Blog

Den stoprvní aneb maraton, který nebyl

Budík jsme již včera rozumně přesunuli na šestou ráno. Chtěli bychom se sice co nejvíce přiblížit do Shelter cove, ale ne za každou cenu. Nohy se zdají být lepší, ale možná je to díky brufenu, který jsem si na noc vzala. Domluvíme se, že dnešní ráno nebude ve stylu tyčinka a běžíme, protože ani jeden z nás nechce později jíst v moskytiéře za trvalého bzučení kolem nás. Vaříme vločky a v klidu se najíme ve stanu a vyrazíme. Já v mezičase dopíši blog a kam dojdeme, tam dojdeme.

Klid přesně pět minut, než uslyším zvenku “hello” a Jirku, jak odpovídá. To už se k nám z trailu přihrne neuvěřitelně nesympatický “borec” a sundavá si batoh. Prý jestli nám nevadí, když si u nás zapálí. Nečeká na odpověd a začne si balit jointa. Přes moskytiéru nevidím úplně jasně, ale stačí mi slyšet ty neskutečný kecy, jaké mohou padat jen z někoho, kdo si dá brko před sedmou ráno, má kruhy pod očima, že by se na nich dala cvičit olympiáda a sebestřednost z něj stříká na sto metrů. Je z Izraele a mně okamžitě naskočí jeden izraelec, který mne pronásledoval v Mysore a se kterým jsem měla několik velmi nepříjemných výstupů. Nechci házet všechny pány z tohoto koutu světa do jednoho pytle, ale lituji, že jsem byla zbytečně slušná. Frajer se nám jal vyprávět, jak začal v březnu a prošel celou Sierru, což bylo strašné a příšerné, aledíky tomu, že je neskutečny borec to dokázal. Na mou otázku proč tam chodil, když věděl co ho čeká a teď si stěžuje, jak to bylo hrozné, odvětil, že netušil, že tam bude sníh. Jeho Garmin GPS se mu přitom vesele houpal na batohu. Zaznamenala jsem Jirkovo signály, ať raději mlčím a a tak jsem prohlásila něco o tom, že to je jeho volba a že mě to opravdu nezajímá. Na to se borec sebral a šel obtěžovat někoho jiného do nedalekého stanu. Ten ho za minutu jednoznačně vyhodil a blbec byl zpět u nás. To už i Jirka byl ve stanu a dali jsme jasně najevo, že konverzace skončila. Celé vystoupení korunoval hrdina tím, že se zeptal jak jsme na trail zvládli našetřit, když jsme přece “z Prahy”, kde on byl v roce 1990 a vše tam bylo velmi levné. Suše jsem odvětila, že za dvacet let se toho hodně změní a s přáním hodně zábavy ve Washingtonu jsem ukončila naší konverzaci a šla jsem se věnovat své kávě. Naštěstí za chvíli odešel. Ne všechna setkání na trailu je přijemná a z tohohle je mi přímo fyzicky nevolno.

Po osmé vyrážíme a po prvních pár mílích je naprosto zřejmé, že dnes bude každá míle vydřená. Profil není náročný, ale už od rána je neskutečné dusno a bzučící komanda zmemožňují jakoukoliv přestávku. Opět si každý pouštíme audioknihu a já se pomalu těším, až bude Oregon za námi. Nutně to muselo přijít, ani jsem nedoufala, že celý trail bude jako jedny velké prázdniny. Dnes jsou to spíše galeje. Párkrát se zastavíme, abychom se napili nebo něco málo snědli a delší pauzu děláme až odpoledne u jezera, kde se, komárům navzdory, vykoupáme.

Slibuji si, že dnes nejdu spát bez večeře a tak v šest děláme další pauzu na jídlo. Stavíme uprostřed kopce ve spáleném území, kde sice nejsou žádné výhledy a je tu trochu prach, ale zato tu není slyšet žádne bzučení a my si tak můžeme po dvou dnech poprvé v klidu sednout a najíst se. Máme to ještě pět mil a tak dnes budeme u stanu kolem osmé. Zvládnu si i zacvičit, ale rekordní počet mil se dnes nekoná.

S potěšením zjišťuji, že mi to vůbec nevadí. Ačkoliv se stále někdy nechám nalákat do akce zvané “závod”, jakmile z toho přestanu mít radost a potěšení, dobrovolně jdu od toho. Nechci závodit a hlavně ne sama se sebou. Jsme schopni ujít velké míle, ale pořád je hlavní, aby nás to bavilo. Nechci doma vzpomínat na to, jak jsem tu otráveně bušila co nejvíc mil denně, aby…Proč vlastně? A tak i dnešní den měl svůj význam a přes pocitově nekonečný pochod dobře skončil.

Napsat komentář