Blog

Den stopadesátý třetí aneb Pacific Czech trail a Selden Pass

Nehledě na to, že vstaneme jako první, odcházíme ráno jako poslední. Před začátkem posledního týdne naší cesty jsme se tím alespoň přestali nervovat a se svými nepříliš rychlými rány se smířili. Vstaneme, vařím kávu, oba jdeme kopat jamku a pak záhadně začne čas pracovat proti nám. Ostatní nasazují batohy a my snídáme. Říkám si však, kde jinde by měla být rána klidná než v lese. Zvlášť, když nám celá legrace za chvíli skončí.

Kangu doběhneme vcelku brzy. Telefonuje, což je znamení, že se zde hlášený poslední signál do konce naší cesty, nepočítám-li plánovanou zastávku v Bishopu. Vyřizuji pár pracovních věcí a mailů, nahrávám dva blogy a samozřejmě se zasekneme. Elektronika je žrout času v lese stejně jako v civilizaci. Hodně hodin a málo mil nikdy není dobré znamení a na pohodové náladě nikomu nepřidá. Jirka si dnes navíc vybírá svou krizi a následující pětimílové stoupání trochu protrpí. Mně je podezřele celkem dobře a tak mu na kopci nutím i svou tyčinku. Tradičně se chvíli dohadujeme, protože oba chceme, aby se ten druhý měl lépe, ale pak jí rád sní.

Oběd si domlouváme za pět mil u řeky. Po cestě potkáváme i Honzu, který ráno není jak výprava „vrabci z Čech.“ Má už po svačině, a tak dál jdeme společně. Honza na rozdíl od nás může zvolnit, protože jde jen do Bishopu, kde jeho cesta končí. Kanga už čeká u řeky a ve dvě obědváme. Nějak dneska nemám hlad a tak i část své kaše vnutím Jirkovi, kterému se udělá lépe. Sedíme na kamenech, vyhříváme se na slunci a postupně se necháme zlákat ke koupeli v tůni. Mnohokrát jsem se v čistější a studenější vodě nekoupala a probere mě lépe než kafe. Snad se nakonec skutečně stanu otužilcem, i když představa koupele ve Vltavě mi pořád moc nevoní. Připadám si jako takový Wim Hoff Sierry Nevady. To samozřejmě přeháním, ale jsem přesvědčená, že dechové cvičení a vizualizace mi posledních půl roku dost pomáhají.

Ve tři odpoledne máme před sebou víc než devět mil stoupání do Selden passu. Jdu kousek napřed a v duchu si asi říkám, kde je asi Pavel. Čech, se kterým jsme se potkali v Hart passu we Washingtonu a pár dní šli společně. Podle mých informací výlet trochu otočil a měl by každým dnem jít proti nám. Po ani ne pěti minutách vidím proti sobě známé brýle a poněkud pohublejší postavu, než si pamatuji. Chlapům prostě trail dává daleko víc zabrat nebo my jsme nějak odolnější pohlaví. Radost je oboustranná, ale načasování úplně nejhorší. Potřebujeme jít dál, jinak se přes pass nedostaneme a teď nejsme v situaci, kdy si můžeme jít jakýmkoliv tempem. Za chvíli mě dojde Jirka s Honzou a uprostřed Sierry stojí na trailu čtyři češi. Spěchat se má pomalu, a tak se půl hodiny zapovídáme, ale zbytek historek si musíme nechat na setkání doma.

Radost ze setkání mi vydrží další hodinu a stoupání do Selden passu není tak hrozné. Až na konci mi trochu dojdou síly, ale krátká pauza pomůže. Výhledy na jezero a okolní hory jsou opět úchvatné. Nahoře na nás čeká Kanga a chvíli se bavíme vzajemným focením. Budeme už jen klesat a shodneme se, že to natáhneme až na původné plánovanou dvacátou míly i přesto, že stan opět budeme stavět potmě. Jógově jsem ásanovou praxi nechala na zastávku v Bishopu, protože potmě v péřovce zdravit měsíc přijde mně trochu ulítlé. Cvičení mi chybí, ale beru to tak, že ne vždy je na vše, co bychom si přáli prostor a tak jsem si svou praxi upravila tak, abych ji mohla provádět přes den za chůze. Je to velmi zajímavá změna a jsem vděčná, že mě nedostatek času ukázal i jiné možnosti a donutil mě nedržet se známých a tolik pohodlných vyjetých kolejí.

Honza staví stan o dvě míle dříve, ale ráno je stejně rychlejší, a tak nás brzo doběhne. Narozdíl od nás bude v John Muir Ranch, přes který dopoledne půjdeme, zůstávat. My po malé pauze budeme pokračovat dál a čeká na nás opět nejméně dvacet mil. O víkendu se má rapidně ochladit. V noci má být deset pod nulou, přes den minus jedna a já jsem ráda, že mám novou čepici a rukavice. Doufám, že nezmrzeneme.

Napsat komentář