Těsně poté, co jsem včera dopsala blog, začalo sněžit. Ráno nás přivítalo patnáct centimentrů prašanu, deset pod nulou, zmrzlý stan a díky kondenzaci také mokré spacáky. Ideální začátek dne, ve kterém máme přejít Mather pass i Pinchot pass, proskotačit se do výškových čtyř tisíc metrů, následně klesnout o více než kilometr níže a celé si to zopakovat. Snídáme ve stanu a přemlouváme se vylézt ven. Než se sbalíme a pokusíme se vykonat velkou potřebu, které je úplně jedno, kolik je stupňů, máme slušný náběh na podchlazení. Zmrznul mi i batoh a já si uvědomuji, že nezvládám jediné – kombinaci zimy a nadmořské výšky nad tři tisíce metrů.
Poslední dva dny odbíhám i na mě nezvykle často do lesa kopat jamky. Myslím, že je to díky převýšení, které zažívám poprvé a tělo proti němu dost protestuje. Dnes je to obzvlášť veselé a za chvíli není omrzlý jen můj batoh. Postupně se však posouváme vpřed a nakonec sedíme na Mather passu a díky slunci a obloze bez mráčku je opět „teplo“, což v místním sierrském jazyce znaměná, že nemrzne.
Sestup z passu dolů je neméně výživný. Sice se mi netočí hlava, ani se mi nechce zvracet, ale mám tak zalehlé uši, že nic neslyším. I dnes však potkáváme dost JMT hikerů, kteří jsou daleko pomalejší než my. Trochu jim závidím jejich program. S výbavou do sněhu jdou deset mil. My s polovičním batohem a v keckách dvakrát tolik. Tuto část trailu bych si daleko více užila, kdybychom nemuseli spěchat a doufám, že až se sem příště vrátíme, také budeme chodit deset mil denně. Je však pravda, že teď by to s naší výbavou díky zimě nebyla úplná zábava.
V poledne rozkládáme obsah svého batohu na louku u potoka. Díky itenzivnímu slunci máme za hodinu vše suché a hlavně klid, že večer nezmrzneme. Potřebujeme přejít ještě přes jeden pass a pak sestoupat co nejníž to půjde. S Jirkou střídávě odskakujeme s lopatkou za stromy a já mám pocit, že nedojdu nikam a už vůbec ne sedm kilometrů do kopce. První část je docela v pohodě, ale jakmile vystoupáme z lesa, rapidně se ochladí. Pohled na okolní hory je úchvatný, ale když v dálce vidím na vrcholu hory člověka a dojde mi, že přesně tam jdeme, chce se mi brečet. Do třech a půl tisíc metrů jsem dobrá a schopná i docela svižně jít, ale jakmile se dostanu nad tuto hranici, začínám se ploužit. Nemůžu dýchat, dělá se mi černo před očima a zmocňuje se mě lehká panika. Je zima, fouká a ani okolní krása nepomáhá.
Výhodou je, že se nedá dělat nic jiného, než jít dál, takže jdu. Na vrcholu se ochladí tak, že ani nic nefotíme a doslova běžíme dolů. Po míli stavíme, abychom oblékli obsah batohu na sebe pokračujeme dál. Malá chvíle bez rukavic se odmění půlhodinovou nehybností rukou, ale teď není čas na fňukání. Scenérie se opět proměnila a okolní šedočervené hory patří k tomu nejnádhernějšímu, co jsem tu viděla. Pokouším se fotit a natáčet, ale zima je tak velká, že se moc nezastavujeme. „Jednou se sem vrátím v létě a celý den budu koukat na tu nádheru“, slibuji si.
Stmívá se zase o kousek dřív a tak nasazujeme čelovky a v půl osmé stavíme stan na dvaavacáté míli úplně za tmy. Mám chuť si jen lehnout a spát, ale večerní úkony se samy neudělají. Zítra nás čeká to samé v bleděmodrém a večerní přejezd do Bishopu, kde si dám několik dlouhých, vařicích sprch.