Ačkoliv se nám včera podařilo seběhnout z Pinchot passu téměř až dolů, probudí se místo mě rampouch. Mám na sobě celý obsah svého batohu, což mi stejně moc nepomohlo. Jsem rozhodnutá koupit si ještě jedny rukavice, protože mít většinu dne omrzlé ruce mi na humoru nepřidává. Kanga rozumně nevstává a tak jí v půl sedmé vzbudíme my. Snažíme se zahřát a kávu bereme na cestu. Připadám si, jak když běžím v Praze do práce, i když kafe v ruce je to jediné, co se shoduje. Výhledy, zima, a týden bez sprchy se mi v Praze asi jen tak nestane.
Dnešní plán je jasný – dva passy a co nejdříve se dostat k silnici vedoucí do Independence a následně do Bishopu. Odvoz se nám sehnat nepodařilo a tak budeme stopovat, pro nás jen těžko představitelných padesát tři mil. Co nejrychleji nás velmi rychle přejde, a to přesně ve chvíli, kdy vystoupáme pár mil nahoru. Okolní nádhera všem vezme dech a potencionální odvoz rychle prohraje souboj se dnem stráveným v zřejmě nejkrásnější krajině co jsme kdy byli. Ano, je pořád zima, ale to není nic co by péřovka a rukavice nezachránily.
Trochu mě opět trápí zažívání, ale po pár odběhnutí s lopatkou za strom to docela rozchodím. Obědváme dvě míle před vrcholem u jednoho z jezer a nikdo z nás nechce spěchat. Přinejhorším přenocujeme u parkoviště a zítra si nějaký odvoz seženeme. Najednou mě netrápí zima, ani nic jiného a chtěla bych tu dva dny jen sedět a být.
Ve skvělé náladě stoupáme vzhůru a já s potěšením sleduji, že je mi podstatně lépe. „Zůstat tu měsíc, nebude mi nadmořská výška dělat problém“ říkám si. Že by se ze mě nakonec opravdu stala horská holka? Vtipné je, že ani po ujití více než čtyř tisíc kilometrů se nepovažuji za hikera. Prostě ráda chodím a tak to i zůstane. Padá na mě trochu nostalgie, že je před námi posledních cca sto kilometrů. Tolik zážitků, zkušeností, pohody a nádherných dnů je víc než bych si kdy mohla přát. Mám trochu výhodu v tom, že nepříjemné věci většinou do druhého dne zapomenu a tak mým ohlednutím je procházka růžovou zahradou, i když realita samozřejmě byla trochu jiná.
Glen pass nás uvítá neskutečnými výhledy na všechny strany a nadšený je hlavně Jirka. Je fascinující, jak každý pass a údolí jsou úplně jiné než ty předchozí. Krásné jsou všechny a je nemožné vybrat ten nejhezčí. Jdeme dál a snažíme se zrychlit. Jednak proto, že se značně připozdívá a také proto, že se opět rapidně ochladilo. Obsah batohu se rychle přesune na nás a my téměř běžíme z kopce dolů.
Před námi je necelých osm mil přes Kearsage pass, kterým se budeme následně i vracet, takže si ho pěkně zopakujeme i z druhé strany. Cestu nám zpříjemní jelen se třemi srnkami, které se spokojeně pasou pár metrů od nás a chvíli jdou s námi po trailu. Kearsage sbíháme již za šera a tentokrát opravdu běžíme. S lehkým batohem bez jídla to jde skoro samo a já si říkám, že se snad budu muset zůčastnit nějakého závodu, protože takhle dobře se mi snad neběhalo ani za mých atletických let.
Na parkoviště přijdeme za tmy a po cestě potkáme ještě jednu slečnu, která se chce dostat do města. Jirka se jde zeptat do nedalekého kempu, zda by nás někdo hodný nesvezl dolů do Independence a je úspěšný. Za deset minut nás i přifařivší se ne zcela příjemnou slečnu nabírá pán s dodávkou a místo klidného večera u ohně nás sveze do města. Po osmé večer stojíme na benzínce a uvědomujeme si, že stopovat v tuto dobu do Bishopu není ten nejlepší nápad.
Máme opět štěstí a za chvíli nám zastaví milá paní, která má do Bishopu namířeno. V devět vysedáme celí šťastní před hostelem a do mě se dává zimnice a lehká úzkost z přemíry civilizace. Jirka má hlad a tak ho jdu doprovodit do mexického občerstvení, zatímco si Kanga dá zaslouženou sprchu. Moje zastávky ve městě patří k tomu nejnáročnějšímu na trailu a tak ještě v jednu ráno koukám do stropu. Už teď mi hory chybí a to máme před sebou poslední čtyři dni, které si chci co nejvíc užít.