Má civilizační nespavost se opět projevila a tak po několika hodinách spánku cítím lehké pnutí. Po sedmé vstává i Jirka s Kangou a jdeme na snídani, kde nejsou příliš vybavení na problematické strávníky. Kávu však mají a my od rána přemítáme, zda si nedat v Mammoth lakes volný den. Máme pŕed sebou plno poviností jako vyprat, nakoupit, zajít na poštu a včera jsme přijeli až večer. Zvítězí zodpovědnost nechat si jeden záložní den na později a tak se rozdělujeme. Já dopisuji resty, Jirka s Kangou jdou na poštu a do prádelny a pak se sejdeme na společné nákupy.
Jdeme do nejbližšího obchodu, oblíbeného gorcery outletu, kde mají dobré věci za poloviční ceny. Z doslechu víme, že prý nejsou příliš uzpůsobeni hikerským potřebám a právě proto tam chci jít. Mám tušení kvalitních věci bez umělých hnusů. Nepletu se. Kromě pár věci zde za poloviční cenu kupujeme vše a máme nejlepší jídlo za celou dobu. Pokouším se sehnat také rukavice, protože ty moje se v pračce srazily a jen zbytečně tahám váhu v batohu. Všude mají buď nevyhovující nebo drahé, ale po chvíli hledání jedny vyberu. Doma je budu nosit na snowboard. Jsou překvapivě lehké. Záhadným způsobem se do nákupu dostala také nová čepice přes uši s vypletenýma retardovanýma liškama, kterou jsem tam nemohla nechat. Jednak proto, že mi „hrozně sluší“ a také proto, že i Jirka potřebuje novou a tak mu dám tu svojí stávající, čímž si omlouvám své útraty.
Běžíme ještě do nedalekého Vons supermarketu, kde nešťastně bloudíme mezi regály. Jsme ztracenější než v Sieře bez mapy. Ještě, že je tu Jirka, jinak bych si klasicky řekla, že nic nepotřebuju a nějak to zvládnu, protože suchá rýže se přece dá večeřet týden v kuse. Nákup máme a jedeme zpět na oběd do Elixiru, kde jsme včera večeřeli. I dnešní poké, neboli miska plná rýže, zeleniny a ostatních dobrot je naprosto fantastická a vyhlašuji ji nejlepším jídlem za posledních půl roku a na příští týden. Přidává se k nám ještě Honza a tak jsme už čtyři. Výborný oběd korunujeme ještě lepší kávou z vedlejšího podniku a já zjišťuji, že i ve Státech umí udělat dobré kafe. Inu, kde je vůle, všechno jde.
Naše hranice přijatelného chování se notně snížili a tak přebalujeme jídlo přímo před restaurací. Nikdo se nam tím ani nepozastaví, naopak nám lidi přejí hodně štěstí na trail. Představuji si, jak by to vypadalo, kdybych si v Modřanech před Albertem začala přesypávat jídlo do uzavíratelných sáčků a přemýšlím, zda by mi také někdo něco pěknéhé povzbudivě řekl.
Při čekání na místní autobus, který nás má přiblížit na konec města, odkud nás jiný autobus zaveze zpět na trail zažijeme trochu nervů, když se náš odvoz ne a ne objevit. Pokud zmeškáme poslední autous v pět jsme nahraní a budeme muset zůstat ve městě. V poslední minutě se však autobus objevuje a my za půl hodiny už šlapeme pěkně do kopce. Máme před sebou jen čtyři míle a tak je nálada v týmu velmi uvolněná.
Honza do toho šlápne a za chvíli ho nevidíme. Co jsme se potkali, varoval nás, jak mu to teď nechodí. „Tak určitě“, dobíráme si ho večer v kempu. Jsme tu sami, v poklidu uvaříme a v devět jdeme do spacáků. Je neobvykle teplo, což v místních podmínkách znamená, že nemrzne. Kéž by to ještě týden vydrželo.