Ráno jsem díky zimě úplně tuhá a nemůžu se probrat. Jirka na tom není o moc lépe. Celou noc foukal silný vítr, který mne společně s bolestí břicha budil. Oblékáme péřovky a balíme. Ideální příprava na den, kdy za pár hodin bude pětatřicet ve stínu. Máme před sebou jen osmnáct mil, kvůli povinnému bear canisteru v Lassen parku, který nemáme. Budeme tedy kempovat přímo před jeho hranicí. Zítra jen po cestě v Drakes ranch vyzvedneme balík a půjdeme dál.
Unaveně se šineme vpřed a za chvíli se tradičně svlékáme. Dopoledne půjdeme okolo Subway cage, což je jeskyně vzniklá sopečnou činností, kam si uděláme malý výlet. Po obědě přijdeme do Old station, kde je vyhlášené JJ café a taky mnoho turistů. Původně jsme tuto zastávku chtěli vynechat, ale díky zkrácenému dni se tam přeci jen zastavíme.
Snídani si děláme na parkovišti, kde dobré duše nechali pod piknikovými stoly pro hikery vodní kešku. Příjemným luxusem jsou i místní záchody, které jsou mnohem lepší než si v lese kopat jámu. Shodujeme se, že nám pořád není dobře a netušíme, čím by to mohlo být. Nemyslím si, že by se giardia vrátila, ale zažívání určitě ani trochu nefunguje jak by mělo, což dost ovlivňuje jak každý den, tak naší náladu. Můžeme si sice říct, že je to jen v hlavě, ale to jde vždycky jen ráno, než něco sníme. Cosi nás dráží, ale netušíme co by to mohlo být. Pak si uvědomím, že když jsem hledala příznaky giardie četla jsem, že může způsobit laktózovou intoleranci. Mléko či jeho stopy jsou skoro ve všem a včera nám zrovna bylo špatně, když jsme si udělali rozpustnou kávu, kde mléko už bylo. Funguje to jako v kruhu – něco sníme-je nám blbě-trochu to rozchodíme a celé se to opakuje.
Jeskyně mě vytrhne z přemítání o problémech. V takhle velké jeskyni jsem nikdy nebyla a celou si jí projdeme. Příjemný chládek nás osvěží a rapidně zvedne morálku. V JJ café si raději dám jen limonádu a kávu a Jirka zeleninovou omeletu. Dopíšu blog a po druhé odpoledne jsme připraveni vyrazit na odpolední procházku. Pak uděláme zásadní chybu, když si po cestě u pumpy koupíme zmrzlinu. Balenou a každý jinou, ale jakmile se zvedneme udělá se oběma špatně. Břicho je nafouklé tak, že to vypadá na brzký porod, motá se nám hlava a oba se cítíme jako v mlze. Začne mi to dávat smysl, protože příznaky jsou povědomé a už jsem je mnohokrát zažívala lepkem. Laktózová intolerance. Je mi sice zle, ale jsem ráda, že alespoň vím, kde je problém a můžeme se ho vyvarovat. Nadšená z toho nejsem, protože zmrzlina nebo prostě cokoli „dobrého“ byla vítanou odměnou v tomhle vedru, ale nedá se nic dělat. Teď jen vymyslet, co budeme jíst a podle toho se zařídit. Vypadá to na dost omezený výběr, pokud nenajdu někoho, kdo nám bude nosit ovoce a zeleninu. Měsíc to nějak zvládneme a třeba se to postupně zlepší.
Po dvou hodinách malátného klopýtání přijdeme k poslednímu zdroji vody, kterým je dnes velký potok. Nejdřív v ledové vodě vykoupeme sebe, pak oblečení a ač se nám nechce, dojdeme i zbývající tři míle. Kdyby byla tato možnost koupání každý den, byl by výlet hned veselejší. Než postavíme stan, začínají nás okusovat komáři. Nemá cenu se rozčilovat ani nadávat, ale raději si rychle zacvičit a jít se připravit na zítřejších pětadvacet mil.