Vstáváme v půl šesté bez snídaně, protože nemáme vodu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by měl dnešek být nepříjemný více než obvykle. Vyrážíme ještě za šera a s vidinou blížící se kávy a snídaně kopec docela vyběhneme. U vody se nedá nikde posadit a tak neseme do dalšího kopce litr navíc a téměř na vrcholu najdeme místo na stan, kam se uvelebíme. Je tu ještě jedno, na kterém je slečna, která ještě v devět leží ve stanu. Je mi moc sympatická a trochu jí závidím. Jirkovi praskla přezka na bederním pásu, což je trochu problém. Mně se také jedna rozbila v zavírání batohu už v poušti, což jsem se rozhodla ignorovat. Teď to ale řešit musíme, protože bez bederního pásu Jirka moc daleko nedojde, a tak objednám rovnou dvě. Než se najíme a zařídíme zaslání náhradních přezek na batoh je skoro deset dopoledne.
Po několika mílích nasazujeme opět síťky přes hlavu. Zdejší komáři nebzučí a jsou téměř neviditelní, což je ve finále daleko horší než v Oregonu. Tam je člověk mohl alespoň zcela nejogínsky zabít a vylít si na nich svůj vztek z pokousání. Tady nic neslyší, necítí jejich kousnutí, jen následnou bolest, která stojí za to. Neviditelní komáři jsou dobrovázeni muškami, které sice nekoušou, ale lítají při chůzi člověku do očí a nosu, jsou neuvěřitelně otravné a nedají se odehnat. Kapitulovaně se dusím v síti, zatímco teplota rapidně stoupá. S tím jak sestoupáváme níž se i otepluje a po poledni odhaduji čtyřicet stupňů ve stínu. Navíc se ani lístek nehne a je hrozné dusno.
Svačinu strategicky uděláme bez vody hned jak ustanou hmyzí komanda. Jen těžko se nám zvedá a když za chvíli dojdeme k vodě a zjistíme, že ani tady komáři nejsou, jdeme se koupat. Tak krásnou řeku jsme nečekali a ledová voda s námi i naší náladou udělá divy. Poslední kopec díky osvěžení i tomu, že jsme si namočili oblečení, zvládáme bez úžehu. Takové vedro bylo snad jen na konci pouště před Kennedy Meadows.
Jakmile se jen lehce ochladí, vrací se mušky a komáři, kteří nás neopustí až do pozdního večera. Díky nim jsem opět bez večeře, protože zastavit nejde a každé vyčurání je odměněno několika kousanci. Takhle nějak si představuji peklo. Vedro, komáry a možná ještě společnost několika “českých vysokých státních představitelů.” V uších mi zní oblíbená „highway to hell“ a přesně tak si teď připadám. Pozitivní je, že už ani nejsme otrávení, ale spíš smířeně doufáme, že brzy bude lépe.
Stan stavíme ve čtvrt na devět s nemilým zjištěním, že je úplná tma. Oproti Washingtonu se stmívá o hodinu dříve, což znamená, že budeme muset být o hodinu rychlejší. Závod s časem je očividně stejný doma i v lese a často je ho žalostně málo. Dnešní den byl takovou vzpomínkou na Oregon. Skoro celý proběhl v lese bez jediného výhledu, jen s větším převýšením. I tak jsme ho zvládli a když se v půl deváté večer máčím do malé tůně v potoce, u kterého kempujeme, říkám si, že možná takové „všední“ dny naučí člověka nejvíc.