Blog

Den stodevátý aneb světlo na konci tunelu (pozn. pro Jirku “OLÉ”)

V půl páté ráno mě vzbudí plný močový měchýř a intenzivní klapot dešťových kapek o stan. Pokusím se najít všechny své končetiny, které mi dávají jasně najevo, že pokud někde v těle existuje energie, uvnitř nohou to rozhodně není a jdu ven. Rychle vykonám, co je třeba a zalezu zpět do stanu s tím, že příště, až se probudím, bude určité lépe. Musí. A skutečně o dvě hodiny později je po dešti.

Ač se nám ani jednomu nechce vstáváme a balíme. Opakuje se washingtonské pravidlo – dva dny deště, morálka v háji, jeden den sucho a celé znovu. Jinak než pěšky se do Ashlandu nedostaneme a tak nasazujeme batohy a zcela bez nadšení jdeme. Neprší, dokonce probleskuje slunce, takže by mohlo být daleko hůř. Jižní Oregon je také daleko placatější a tak ani terén nebude příliš náročný. Navíc je pořád ve hře možnost, že dva dny deště odplavili komáry tam kam si zaslouží, což je určitá motivace.

Přecházíme opět pasáže s velkými kameny. Povídáme si a Jirka mi zrovna sděluje jednu novinu, na kterou přišel (jejíž obsah si na jeho přání nechám pro sebe). Zastavíme, Jirka pokračuje ve vyprávění a pro dodání sil svým slovům nadzvedne hole, které drží v ruce a razantně je zapíchne zpět do země. Bohužel jednou z nich přesně tam, kde je i moje noha. Myslí si, že se plnou vahou opírá o zem a nechápe můj zkroušený výraz, protože mě během vteřiny přešel smích, který tam v návaznosti na sdělovaný příběh byl. Při bližším ohledáním svého nártu zjistím, že krev neteče, díru tam také nemám a modřina se za pár dní ztratí.

Pokračujeme v cestě a další nebezpečí se objeví záhy. Borůvky. Všude. Jsou obrovské a strašně dobré, což je naprosto v rozporu s dnešními plánovanými mílemi. Jakoby vše dnes pracovalo proti nám, ale pravdou je, že se nám ani jednomu nechce dávat nohu před nohu. Trháme největší borůvky, jaké jsem kdy viděla. Některé mají velmi nepravidelné tvary a Jirka nahlas přemýšlí, že jsou třeba zmutované. Paráda, to se k sobě náramně hodíme. Přesně tak si totiž po posledních dvou dnech připadám. Jako zmutovaná borůvka. Na chvíli nic jiného neexistuje. Jen já a borůvky. Nesnesitelná lehkost bytí trvá přesně tři a půl minuty, během kterých se mi podaří zapomenou na to kde jsem a že jsem, než se proberu zpět do reality, která představuje konec zábavy, těžký batoh na zádech a dvacet mil přede mnou.

Celý den byl dnes vzácně “nudný”, což jsem po těch předchozích obzvlášť ocenila. Nuda tu získává zcela nový význam a je vítaným společníkem, protože dnů, kdy se nic nestalo, by jeden na prstech ruky spočítal. Posledních pár týdnů mě bolí břicho, vždycky odpoledne a k tomu přibyly už dobře známé nohy z gumy. Když přijdeme k silnici, z které by se také dalo dojet do Ashlandu trochu dříve, jsme ve velkém pokušení. Oba se zasníme, jaké by bylo krásné po předchozích pár dnech spát už dnes v posteli, ráno si vypít kávu jako člověk z hrnku v sedě u stolu, ale brzy se zase probereme, řekneme si, že nejsme čaje a že to dáme. Někdy je to boj.

Po gumových nohách dojdeme v půl deváté tam, kam jsme zamýšleli. Po cestě jsme byli odměněni dokonce několika výhledy do okolí, které nás zase trochu povzbudily. V půl desáté dopisuji tyto řádky, Jirka do sebe souká několikátou večeři a zajídá jí sušenkami. Nastavím budík na pátou a chlácholím se, že pokud sebou zítra hodíme, sen o posteli se stane skutečností.

Napsat komentář