Ráno se nikomu nechce ze stanu. Fouká, je zima a výjimečně máme signál, což znamená, že můžeme vyřídit alespoň pár povinností, jako například objednat další prasklou láhev na vodu. V osm vyrážíme a máme před sebou dvacet šest mil. Jde se krásně, není příliš vedro a příjemně pofukuje vítr. Krajina je mírná s občasnými skálami prokládaná úseky v lese. Skoro idyla. Po šesti mílích chůze musíme sejít pro vodu půl kilometru z trailu hlubokým klesáním, kde nejdříve musíme požádat vosy, zda si jí smíme nabrat. Naše přání bylo vyslyšeno a my se vesele škrábeme zpět s několika litry vody a bez žihadla. Shodujeme se, že jsme unavení a děláme pauzu. Naivně jsme si mysleli, že po nějaké době bude celá akce snažší, že člověk uběhne s prstem v zadku pětadvacet mil denně a z nudy půjde večer spát. No…Takhle to opravdu bohužel nefunguje. Jsme vyřízení každý večer a na nohy se nemůžeme postavit každé ráno. Třeba jsou lidi, kteří prosviští celou trasu jako po másle, ale mi k nim opravdu nepatříme. Říkám si, že je to jako s jógovými ásanami. Je-li někdo přirozeně flexibilní a v pozicích nic necítí, je pro něj daleko obtížnější celou věc “uchopit.” Tento problém tu opravdu nemáme a trail cítíme každý den až do morku kostí.
Během přestávky říkám Jirkovi, že mi připadá, že trail je vlastně nejbezpečnější místo na světě. Člověk tu má jasně daný program, kromě jídla, vody a občas rozbitých věcí nemusí téměř nic řešit a upřímně někteří lidé jsou mnohem horší než medvědi. Otevře-li se tu člověk všemu kolem sebe, přírodě především, začnou se dít zázraky. Je velmi jednoduché být tu sám sebou, pokud jsem sem nepřijel “pokořit Pacifickou hřebenovku”, honit míle nebo překonat sám sebe. Myslím, že je škoda si tohle nechat utéct, ale samozřejmě každý máme jiný záměr. Tato myšlenka rozvine debatu, kterou se bavíme zbytek dopoledne a na kterou jsou řádky blogu krátké.
Po poledni míle přestanou naskakovat a já zjišťuji, že jsem opět unavená. Přičítám to stále nezahojenému trávení s tím, že dopoledne se vždy nějak zmobilizuji, ale síly mi rychle dojdou. Jirka na tom není o moc lépe a bereme v úvahu i spaní blíž, než jsme původně zamýšleli. Po čtvrté u vody vaříme rýži se zeleninou a já mám pocit, že jsem dnes skončila. Místo deseti chceme ujít alespoň šest mil a v pět se zvedáme. Paradoxně to po chvíli není tak hrozné a proto se v sedm hodin, když přijdeme na kopec, rozhodneme jít na původně zamýšlené místo. Máme na pět mil něco přes hodinu světla.
Klesání nám již tradičně přinese nečekanou zábavu v podobě obrovských, ostrých kamenů. Běžíme a doufáme v nejlepší. Na poslední dvě míle nasazujeme čelovku a zjišťujeme, že tma je nyní už od osmi večer. Dívám se před sebe a snažím se přijít na to, co se během pěti minut změnilo, kromě toho, že je tma. Nic. Tak proč se, sakra, bojím? Čeho? Je pravda, že ve tmě špatně vidím nebo přesněji skoro nic nevidím, což je možná dobře. Proč mám ve tmě nepříjemný pocit? Říkám si, že kvůli zvířatům, ale ty jsou tu celý den a nečekají až se setmí, aby vše živé vzala útokem. Tmy jsem se bála již jako malá a ani s věkem nebo určitým pochopením se na tom mnoho nezměnilo. Existuje jediné řešení, a to vystavit se nepříjemné situaci.
V tu chvíli samozřejmě napravo od nás slyšíme šustění, kroky a ve tmě svítit oči. Není možné poznat, komu patří, což je asi lepší. Důležite je přestat se bát, protože všechno je stejné jako před hodinou, jen je tma. Všechno dělá moje hlava, vím to a chci se toho zbavit. Vysvětluji Jirkovi své postřehy a zdá se, že souhlasí, ačkoliv se cítí dost podobně jako já. Brodíme několik řek, což zvládáme bez vážnějšího namočení a po půl deváté už stavíme stan. Stále se necítím úplně komfortně při myšlence noční procházky, ale je to určitě lepší než minule, kdy jsme se po jedné míli pokorně vraceli zpět do kempu.
Původně jsem se za šestadvacet mil chtěla odměnit chvilkou čtení, ale nakonec jsem stejně skončila u psaní. Třeba se nakonec opravdu stane zázrak a já tu porazím svou lenost, které bych se doma tak ráda zbavila.