Ráno se mi po dlouhé době vstává trochu lépe. Po návštěvé koupelny musím konstatovat, že úplně dobře mi pořád není, ale srovnání s minulými dvěma týdny je jako nebe a dudy. Úplně jsem zapomněla, jaký luxus je to se moci po ránu vysprchovat. Vůbec nevadí, že koupelna je ve stavu, kde bych doma nemyla ani psa a nad šamponem, který jsem dostala bych ohrnovala nos. Bída naučila Dalibora housti a mě co to znamená “nebýt rozmazlená.”
Trochu si zacvičím a je to paráda. Máme sice hodinu zpoždění ještě před snídaní, ale stálo to za to. Jdeme jíst s Blueberry (Borůvkou), který na sebe celou noc upozorňoval hlasitými zvuky linoucími se z jeho stanu a Money maker, kterému říkáme mezi sebou “Továrna na peníze”. Money Maker je kluk, o kterém by se mělo psát. Čtyřiadvacetiletý borec trpí srdečním a plicním onemocněním, na které neexistuje léčba. Má za sebou Apalačskou stezku a letos musel na týden pryč z trailu, protože měl srdeční sraženinu. Doktor mu nedoporučil jít do hor a tak trail otočil jako my. Svým chozením vydělává peníze pro nadaci starající se o lidi se stejným postižením a do dnešního dne vychodil stošedesát tisíc dolarů. Výlety si financuje sám, protože pracuje v obchodě a mě jeho příběh úplně dojal. Místo aby seděl na zadku a lamentoval nad svým osudem, chozením sbírá peníze pro nadaci a vše si financuje sám. Navíc je neskutečně vtipný úplně nevyzpytatelným způsobem a v kombinaci s Borůvkou tvoří dvojici, se kterou je radost trávit ráno.
Společně přijdeme do kavárny a Borůvka už do sebe souká v obchodě zakoupené brambůrky, které zapíjí limonádou. K tomu si objedná milkshake, obrovský burger a hashbrown. “To nemůže dát” myslím si, ale za deset minut mě vyvádí z omylu. Vůbec to nechápu a podezírám ho, že má pod stolem pytlíček, do kterého si vše schovává. Jirka nepovolil a palačinková výzva dnes zůstala bez závodníka. Já se dočkám nejlepší snídaně na trailu, protože mi udělají bezlepkové palačinky. No spíš to byly lívanečky, ale stejně. Jirka tentokrát dostane jen trochu ochutnat a výjmečně se nepodělím. Byly vynikající.
U snídaně po dlouhé době otevřu zprávy a na idnes.cz na mě vypadne rozhovor se samozvanou “pokořitelkou” pacifické hřebenovky. Slečny blog jsem četla ještě než jsme vyrazili na cestu my a myslím, že je zbytečné, abych se k němu vyjadřovala. Rozhovor, který jsem si přečetla mě ale trochu nadzvedl ze židle. Nejdřív jsme se mu s Jirkou docela zasmáli, ale po chvíli nám úsměv poněkud zamrzl. To, že někdo, kdo přeskočil téměř 500 kilometrů trailu o sobě do novin prohlašuje, že zdolal pacifickou hřebenovku a napsal o tom knihu považuji za úsměvné. Ostatně knihu o čemkoli si může napsat každý a nemusí se zakládat na pravdě. Co mi ale trochu vyrazilo dech, byla dramatičnost, se kterou se slečna o svém výletě vyjadřovala. Jasně, hike your own hike. Tímto rozhovorem však vrhá zaujaté světlo na celý trail a lidé, kteří si tohle přečtou a nikdy tu nebyli získají naprosto zkreslené informace. Říkala jsem si, že nejlepší reakce je žádná reakce a každému, kdo má pět a pět pohromadě musí dojít, že to nějak nesedí. Nedá mi to. Nechci, aby se někdo, kdo si podobný nesmysl přečte, nechal údajnou náročností cesty odradit a raději zůstal sedět doma.
Stejně jako v normálním životě je možné si z trailu udělat drama a utrpení. Nebo taky ne. Na trailu jako takovém nic šíleného ani nebezpečného není. Záleží na tom, jaký si ho uděláme my. Slova o tom, že slečna hladověla a zhubla mnoho desítek kilogramů spadá do kategorie sci-fi. Ano, chvíli trvá, zvlášť pokud nemá s dlouhými treky zkušenost, než se člověk naučí nakoupit potřebné množství a složení jídla a může se stát, že to jednu, dvě etapy úplně nevyjde, ale po třech etapách se naučí nakupovat i cvičená opice. Myslet si, že zvládnu jít přes čtyři tisíce kilometrů na sušených bramborách,čínských polévkách a jednou za týden vybílím restauraci, je na úrovni někoho, kdo vůbec neví, že by jeho tělo mohlo mít nějaké potřeby. Budu-li blbě jíst doma, také se podle toho tělo zařídí. Hladovění na trailu může mít dva důvody. Buď naprosto ignoruji potřeby svého těla, protože ani netuším jak funguje a je mi to jedno nebo si libuji v rádoby utrpení a dodává mi pocit, že jsem drsňák. Něco podobného je se tři týdny nemýt, protože jsem přece hiker a na toho se nevztahují žádná pravidla slušného chování. Při zapojení zdravého rozumu i přes napjatý rozpočet prostě nemůžu dlouhodobě hladovět, ledaže bych při tom, když se rozum rozdával, zrovna seděl třeba u kadeřníka nebo nakupoval sladěné oblečení. Stejné je to s váhovým úbytkem. Pánové to mají trochu složitější, protože jsou jinak stavění a spalují víc, ale nikdy jsem ani neslyšela o ženě, která by shodila tolik váhy, zvlášť pokud chodila v průměru dvacetčtyři kilometrů denně. Hubené holky tu spíš zesílí a ty silnější něco shodí, podle toho s jak velkým přebytkem vyrazily. Je dost logické, že pokud vyrazím na trek s batohem z váhové kategorie dvacet pět kilo plus, budu trpět a rekordy moc lámat nebudu. Chce-li někdo trpět hlady nebo čímkoliv jiným a je s tím v pohodě, protože mu to připadá „hustý“, je to jeho volba. Hodilo by se jen dodat, že utrpení jsem si vlastním rozhodnutím a chováním způsobil sám.
Vytváření dramat ohledně trailu je naprosto zbytečné a zkreslené. Má-li člověk hlad a nemá-li nulu na účtě, se kterou není příliš radostné sem jezdit, není nic jednodušího, než si koupit jídlo a zamyslet se nad jeho skladbou. Ačkoliv i s minimálním rozpočtem se to dá, není-li člověk vybíravý a spokojí-li se s tím, co najde v hikerboxu. Štve-li člověka trail jako takový, nevidím důvod, proč by tu měl setrvávat, protože na světě je minimálné milion daleko užitečnějších a přínosnějších činností než jít pěšky z Mexika do Kanady. Hlásá-li člověk do světa, jak tu trpěl a každý den chtěl skončit, nabízí se otázka, proč tu vůbec byl…A zmiňuje-li někdo, jak to bylo nebezpečné a skoro přišel o život, napadá mě, že by možná bylo užitečné zamyslet se nad svými činy a tím, jak řeším problémy. Na trailu opravdu o život nejde. Může jít, pokud člověk přeceňuje své síly, neposlouchá své tělo a hlavně přírodu, protože přiznejme si, že je to dost často hlavně ona, která určuje program dne. Půjdu-li v nárazové vichřici po hřebenu, trochu si koleduji, že mě to může odfouknout. Stejně tak, jako v mém případě, vyrazím-li do zasněžené a zamrzlé Sierry s nulovými horskými zkušenostmi riskuji, že se to taky nemusí povést.
Určitě není průchod celého trailu jenom nekonečná radost. Pokud dva dni v kuse prší a deset dní v kuse člověka žerou dvacetčtyři hodin denně komáři, nevyhne se otázce, má-li to zapotřebí. Důležité je uvědomit si, že všechno přejde. Příroda je jaká je a nic netrvá věčně. Poslední dobou mne samotnou napadá, zda to už nestačilo. Myslím, že být místní, nejdu možná trail celý. Nechci to mít tak, že to dorazím, ani se těšit, až to budu mít za sebou. Pořád nás to baví, ale je to někdy dlouhé. Proto si to děláme co nejhezčí a příroda nás vlastně nabíjí. Dovedu si představit, že udolat trail za čtyři měsíce a méně může být docela očistec, a to nejen fyzický. Záleží na záměru s jakým sem člověk přijede. Je-li to jen “zdolání trailu” moc radosti se na denní bázi kromě toho, že je zas blíž hranicím, vyskytovat nemusí, ale samozřejmě tohle je jen můj úhel pohledu.
Vzpoměla jsem si na svůj rozhovor se Scoutem, trail angelem, u kterého jsme spali před začátkem trailu. Scout je sedmdesátník, který prošel nejen všechny tři nejdelší traily v Americe a PCT zná jako své boty. Myli jsme spolu nádobí po večeři a já se ho zeptala: “Nemám žádné zkušenosti, nikdy jsem nespala ve stanu, nikdy jsem nešla po sněhu jinak než na běžkách a nemáme Garmin GPS, který si všichni jak na běžícím páse kupují. Dělám blbost, že ho nemám a že se na cestu vůbec vypravuji?” Mrknul na mě a řekl: “Zdravý rozum. To je to jediné, co potřebuješ. Bude to v pohodě.” Měl naprostou pravdu.To bych chtěla říct všem, kteří by se na trail rádi vydali. Zdravý rozum a pokora, ale chápu, že to se dost blbě prodává.
Po snídani vyrážíme ve čtyřech vstříct šesti a půl mílím po rozpálené silnici. Dilema rozhodování, co bychom udělali, kdyby zastavilo auto se vyřeší samo. Ze třech aut, která jsme potkali nezstavilo ani jedno. Míli před trailem zastavil velký pickup, který měl na korbě mrtvého jelena s vyvrženými vnitřnostmi a já rychle poděkovala za nabídku svezení s tím, že jdeme pěšky. Cesta docela rychle uběhla a než jsme se nadáli stáli jsme pod naším dnešním vrcholem. Sedmnáct mil do ostrého kopce. Posilňujeme se Jirkou koupáním v ledové řece, zatímco kluci jdou napřed. Moje bolává chodidla mi děkují a vůbec se nám od vody nechce. Nebudu lhát. Je to pěkný opruz. Vedro, prodírání se křovím, ve kterém se každou chvíli krčí poison oak, který většinou nevidím. Shodujeme se však, že komáři byli úmornější. Sice z nás leje, ale alespoň se nás nic nepokouší sežrat.
Za další tři hodiny stavíme opět u řeky, kde se podruhé koupeme. Chceme si udělat kávu a oběd, když Jirka zjistí, že mu někde vypadla tyčka na french-press. Improvizovaně zastrčí sítko lžičkou a dávka kofeinu je zachráněna. Ledová koupel nohám pomáhá a na chvíli mě přestávají bolet.
Zbytek dne je dost monotóní, protože se táhneme nahoru. Objevují se divoké maliny, což mému tempu příliš nepřidává, ale Jirka je trpělivý. V půl deváté stavíme stan a příchází první srnky. V mapách jsme četli, že jich tu jsou stáda a skutečně. Než vlezeme do stanu, čumí na nás minimálně osm párů svítících očí. Vůbec se nebojí a když dopisuji v jedenáct večer tyto řádky, slyším kopýtka všude kolem.