Ráno se vzbudím s bolestí břicha a je zřejmé, že na hrdinství nebude prostor. Příští návštěva civilizace je možná za dalších sto třicet mil a doktor tam není. Volám do české pojišťovny a zjišťuji možnosti, které jsem tak nějak tušila. Zaplatíme všechno v hotovosti a zpětně, tzn. až po našem návratu nám pojišťovna částku proplatí. To se mi příliš nelíbí, protože si umím představit následné papírování a dohadování se o náklady. Dozvím se o ještě jedné možnosti a to spolupráci pojišťovny a její americké pobočky, pokud mi doktor bude vybrán, což tady není úplně problém, jelikož je tu jen jeden. Volím druhou variantu a následně si ještě několikrát voláme.
Rezervuji návštěvu u doktora na třičtvrtě na jednu pro nás pro oba. Nedá mi to a volám do americké pobočky, abych se ujistila, že je vše v pořádku a po několika přepojeních se mi podaří hovořit s někým, kdo zní, jakože ví co dělá. Nic od české pojišťovny nedostali a říká mi, co přesně potřebují. Následuje několik emailů a telefonátů do Čech. Problém je i s telefonem, protože ze svého amerického čísla se do Čech nedovolám a tak vždy musí Jirka měnit svůj telefon na české číslo. Po více než třech hodinách hovorů se dobíráme k uspokojivému výsledku s tím, že česká strana ještě vše finálně potvrdí.
To už musíme vyrazit, abychom naší schůzku stihli. Po cestě dostávám sms, že se doktor o hodinu opozdí. Sedáme si v kavárně po cestě do stínu, protože je přes třicet stupňů a přece jen je dobré být v blízkosti toalety. Z české strany ani po opakovaných emailech nepřichází žádná zpráva, což mě trochu znervózňuje. Moje obava se potvrdí, když v ordinaci samozřejmě o proplacení nemají ani páru. Požádám o malé strpení a volám opět do americké pobočky. Zde se dozvím, že potřebné dokumenty odešly do české pobočky před dvěma hodinami a od té doby je ticho po pěšině. Do Čech volat nemůžu a požádám pána, aby to zařídil místo mě, že počkám. Půl hodiny stepuji před ordinací a mé čekání je korunováno úspěchem. Za naše ošetření je schválená přímá platba z americké strany a my se můžeme vyhnout následnému papírování přes českou stranu. Paráda, alespoň něco se povedlo, když už musíme strávit den u doktora.
Trochu zkrátím následujících pár hodin, jejichž výsledkem je, že před pátou odcházíme s receptem v ruce a vyžadovaných šest set dolarů za ošetření za nás po telefonu zaplatila pojišťovna. Zbývá dojít do lékárny, kde trvá další hodinu, než nám léky připraví. Tu využíváme v blízké restauraci a obědovečeří. Výhodou amerických porcí je to, že se najíme oba z jedné.
Co mne však nepřestává udivovat, je zdejší zákaznický servis. Psala jsem o tom, že jsem si, svojí blbostí, zlomila trekovou hůl. Tu jsme slepily, ale její hlavní výhoda, tedy to, že je skládací, mi najednou byla k ničemu. Jen tak zkusmo jsem na konci Washingtonu volala do Black Diamond na zákaznickou linku a vysvětlila svůj problém.
“Jdu PCT a zlomila se mi hůlka, je možné mi pomoct? Třeba si koupit nějaký náhradní díl a spravit jí?”
“Vyplňte formulář na stránkách a pošleme vám novou, máte je v záruce” byla odpověď, která mi vyrazila dech. Vše jsem dle pokynů udělala, přiložila fotky a během týdne se mi ozvali s tím, že náhradní na mě bude čekat v Ashlandu. Jaké bylo moje překvapení, když z balíčku vypadly hole dvě. Dostala jsem fungl nový pár trekových holí. Musím říct, že po této zkušenosti je Black Diamond moje nová nejoblíbenější společnost. Jejich produkty nejsou sice zrovna nejlevnější, ale když člověk potřebuje, zákaznický servis funguje na tisíc procent.
Na pokoj přijdeme v sedm večer úplně vyřízení. Jirky noha je stále oteklá a na radu své maminky si na ní příkládá cibuli. Nevím nakolik to funguje, ale každopádně je cibule cítit úplně všude. Zítra tu kvůli vyzvednutí dokladů u lékaře musíme ještě zůstat. Usínám po půlnoci a je mi trochu líto, že náš nejdelší odpočinek na trailu je místo restaurací a kulturní zábavy ve znamení antibiotik, cibule a únavy.