Blog

Den stoosmnáctý aneb pohodové dopoledne, báječná Etna a překvapení v hikerboxu

Dnešní ráno je podstatně lepší. I přesto, že jsem se v jednu ráno vzbudila horkem a vehementně rozepínala, k Jirkovu velkému nadšení, stan s konstatováním, že se “peču”, poprvé po několika týdnech se cítím docela dobře. Snídáme na kamenech s výhledem na vycházející slunce a máme pocit, že vše je zase na svém místě. Jsem opravdu ráda, že jsme v Ashlandu k doktoru dorazili a vzali si antibiotika, protože si nejsem jistá, že bychom to jinak došli.

V povznesené náladě z okolní krásy dnes míle utíkají skoro samy, přestože nejdeme z kopce, ale tradičně „nahoru-dolu“,což nás čeká až do konce. V deset stavíme na svačinu, Jirka si dá moje vločky a já jeho zbytky rýže od včerejší večeře. Pár lidí nás před trailem strašilo, že jídlo máme mít určitě každý svoje, ale docela to zvládáme i společně s tím, že Jirka toho má asi třikrát tolik a občas se se mnou rozdělí.

Výhledů je tolik, že je radost chodit. Marble Mountain Wilderness, jak se tento úsek mezi Seidad Valley a Etnou jmenuje, patří k mým nejoblíbenějším na trailu. V půl jedné přicházíme k silnici, kde je pusto a prázdno. Cesta je málo frekventovaná, ale prý když už nějaké auto pojede sveze nás, protože lidi tu mají hikery rádi. Než abychom umřeli vedrem na přímém slunci, jdeme raději po silnici dolů. Přinejhorším bychom těch jedenáct mil došli, ale tuto variantu si nechci ani představovat. Po půl hodině nás mine šest aut, z nichž všechny jednou proti nám a lidé vesele mávají. Máváme zpět a a zatím se stále smějeme. Potkáme také několik krav, ale ani ty se netváří, že by nás chtěly svézt.

Nakonec za námi slyšíme zvuk auta a zvedáme palec. Velký pick-up vezoucí za sebou ještě větší přívěs plny dřeva zastavuje. Z nēj vystoupí pán, který kvůli nám přerovná vnitřek celého auta. Jeho manželka se nacpe dozadu a my se soukáme s pánem na přední sedadlo. Jsou neskutečně milí a dvacet minut jízdy probíhá za družného hovoru. Jsou manželé čtyřicet sedm let a celou dobu žijí tady. Nedivím se jim, protože jak jsem si vždy myslela, že Kalifornie je něco jako peklo na zemi, neplatí to pro tuto severní oblast. Pán říká, že jsou lovci a mně okamžitě naskočí před očima “čumící srnka.” Opatrně se ptám, zda střílí do těch srnek zblízka. Odpoví, že teď je lovecká sezóna na střelbu z luku, a luk dostřelí tak patnáct metrů maximálně. Chvíli mlčím a poprosím ho, aby mi slíbil, že to ty srnky nebolí a že netrpí. Slibuje.

“Ty si vegetarián, viď?”zeptá se mě.

“No jo…Když já nechápu, jak prostě někdo může na ty srnky střílet, když jsou tak krásný a ještě tak čumí.”

Pán se směje a říká, že mají srnky taky rádi a líbí se jim a není to, že přijdou do lesa a chtějí je všechny vybít. Trochu mě to uklidní.

“To máš jako s rajčatama”, pokračuje, na keři jsou pěkná a taky je trháš.”

Moc mě to nepřesvědčí, ale je mi jasné, že i srny se musí lovit, aby se nepřemnožili a tady ti lidé je alespoň budou mít na celou zimu do zásoby. Ne jako babišovo třicetidenní kuře. Maso jíst sice nebudu, ale tohle z určitého úhlu pohledu dokážu pochopit.

Vysazují nás před poštou, kde máme náhradní lahev na pití, která nám praskla. Jirka jde dovnitř pro balíček a já zatím sedím venku na schodech a vyřizuji maily s pojišťovnou ohledně našeho lékařského ošetření, které doufám, že bylo poslední. V tom přede mnou zastaví starší pán a chce mě odvézt zpět na trail. S úsměvem mu vysvětluji, že jsem teď z trailu přišla a určitě se nechci hned vracet, protože právě sedím a alespoň chvíli nemusím nikam jít. „Zřejmě vypadám po včerejší koupeli s mloky čistě, když si pán myslel, že už chvíli pobývám v civilizaci“, říkám si spokojeně. Jirka přichází s nepořízenou, protože balíček se někde zatoulal a v obchodě nám nikdo nebere telefon. Tenhle problém dnes očividně nevyřešíme, a tak jdeme rovnou nakoupit.

Po cestě narazíme na kavárnu, ve které se nemůžeme nezastavit, a já si po dlouhé době dám capuccino a Jirka vanilkový milkshake. Trochu mu ho závidím, ale tak nějak tuším, že by to byla dnes poslední věc, kterou bych si dala. Venku na lavičce ve stínu je krásně a navíc se na rozumně fungující wifi podaří nahrát blogy i videa.

V obchodě tentokrát úmyslně mineme regál se zmrzlinou a kupujeme salát, avokádo, banány, broskve a rajčata. Jídlo. U pokladny dojde k malému nedorozumění, když nám paní naúčtuje šest dolarů za tři rajčata, což se nám moc nezdá. Jirka se jde přeptat a výsledkem je, že ještě dvacet centů doplatí. Trochu se směju, protože ta rajčata musí být kouzelná. Paní, která vidí naše batohy a tašky nám nabízí, že nás do parku, kde dnes budeme stanovat sveze a my rádi přijímáme. Etna je po právu velebena jako hikersky nejpříjemnější město, ve kterém jsou všichni velice milí.

Park je klidný a velký a za pět dolarů si tu člověk může postavit stan, nabít si elektroniku a připojit se na wifi. Navíc jsou tu piknikové stoly, záchody a za poplatek i sprchy. Jdeme dozadu postavit stan a dát si u stolu obědovečeři. Vedle sprch je i hikerbox (nevím, zda jsem to někde už nepsala, ale hiker box je místo, kam hikeří odkládají věci a jídlo, které už nepotřebují nebo nechtějí) a k mému úžasu je v něm bear canister. Ten malý, který mi stačí a akorát se mi vejde do batohu. Byla jsem s klukama domluvená, že si ho půjčím od nich, protože Jirka si ho půjčil od Kačky, ale bála jsem se, že se nevejde do mého přece jen menšího batohu. Když ho tam nacpu, vyhodím spacák a to se mi úplně nechce. Canister je po několika umytích jako nový a svému účelu určitě poslouží. Běžně hikerbox využívám na malé věci, jako jsou vlhčené ubrousky občas nějaké jídlo, ale že na mě v něm bude čekat tato část výbavy by mě opravdu nenapadlo. Ať už ho tam nechal kdokoliv, moc mu děkuji.

Než dopíšu blog a uvelebíme se je půl osmé večer, a to ještě musíme nakoupit na příští čtyři dni, umýt se a já jsem chtěla cvičit. Čas hrozně rychle letí, když se člověk dobře baví nebo nejde zrovna do kopce.

Napsat komentář