V noci opět mrzlo, což jsem si neuvědomila do té doby, než jsem se napila vody plné ledu. Opravdu mi mráz přijde natolik normální, že si ho ani nevšimnu? Připadám si jako ostřílený horský vlk, kterého téměř nic nerozhodí a zima už vůbec ne. Před sedmou vyrážíme, abychom se alespoň trochu zahřáli. V bear boxu u Ranger station necháme většinu našich věcí, abychom měli cestou na Mt. Whitney co nejlehčí batoh. S Kangou se loučíme po první míli, protože s námi na výstup nejde. Dnes pro ní cesta končí, večer jí u trailu vyzvednou rodiče a se všemi se uvidíme v neděli.
Celí zmrzlí ukládáme naše věci do nedobytné skříně a dáváme si snídani u potoka na slunci. Nedovedu si představit, že se mám za chvíli vyškrábat do čtyř tisíc čtyřista metrů nad mořem. Po opuštění spacáku mi si rychle uvědomuji, že mám do horského vlka daleko a připadám si jako rampouch. Do tohoto výletu jsem byla nejvýš na Sněžce, a to v keckách a džínách. Není čas na velké hloubání. Je to ale teď nebo nikdy, protože na Whitney se s největší pravděpodobností v nejbližší době znovu nedostaneme. Minimálně se o výstup pokusím a třeba můj vrchol bude hluboko pod vrcholem skutečným.
„Bude to v pohodě“ uklidňuji se při prvních krocích. Forrester pass, který jsem prošli včera, leží také ve výšce přes čtyři tisíce metrů nad mořem a zvracet se mi chtělo jen jednou. Abych to vysvětlila. Od svého úrazu na Vyšehradu nemám ráda výšky. V průběhu cesty jsem svůj strach z příkrých srázů překonala, ostatně mi nic jiného ani nezbylo. Výška nad tři a půl tisíce metrů mi však dobře nedělá, nehledě na to jak moc se snažím. Motá se mi hlava, otékají a tuhnou mi nohy a černá se mi před očima. Výšková nemoc, napadlo by jednoho. Možná jen její mírnější projevy, ale nejsem schopná stanovit, kdy moc je moc. Snažím se uklidnit slovy, že před lety na začátku mého prvního pobytu v Indii mi jóga také nedělala dobře a možná každý horolezec z toho také nebyl hned napoprvé nadšený.
Jak stoupáme, nadhled mne přechází. Bez zjevného důvodu, nepočítám-li nohy jako z betonu a celkovou slabost, se mi chce brečet. A tak brečím a jdu dál. Po chvíli se trochu srovnám a vedeme s Jirkou debatu, zda půjdeme nahoru nebo to otočíme. Já nechci zklamat Jirku, protože tomu se narozdíl ode mne zvracet nechce a je ve svém živlu. Na Mt.Whitney jsme sice stylově chtěli náš výlet uzavřít, ale Jirka se nechce dívat na to, jak je mi blbě. Vztah, ve kterém oba současně chtějí potěšit toho druhého, je někdy na pytel. Chvíli se dohadujeme, kdo je větší paličák a pak pomalu pokračujeme směrem vzhůru.
Cítím se jako na houpačce. Chvíli se mohu dokonce i nadechnout a chvíli mne přepadá pocit čirého zoufalství. Když tam nedolezu, budu si to do smrti vyčítat. Ne proto, že jsem to nedala. Vlastně ani nevím proč. Uvnitř cítím těžko vysvětlitelné nutkání na ten kopec prostě vylézt. Jako bych tam měla něco nechat, něco co zde není nutné přímo popisovat. Nadmořská výška má na mne ještě jeden skvělý účinek. Připadám si jako ve ždímačce, konkrétněji cítí se tak především moje střeva. Necelé dvě míle pod vrcholem opět zastavuji a brečím. Nemám sílu řešit, že se chovám jako blázen. Co musí ven, jde ven. Naštěstí šlape většinu času Jirka přede mnou a tak mě nevidí, protože i jemu už dává cesta zabrat.
Nakonec se doškrábu nahoru a na konci za chatkou, která tu stojí, se rozbrečím potřetí, tentokrát zcela nekontrolovatelně. Původně jsem si říkala, jak bych se mohla připojit k nahým fotkám na vrcholu a být „horzně nespoutaná.“ Teď tu sedím v kulichu a péřovce a řvu jako debil. Poetické je, že nikdy jsem si nepřipadala víc nahá. Brečím, protože bych nikdy nevěřila, že vylezu na takový kopec, protože jsme tady oba, protože jsme to došli celé a protože to nejde zastavit. V zimě a větru sedíme na kameni a “dojemnou” kýčovitost celé situace doladí dva ptáčci, kteří mi z ruky zobou zbytky Jirkovo sušenky. Jako by mě přišli potěšit a utěšit, což spustí jen další vodopády slz. Ve chvílích jako je tato si uvědomuji, že je ve spoustě ohledech jednodušší jít trail sám. Člověk si jednoduše někdy pobrečí, zavře se sám do stanu nebo si sedne za strom a může vesele dál dělat hrdinu. Mít však jeden stan na dva lidi…Přiznám se, že bylo mnoho situací, které bych si přála, aby Jirka neviděl a nemyslím tím čurání u trailu. Platí to však oboustranně a alespoň si na nic nehrajeme. Zjednodušeně lze říci, že po pěti měsících v jednom stanu dostávají slova intimita nebo blízkost zcela nový rozměr.
Plánované focení spontánních fotek po dobití vrcholu tedy neprobíhá a jen díky Jirkovo neoblomnosti cvakneme pár obrázků, za které jsem samozřejmě později ráda. Nebýt jeho mám za celou dobu tak tři fotky, což by mi později smaozřejmě bylo líto. Sestup dolů je podstatně veselejší a v půli cesty jsem už v dobrém rozmaru, nehledě na to, že změna výšky mně a především mé hlavě dává zabrat i dolů. Změny teplot zvládám, ale tohle musím ještě natrénovat. Ač jsem si dopoledne říkala, mám-li to zapotřebí a zda nebylo lepší zůstat sedět u “Guitar lake” a jen se kochat pohledem na okolní kopce, teď vím, že nebylo. Zítra si budu pamatovat jen to, že jsem šli na kopec a bylo to “trochu nekomfortní”, v čemž je asi moje velká výhoda.
Stan stavíme nakonec oproti původním plánům nedaleko ranger station. Pár mil bychom ještě zdolali, ale máme toho plné kecky a tak si raději jdeme uvařit večeři. Předposlední den si můžeme dovolit luxus nikam se nehonit. Je zajímavé, jak se změnila naše strava od začátku trailu. Nic hotového, žádné sušené brambory, žádné umělotiny. Máme variaci na luštěninové těstoviny s pestem a rýží a já si říkám, proč jsme takhle nejedli už od začátku. Po jídle si prohlížíme fotky z prvních pár dní a na mě padá sentimentální nálada. Když vidím zpětně fotografii “těch dvou jantarů” u jižního terminu napadne mne, že bych si nevsadila ani deset korun na to, že vydrží déle než týden. Nemožné se stalo skutečností. Zítra nás čeká poslední den a Pacifická hřebenovka je za námi.