V šest budík neúprosně oznamuje, že je čas vylézt ze spacáků. Neskáču radostí, protože jsem opět v noci nemohla spát, ale pomalu se vysoukávám ven a je mi překvapivě dobře. Ranní kolečko už máme nacvičené v tom stylu, že se nesnažíme vyrážet v sedm. Po půl osmé šlapeme a já využívám signálu a volám domů. Je vtipné, jak telefonní signál jednou za pár dní udělá člověku radost. Celkově mám s telefony dosti nevyrovnaný vztah, jak by se tady řeklo „love-hate relationship“. Většinou je nesnáším, ale po týdnu v lese jsem ráda i za minimální signál, který lovím na kopci na špičkách.
Dopoledne příjemně utíká. Na šesté míli svačíme u vody a na dvanácté obědváme u jezera Virginia. Honza, kterého jsme od rána, kdy vystartoval dvacet minut před námi neviděli, už je tady. Teplo, nádherná, čistá, ledová voda a okolní krása nám nedávají jinou možnost, než se jít vykoupat. Jen co si zalejeme kaši k obědu, Kanga už je po koupeli a klepe se jako ratlík. Za chvíli se ní přidávám a únava je ta tam. Jirka nemůže zůstat pozadu a tentokrát zvládne dokonce neztratit brýle. Honza to bere s lehkostí pantera a bez mrknutí do ledové vody zajde a zase z ní, jakoby se nechumelilo, vyjde. Asi jsme pořád fňukny.
Oběd se lehce protáhne, ale zbývá už jen necelých deset mil. Většina z nich je do kopce, když kopec nevystihuje přesně realitu. Stoupáme do Silver passu, takže krpál jako…..hora. Po několika mílích se zastavím s tím, že už mě to nebaví. Chci na hory chvíli koukat a ne v nich pořád chodit a koukat se pod sebe, abych si nezlomila nohu. Za míli je moje přání vyslyšeno, když děláme malou pauzu u dalšího jezera, tentokrát bez koupele. Jen se na chvíli natáhnu na okolní bílé kameny a čekám, kdo první zahlásí, že jdeme. Vyhrála Kanga. Říká, že musí vzít zodpovědnost do svých rukou, protože kdyby se čekalo na mě, koukáme tu na západ slunce. Jsem ráda, že jsme se za ten měsíc stačily dostatečně dobře poznat.
Za chvíli jsme nahoře a kocháme se výhledy na všechny strany. Přála bych si mít víc času a příště půjdu určitě kratší část trailu. Alespoň jednou. Zbytek cesty je z kopce přes kameny a mě tradičně začne bolet břicho. Ohlašuje se s železnou pravidelností nejpozději v pět odpoledne každý den a já se těším, až ten batoh sundám. V sedm stavíme stan a na cvičení jsem se dnes těšila zbytečně. Než vše rozbalíme je tma. Jdeme si umýt nohy do potoka, kde jsem objevila tak příhodnou tůň, že se opět koupu celá. Jirka se nestačí divit a za chvíli se noří taky. Nevěříla bych, jak ledová voda při deseti stupních vzduchu dokáže zahřát.
Stihneme ještě rychou večeři, já napsat pár řádek a před devátou jsme ve stanu. Zašívání ponožek a rukavic je opět odloženo a já tak nějak cítím, že s těmi dírami úplně v klidu můžu dojít až do konce. Přinejhorším budu chodit naboso. Je příjemné sledovat, jak postupem cesty je víc a víc věcí úplně jedno a jen máloco dokáže člověka rozhodit.