Ráno jsme si po včerejším výkonu přispali a než se vymrcasíme je devět. Nikam extrémně nepospícháme a já se nemůžu moc hýbat. Z ničeho nic mě začala bolet bedra. Ona vlastně nebolí, jen tuhnou okolo druhého a třetího obratle. Nemohu se zaklonit a otočit. Já vím, “Tak se nezakláněj a otáčej se celej”, ale je to dost nepříjemné. Netuším zda je viníkem batoh nebo únava, ale vím naprosto jistě, že by pomohlo si na tři dni lehnout a ledovat, což není momentálně úplně reálné. Tak jdu , snažím se zádům domluvit a uvidíme, jak to zabere.
V pohodovém tempu si povídáme, když v tom mi něco spadne z postraního srázu pod nohy. Had. Šlápnu na něj, lekneme se oba a had doslova vyskočí a spadne dolů do lesa. Myslím, že chřestýš to nebyl, ale stejně mě polije studený pot. Nemohla jsem nic dělat, spadl mi přímo pod nohy. Naštěstí se vše událo tak rychle, že jsme přežili oba.
Všude kolem nás je poison oak, který klasicky nevidím. Nevím, jak je to možné, ale všimnu si ho vetšinou, až když je pozdě. Jirka, který jde za mnou každou chvíli říká “zase si se ho dotkla” nebo “teď nohou”, takže se místo hádky vyměníme. Jirka jde první a občas hlásí potencionální nebezpečí dopředu, můj případný karambol nevidí a oba jsme v klidu. Někdy jsou řešení “problému” dost jednoduchá.
Po poledni dojdeme k silnici, ze které stopujeme do Quincy. Po dvaceti minutách, kdy ani jedno auto nezastaví přemýšlíme, co budeme dělat, budeme-li mít smůlu. Než něco kloudného vymyslíme, staví před námi pick-up a v něm slečna jedoucí stejným směrem. Omlouvá se za bordel v autě, ale my jsme šťastní za cokoliv. Za půl hodiny už stojíme před vyhlášenou kavárnou Morning thunder a jdeme se najíst. S momentálním stavem našeho zažívání je to veselé a tak si i Jirka dává vege burger, já ovoce a dělíme se o salát. Ještěže nás pověstný “hikers hunger” minul, jinak nevím, co bychom dělali. Ono ve čtyřiceti stupních ve stínu člověk ani nemá hlad.
Příchází Kanga, která je tu už od rána. Včera si celý den myslela, že jsme před ní, protože si nevšimla našich batohů u cesty, když jsme šli pro vodu. A tak celý den běžela a běžela s myšlenkou, že jsem extrémně rychlí. Když nás nenašla na smluveném místě na stanování, šla frustrovaná ještě dál s tím, že jsme jí utekli. Dost se nasmějeme a vysvětlím jí, že pravděpodobnost, se kterou s momentálním stavem svých zad uběhnu třicet mil do sedmi večera, je nulová.
Po obědě jdeme zařídit nákupy. Jako první si jdu koupit lžíci, protože moje titanová údajně nerozbitná se jaksi zlomila. Mají na výběr jen drahé extra dlouhé nebo ještě dražší a tak volím první variantu a doufám, že s ní alespoň dojdu. Kanga si šla do vedlejšího obchodu dát zmrzlinu a přijde s informací, že mají i veganskou verzi. To nelze odmítnout a tak strávíme dvacet minut v obchodě s hračkářstvím, který vlastní milý chlapík vyrábějící vlastní zmrzlinu. Když se neprodávají hračky, prodává se zmrzlina a tak je schopen uživit svých pět dětí. Přestěhoval se sem s celou rodinou z L.A. a já mu dost rozumím proč.
Zbývá ještě dokoupit trochu jídla na příští etapu a dát si sprchu. Využíváme místního azylováho centra, kde nepomáhají jen lidem v nouzi, ale také hikerům s hygienou. Sice jsme se myli dopoledne v řece, ale to co z nás teče tomu nenapovídá. Kéž by pocit čistoty vydržel trochu déle, než se vrátíme na trail. S nákupy skončíme v šest večer a trochu se obáváme, jak se dostaneme zpět na trail. Máme opět štěstí a asi po dvaceti minutách chůze podél silnice nám zastaví sympatický kluk, který kvůli nám přerovná celé auto, jen abychom se tam i s nacpanými batohy všichni vešli. Sám také šel skoro celý trail a outdoorové a lezecké vybavení, které má složené v autě by stačilo na otevření malého obchodu.
Vypráví nám, že tu bydlí a živí se tím, že se stará o ohrožený druh žáby, který tu žije. Půl roku pečuje o žáby a půl roku přes zimu má volno a cestuje. Škoda, že v čechách nemáme taky žáby, mohla bych si vzít k józe brigádu. K údajně magickému místu na stanování to máme pár mil a tak západ slunce nestihneme. Nevadí, o to víc si užijeme jeho východ, protože ráno nikam nepoběžíme. Doufám, že záda se za pár dní umoudří a zbytek cesty nebudu připomínat stařenku o dvou trekových holích.