V noci mě nemile překvapil mráz. Nejenže když jsem šla na malou, skoro jsem zmrzla, ale dokonce i oblečené v péřovce jsem ve spacáku klepala zimu. Jirka na tom nebyl o moc lépe, a to má daleko slabší spacák i bundu. Ráno nás přivítala jinovatka a já velmi rychle změnila své plány, že Sierru zvládnu s jednou mikinou a kalhoty do deště si pošlu dopředu. Nene, vezmu si všechno co mám a možná ještě něco navíc. Poslední měsíc nám dopřál zapomenout, jaká zima na trailu může být a je třeba vrátit se do reality. Rána připomínající zimní expedici a poledne výlet na Saharu zřejmě budou na denním pořádku.
Snídaně se dnes skládá z horkého kafe a výběhu na první kopec. Těsně pod vrcholem ze sebe svlékám jednu vrstvu, ale čepice mi vydrží celé dopoledne. To co na fotkách vypadá jako idyla je osm stupňů na slunci a ledový vítr. Po mokrém Washingtonu jsme však vděční, že neprší a dobře si uvědomujeme, že to je to jediné, na čem momentálně záleží. Snídáme společně s Kangou na slunci a my se narozdíl od ní značně rozsedíme. Čas začíná běžet proti nám už od rána, zvlášť když si uvědomím, že je půl jedné a před námi je dalších osmnáct mil. Celé dopoledne nevím, kam se dívat dřív. Výhledy na okolní skály, v dálce vykukující Sierra a Lake Tahoe mě nutí každou chvíli zastavit a kochat se. Byl by hřích to tu jen proběhnout a chodit se přeci dá i ve tmě.
Při sbíhání jednoho kopce si chci ušetřit jednu zatáčku a vydám se napřímo dolů. Nešikovně stoupnu na větev, která se mi zabodne do holeně. Máme tak malé představení provázené mým nadáváním, Jirky smíchem, dezinfekcí a chvilkou litování se. Pozitivní je, že to bolí tak, že zapomenu nanafouklé břicho i ostatní diskomfort.
Jirka už začíná vymýšlet alternativní plán, ale já říkám, že to v pohodě stihneme. Netuším, kde se ve mě bere ta jistota, protože mě všechno bolí a do formy mám daleko. Obědváme až v půl čtvrté u jezera, kde ještě stihneme Kangu, která je narozdíl od nás na odchodu. Nebude překvapením když řeknu, že na posledních devět mil startujeme po půl páté. To by nebyl takový problém, kdyby teď nebyla v půl osmé tma a zima jako v …. ano přesně tam. Pořád jsem v klidu a říkám, že se stmíváním stavíme stan. Jirka mi moc nevěří.
Ani nevím odkud, ale nasadím tempo a my skutečně, kopcům i přestávce na kochání navzdory, po půl osmé stavíme stan. Kanga i Lakes jsou už na místě a já se těším na ráno, protože místo na kterém stanujeme je uprostřed bílých skal. Jirka geniálně náš tarp zvládl postavit jako samodržící stan, protože kolíky do kamenů zapíchnout prostě nejdou. Být tu sama spím pod širákem, což by vzhledem k zimě a větru nebylo nic moc. Zítra nás čeká osmáct mil a výlet do posledního města před Sierrou South Lake Tahoe. Slova nestačí k vyjádření toho, jak moc se těším na sprchu.