíce. Co se tak může stát za dva měsíce v lese? Spousta věcí, více či méně příjemných. Jen tak mezi řečí říkám Honzovi o svých problémech a směji se, že už jsem asi stará a nic nevydržím. Honza odpoví, že úplně totožné problémy měl, než šel doktorovi s podezřením na Giardii. Toto střevní onemocnění je po komárech a medvědech další potencionální hrozbu na trailu. Bakterie, která se obvykle do trávicího traktu dostane z kontaminované vody dokáže zamávat nejen s trávením, ale se stavem celého organismu. Že bych nebyla stará, ale jen trochu nemocná?

Zodpovědnější Honza byl u doktora, dostal jednorázovou silnou dávku antibiotik a rychle se mu ulevilo. Zahraji si svou oblíbenou hru “na paní doktorku” a zjišťuji více informací, protože poprvé po dvou měsících máme signál, který funguje. Splňujeme všechny popisované příznaky. Nemít před sebou dalších tisíc mil, s největší pravděpodobností to neřeším, naordinuji si půst a nějakou čistící kůru, ale to v momentálních podmínkách není dost dobře možné. Představa, že zbylých šest týdnů jdu stylem, kdy každých pár set metrů stavím a přerovnávám bederní pás, aby bolest břicha byla únosná, mě příliš neláká a zařizování doktora, který by mi napsal recept na antibiotika a řešení nemalých poplatků s pojišťovnou ještě méně. Co s tím? Ráno moudřejší večera a zítra bude jasněji.

Honza místo kávy touží po jídle a já si poprvé od svého příjezdu dám zeleninové suši. Po pár kouscích mi je opět těžko a mě začíná být jasné, že se asi hovorům s pojišťovnami nevyhnu. Jirka se podívá na svůj kotník, místo kterého je tam cosi, připomínající kotníky tři. Vyžádá si led, který vůbec nepomáhá a kotník otéká stále víc a víc. Pár hodin uteče jako voda a my se musíme rozloučit. Honza jde do hostelu a zítra vyráží na trail a my do našeho ubytování. Vzhledem k fyzickému stavu v týmu jedeme autobusem a za necelých deset minut vystupujeme před motelem.

Roadway Inn je Klasický americký motel a když vyměníme náš pokoj vonící po popelníku za jiný, je to docela příjemné ubytování. Já už jen ležím a to nemám batoh na zádech a snažím se najít potencionálního doktora na zítra. Je tu jen jeden, ale otevřeno bude mít až od devíti hodin. Spát jdu po půlnoci se smíšenými pocity. Do Ashlandu jsem se těšila a naší návštěvu jsem si představovala trochu jinak. Kratší, bez doktorů a únavného řešení, ale náš výlet mne opakovaně naučil, že člověk míní, ale trail mění.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Rolovat nahoru