Ráno si připadám jako všechno možné, jen ne odpočinutě. Je mi jasné, že se poslední dobou dost opakuji, ale mám pocit, že mi tělo dává dost jasně najevo “pěkně jsme se prošli, ale stačí. Co si pro změnu na chvíli sundat ten batoh, v klidu si zacvičit a pár dní nikam nejít?” Vlastně mu rozumím, ale bohužel mu nemůžu vyhovět. Alespoň ho konejším, že je před námi poslední měsíc, a to už přece nějak dáme. Nic mě ani Jirku extrémně nebolí, nepočítám-li chodidla a achillovky. Jirku dokonce přestalo před dvěma týdny bolet koleno, chodí bez ortézy i brufenu, a tak jediným problémem zůstává naše zažívání. Posledních pár dní máme shodný pocit, jakoby se vrátili problémy spojené s giardií. Být doma, naordinuji si několikadenní půst a klid a věřím, že by bylo po problému, ale to momentálně není možné. Zbývá tak jediné. Přesvědčit sám sebe, že všechno je jen v hlavě a pokračovat dál, což docela funguje.
Máme před sebou dvacet mil na ostrém slunci, které samozřejmě, jak je naším milým zvykem, jdeme přes poledne. Moje nohy jsou znovu oteklé a z gumy, vody není moc, ale naštěstí je po třinácti mílích vodní keška. V horku nemám ani hlad, který vlastně nemám poslední dobou vůbec, ale je nutné něco sníst. Během pauzy přijde Kanga, se kterou jsme se několik dní neviděli a domlouváme se na společném stanování. Posledních sedm mil procházíme mezi stády krav. Jsou všude a jedno mají společné s místními srnkami. Stojí a čumí. S potěšením stojí uprostřed trailu, ze kterého se nechtějí hnout. Vím, že nám nic neudělají, ale procházet mezi desítkami velkých, černých krav je zážitek. Díky svému létu v Severní Dakotě vím, že je to odrůda Angus a pokud tam není býk, kterého nikde nevidím, nemáme se čeho bát.
Kolem sedmé dojdeme k místu, kde chceme přespat. Už je tu jeden stan a slečna, která se s námi dá do řeči. “Ty jsi Mary” vypadne ze mě, “majitelka toho trucku, ve kterém jsem si v Kennedy Meadows koupila svoje trekové hole.” Přisvědčí a zbytek večera, společně s Kangou propovídáme o zážitcích z našich cest. Sedíme venku až do půl desáté a konečně máme prostor koukat na nebe plné hvězd. Citelně se ochladí a já se klepu i v péřovce. Nejen počasí nám dává najevo, že zbytek cesty bude ještě legrace.
Zjistíme, že v Lassen National parku je povinný bear canister, který nemáme, a tak jsme nuceni trochu změnit plán na zítra. Můžeme jít osmnáct mil nebo šestatřicet. Na druhou variantu se ani jeden necítíme, a tak posuneme budík na šestou a s vědomím, že si máme zřejmě trochu odpočinout, jdeme spát.