Ráno je již klasicky chladné. Snídáme ve stanu, což je dobrý nápad jen z poloviny. Je tu tepleji, ale také se odtud hůře odchází a člověk se snadno “zamrcasí.” Snažíme se vše zrychlit, když v tom vlétne do stanu vosa. Jirka, naprosto pochopitelně, díky své tři dny nateklé noze po minulém žihadlu, začne máchat zběsile rukama, čímž vosu jen rozdivočí a naštve. “Nemáchej těma rukama, jen jí rozčílíš” říkám s dobrým úmyslem. Nevyžádaná rada se nesetkala s úspěchem, vosa vyletěla, ale Jirkovi ulítly všechny včely a tak máme na dopolene o zábavu postaráno.
Všechno jednou přejde, a tak i ranní pochmurná nálada se poztrácí v kopcích. V poledne již doběhneme Kangu dávající si dvacet u vody a společně se najíme. Konečně mám zase s kým sdílet kouzlo frenchpressu a dopřejeme si i odpolední kávu. Máme sice klidný den, ale stejně se musíme zvednout a dojít zbývajících jedenáct mil, které jsou převážně do kopce. Ta poobědová stoupání mě vždycky zmůžou a tak víc než šťastně stavíme před sedmou večerní stan na úchvatném místě mezi skálami.
V dálce pozorujeme požár šířící se na dvaceti tisících akrech padesát mil od nás. Z lesa se valí hustý kouř, ale naštěstí jsme dostatečně daleko, aby nás mohl ohrozit. Při západu slunce je to dechberoucí podívaná, protože dým zrudnul a působí až nadpozemsky. Nehledě na vizuální efekty je nám jasné, že tohle je průšvih a škody budou obrovské. Jak jsme pochopili, malé požáry jsou dokonce nutné, protože se podle nich třídí zvířata, rostliny a ostatní životní cykly ve zdejší přírodě, ale tohle není malý požár. Díky extrémnímu množství sněhu jsme měli letos štěstí, že se nám požáry vyhnuly. Tady však vůbec nejde o nás a to, že jdeme nějaký trail. Vzpomněla jsem si na Austrálii, kde jsou požáry na denním pořádku. V Evropě máme obrovské štěstí, že taková neštěstí se nas netýkají.
Dávám si večerní nezbytnou půlhodinku na podložce a Kanga se ke mě připojí. Posledních pár dní, kdy mi je fyzicky mnohem lépe si trail užívám jako nikdy předtím. Na jednu stranu je mi líto, že se blížíme ke konci. Takto svobodná jsem se dlouho necítila, i když samozřejmě vím, že pocit je jen v hlavě. Je tu však nádherně a takové večery mi budou v Praze chybět. Oni mi kopce v nadcházejících dnech jistě ukáží, kde je mé místo.
Ač jsme našlapali „jen“ dvaadvacet mil, máme toho plné kecky a v půl deváté přestáváme vnímat. Naprosto mne dnes přešly snahy chvíli si číst či cokoliv dělat. Ráno nás čeká brzký start, protože se potřebujeme dostat do Sierra city co nejdřív, abychom stihli vyzvednout balík.