Můj ranní plán vstát v šest, cvičit a brzy vyjít nevyšel. Jak by mohl, když spát jsme šli po desáté a vzbudila jsem se ve čtvrt na osm. Dřív by mi to bylo líto, ale dnes vím, že je lepší se vyspat. Trail měl zjevně alespoň nějaký význam. Na piknikovém stolku, vedle kterého máme postavený stan si opět jako lidi dáme kávu a snídani a z praxe je dnes pár stojek a protažení na trávě. Shodujeme se, že se konečně cítíme docela v normálu a při představě chůze s batohem se nám nechce okamžitě zalézt zpátky do spacáku.
Potřebujeme zařídit ještě pár věcí a poslat můj nový bear canister do South Lake Tahoe, abych ho netáhla už odsud. Pořád nemůžu uvěřit, že na mě čekal v hikerboxu. „Trail provides“ (pozn.pro rodiče – “trail zařídí”) není jen tak plané mluvení do větru. Začínám vymýšlet, co dalšího bych potřebovala, ale dojdu k tomu samému jako obvykle. Nic. Na poště jsou tak neskutečně milí (vlastně na všech poštách jsou), že bych navrhovala výměnný program pracovníku České pošty, kdy přednost by měla ta hořovická. Je mi jasné, že tady za to pobírají o dost veselejší plat, ale úsměv je zadarmo.
Nemůžeme se rozhodnout, zda rovnou stopovat nebo jít ještě jednou na to výborné capuccino, u kterého mi pán včera udělal obrovskou pěnu a ještě se přišel přeptat, zda to bylo v pořádku. Říkal, že když si někdo objedná velké capuccino, manželka, která dělá objednávky, se mu směje, protože nerad pěnu dělá. Rozhodne to Jirka, který říká, že bez vanilkového milkshaku, což je v místním podání rozmixovaná vanilková zmrzlina s kapkou mléka nikam nejde. Pán je rád a jak nás vidí hrne se ke kávovaru. Jirkovi omylem udělá milkshake velký a já obdivuji Jirkovu odolnost, protože dát si tohle já, dnešní výšlap by tím pro mne skončil. Sedneme si jako včera na lavičku vedle kavárny a ani nestihnu kávu dopít a staví před námi velký pick-up. Vystoupí čilý, odhadem pětaosmdesátník a haleká “chcete hodit na trail”? “To určitě chceme”, svorně odpovídáme. “Tak si naskočte, batohy dejte dozadu ať si z nich pes může vybrat jídlo.” Vzadu na korbě sedí největší mazlík a tak se ještě před jízdou vyskotačím a snažím se Johnovi, jak se pán jmenuje, vnutit, že se psem vzadu pojedu já. “Je to ilegální” směje se, ale mě je jasné, že takhle hikery určitě vozí.
Jdeme si sednout dopředu a jedeme ještě pro dva další kolegy. Ujedeme ani ne sto metrů a John staví u krajnice se slovy “musím ještě zavolat manželce, takže je dost možné, že si zase vystoupíte a já budu muset domů. Šedesát jedna let manželství je šedesát jedna let manželství.” Komik. Nahlásí své paní, že za hodinu bude doma a my vyrážíme. Žena prý maluje, ale on nemusí, protože onehdá schválně jakože omylem něco rozlil a teď má tedy volno. V podobné duchu se nese celá konverzace. S Johnem je neskutečná legrace, vypráví nám i o historii Etny a celé severní Kalifornie a já bych s ním nejradši jela zpátky k němu domů na zahradu. Máme však ještě pár mil které na nás čekají. Na mé naléhání, že mu přispějeme alespoň na benzín odvětí, že bych ho opravdu urazila. Na focení slyší ale dobře a se slovy, že se teda chytneme rád zapózuje. Slíbím mu, že jak uvidím odklizený strom v okolí trailu, vzpomenu si na něj, protože letos trail v okolí pomáhal čistit a už šlapeme do kopce.
Nabití novou energií si užíváme okolní přírodu a výhledy. Minulý měsíc jako by nebyl a z Oregonu si pamatuji jen Crater lake a ty hezké věci. Zase nás to baví, ale třicet mil denně chodit prostě nechceme. Po pár mílích s fantastickým výhledem si dáváme malou svačinu a ujíme alespoň trochu nehikerského jídla, které s sebou tentokrát táhneme. Avokádo, okurka ani broskve obvykle nejsou základní součástí výbavy, ale po pár měsících jediným jídlem, které chci jíst.
Odpoledne pokračuje v příjemném rytmu a já si přijdu jak na růžové obláčku. Jsou tu kopce (jako všude od začátku), ale je pod mrakem a příjemné chladno. Potkáváme pár milých lidí a jednoho staršího pána, který nám uhybá. Jdeme do kopce a při pohledu na něj mám obavu, aby došel. Říká, že je jen unavený a já opět obdivuji místní lidi. V jeho věku by mohl sedět doma u televize a nadávat na svět nebo cokoli jiného, ale on vezme batoh a jde do kopců. Borec, stejně jako další postarší manželský pár, který míjíme později. Jdou “jen” sekci a pěkně pomalu, ale vypadají spokojeně a já doufám, že v nejlepších letech, což jsou pro mě vždy ta, která jsou teď a ty která nastanou se ještě na nejeden trail vypravím.
Dnes máme jen čtrnáct mil a když nabíráme vodu u posledního zdroje, začne poprchat. Podíváme se na oblohu, a to co se děje nad protějšími kopci se nám vůbec nelíbí. Nasadíme na batoh pláštěnky a v solidním tempu doběhneme zbývající dvě míle k nejbližším plochým místům. Než rozbalíme stan přijde i Kicks následovaná Kangou, jedny z mých nejoblíbenějších slečen, které jsem tu potkala. Myslela jsem, že jsou před námi a ony přitom byly také v Etně, jen spaly jinde. Příjemný večer i cvičení nám překazí déšť a tak jsme už po sedmé schovaní ve stanu. Alespoň jsme nezmokli a zítra se snad počasí opět umoudří.