V noci mne třikrát vzbudily podivné zvuky praskajících větví a dusotu kolem stanu. Uklidňovala jsem se tím, že to jsou jistě jen lidi, kteří chodí okolo, protože jsme výjimečně nepověsili jídlo. Nebylo kam. Ráno jsem při cestě na toaletu objevila mnoho tlapek různých tvarů a velikostí, ale k nám do stanu na návštěvu nikdo nepřišel, což je to jediné, co se počítá. Vyrážíme dokonce před sedmou ranní s vidinou třiceti mil před sebou. Já začínám den brufenem, protože první z mých tří nejméně oblíbených dnů v měsíci mi dává zabrat a mám pocit, že bederák ani nezapnu. Naštěstí za půl hodiny prášek začne působit a já odpůrce léků jsem vděčná, že si ho můžu vzít a alespoň trochu fungovat.
Dvacátého čtvrtého dubna, tedy přesně před čtyřmi měsíci jsme od jižního teminu naší cestu začínali. Pár lidí mi psalo, že jdeme nekonečně dlouho a upřímně dost často mám pocit úplně stejný. Užíváme si to, většinou nás to baví, ale oba máme silné nutkání jít dělat něco užitečného, což jsem ostatně již psala. Nemám o nic větší pocit, že ujít čtyřitisíce tři sta kilometrů je něco obdivuhodného, ale je pravda, že nám cesta oběma v mnoha věcech pomohla a vyrazit bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat. Možná je to tím, že jsme oba dost činorodí a po čtyřech měsících na nohou si nepřijdeme příliš užiteční, ale třeba naše zážitky a vjemy mohou inspirovat někoho jiného k tomu, že projít se lze i bez předchozích zkušeností. Vítězí však přání dokončit začaté a zhruba za pět týdnů bychom měli být u konce.
Dopoledne utíká i díky nepříliš náročnému terénu a před polednem obědváme u silnice. Po pětačtyřiceti minutách si Jirka nasazuje batoh a já se ptám, zda se nezbláznil. Nasadit si batoh teď, můj oběd se rychle dostane zevnitř ven a tak je mi ještě dvacet minut dovoleno “odpočívat.” Poté co jako dezert spolknu brufen číslo dvě se vydáváme vstříc odpolednímu programu neboli dalším sedmnácti mílím.
Castle Crag wilderness nám oběma vyrazí dech. Nahoře se před námi tyčí nejkrásnější pohoří, které jsem kdy viděla. Výhodou cesty je, že ani jeden netušíme, co a kde můžeme čekat a tak jsme dost často v údivu, který je z většinou pozitivní. Obrovské skály v mnoha odstínech šedé s kaskádovitými výběžky dávají jasný pokyn – “sundat batohy, sednout a obdivovat”, který poslušně plníme. Budeme se kolem skal točit z různých stran až do večera, kdy pod nimi projdeme.
Odpoledne potkáváme dvě známé tváře z pouště. Jihoafričanku NextLevel a trvale zhuleného Kapitána Nema nevímodkud. Jihoafričanka má v plánu projít Oregon za dva týdny a tak jí popřejeme hodně štěstí. Něco podobného jsme si mysleli taky, než jsme zjistili, že Oregon je vše jen ne rovina, kde by míle naskakovaly samy. Kapitán Nemo nemá ani tušení, že jsme se dva měsíce potkávali a tak se pozdravíme, jako poprvé a jako vždy si řekneme, že je nádherný den. Někdy si říkám, o kolik si trail dělám těžší díky tomu, že několik let nepiju a ještě více let ani nic ostatního. Nemo je trvale na jiné planetě, kde je mu očividně moc hezky. Ten kluk musí mít minimálně dvacet životů, protože jeho kamikadze styl moc nepobírám.
Jakmile klesneme o pár set metrů níž, slétnou se na nás hejna mušek a komárů. Krouží kolem hlavy v takovém počtu, že vytahujeme síťky přes hlavu, které jsme si naštěstí nechali v batohu. Síťované obleky by stejně byly zbytečné, protože zdejší komáři jsou třikrát tak menší, než ti oregonští a sítí by bez problému prolítli. Naštěstí nejsou díky svým rozměrům schopní na člověku přistát a kousat ho, když se hýbe a tak “jen” otravně poletují kolem a bzučí.
Hejna mě připraví o večeři, protože odmítám jíst a mávat kolem sebe rukama. Jirka hrdinsky praví, že to vydrží a nají se, až dojdeme. Já večer už jíst nemůžu, špatně se mi potom spí a menší odlehčení mi neuškodí. Nejvíc se po skončení trailu těším na to, že nebudu muset pořád jíst a už vůbec ne žádné čokolády a oříšky. Před osmou máme postavený stan a já se bez ohledu na bzučící peklo jdu koupat do potoka. Podaří se mi dole po proudu najít malou tůň, do které se vejdu celá. Čelovku nechávám v batohu a raději se nerozhlížím kolem. Jsem tak olepená a uchozená, že je mi v tu chvíli úplně jedno, jestli mě něco sežere. Voda je přednější a já se po pár minutách pobytu v ledové lázni cítím milionkrát lépe. Pokud mě to nepřejde, mohli bychom doma dost ušetřit za spotřebu vody, minimálně té teplé. Z několika sprch denně jsem se dostala ke sprše jednou týdně prokládané máčením v potocích a tůních tak často, jak je to jen možné. Většinou jsem s tím úplně v pohodě, ale mám-li být upřímná, jedna moje část se nemůže dočkat, až půjde k holiči, nalakuje si nehty, použije parfém a dostane se do koukatelné podoby. Některé věci se nemění ani po několikaměsíčním pobytu v lese.