Tradičně usínám po jedné hodině ranní, čemuž moje ráno zcela odpovídá. Nespěcháme a já musím dodělat resty, takže po sedmé ranní už ťukám do klávesnice. Autobus do Independence odjíždějící ve třičtvrtě na devět nemáme šanci stihnout, protože musíme dojít na poštu pokusit se zachránit naše poztrácené balíčky. Já si potřebuji koupit ještě jedny rukavice, protože představa modrých prstů na Mt. Whitney se mi ani trochu nezamlouvá. Sedevědomě si plánujeme, že jakmile vše vyřídíme, nebude problém si někoho stopnout a nejpozději v poledne budeme na trailu.
V klidu se s ostatními nasnídáme a po desáté se slzou v oku opouštíme naše nejlepší ubytování. Hostel byl naprosto skvělý a s přehledem by strčil do kapsy kdejaký hotel. Čistý. S promyšleným interiérem, na kterém je jasně vidět, že příjemné protředí není o penězích, ale o nápadu a chuti něco dělat. Kdybychom neměli jen pár dní na dokončení trailu, zůstali bychom s radostí o den déle. V místním obchodě mají tolik rukavic, že nevím, které si mám vybrat. Při přemítání mezi komfortem, cenou a tím, které by se mi líbily, mě vyruší postarší pán. „Jdeš PCT?“ptá se. „Ano“ odpovídám. „Celé“?zajímá se dál. „Ano, máme posledních čtyřicet mil do konce…“
„Ty ale nevypadáš jako thru-hiker“prohláší pán a dodává, že to myslí jako lichotku…Nevím, co mám dělat, aby mi vůbec někdo uvěřil, že jsem prošla celou trasu. Možná se pomažu hlínou, se smutným pohledem začnu přebírat odpadkový koš a budu doufat, že mě konečně někdo pozná.
Jirka byl na poště téměř úspěšný a zjistil, že naše lahev a náhradní zipy na stan se nachází v Yosemite valley, kam jsme je určitě neposlali. Při troše štěstí by za námi mohly doputovat alespoň do L.A. Před jedenáctou stojíme nastoupeni u silnice a stopujeme. Po půlhodině nás přechází optimismus. Uklidňujeme se tím, že v nejhorším případě pojedeme autobusem ve čtvrt na dvě. Za další půl hodinu jsme stále tam kde jsme byli. Jdeme se strategicky přemístit zpět do centra. Jediný výsledek tohoto postupu je, že Jirka sežene karton, na který napíšeme „hikers to trail“ (pozn.pro rodiče „hikeři na trail“) a to, že si dáme výborné kafe v místní vyhlášené kavárně. Před jednou odpolední jdeme pokořeně zpět přes celé město na zastávku autobusu, který nás po půl druhé odváží do Independence.
Po třičtvrtě hodině jízdy vystupujeme tam, odkud jsme v pondělí večer stopovali do Bishopu. Jirka a Kanga si dávají sendvič na cestu a jdeme si stoupnout k úplně opuštěné silnici vedoucí k trailu. Nikomu z nás se nechce jít deset mil po silnici do prudkého kopce, ale po další půlhodině čekání se zdá, že nebudeme mít na výběr. Potřebovali bychom dnes ujít alespoň osm mil zpět přes Kearsage pass na PCT, abychom zbytek cesty stihli. Obavu má hlavně Kanga, která chce dojít již v pátek večer, protože jí přijedou vyzvednout rodiče. Ve tři hodiny před námi zastaví obrovský truck s přívěsem a nesmírně milí manželé kvůli nám přeskládají půl auta. Říkají, že nás mohou svézt jen třetinu cesty, kde hodlají kempovat. S vědomím, že lepší šest mil pěšky po silnici než deset v nejistotě s díky nasedáme. Mile si popovídáme a paní nám slibuje, že pokud tu budeme ještě poté co připraví kemp a odpojí přívěs, vrátí se pro nás a doveze nás na trailu.
Přesně to se za hodinu stane a my se vděčně necháme od paní, které prý připomínáme její děti, odvézt nahoru k trailu. V autobuse jsem tipovala, že ve čtyři vyrazíme. Spletla jsem se jen o půl hodiny. Půl páté není ideální čas ke startu přes Kearsage pass, ale přesto jsme odhodlaní ho projít. Nahoru se dostaneme přesně ve chvíli, kdy slunce zapadá a najednou pochopíme, proč jsme dnes všude čekali. Tohle jsme si nemohli nechat ujít a celé šestihodinové martyrium cesty na trail za to stálo. Zdánlivě vyhozený čas během vteřiny dostal svůj smysl a já upřímně doufám, že si po skončení cesty budu pamatovat především tyto malé lekce. Slunce rozehrává hru barev od modré přes fialovou po temně rudou a okolní skály dodávají celé scenérii potřebnou dramatičnosti. Cesta z passu dolů připomíná cestu do pohádky. Pod kopcem nasazujeme čelovky a s trochou noční procházky máme v devět postavený stan přesně tam, kde jsme chtěli. Po čtyřech tisících kilometrech jsem schopná jít sama v lese potmě a usmívat se na okolní svítící oči ve tmě. Ne, že bych byla takový hrdina, ale mě únava přivedla k rezignaci. Pokud mě má něco sežrat, budiž, hlavně ať je to rychle. Zítra nás čeká dlouhý den přes Forrester pass, který bude naším posledním passem a usínáme s pocitem nostalgie. Uvnitř však vím, že kdyby mi někdo řekl ať se otočíme a jdeme zpět na sever, odpověď by byla nasnadě.