Ráno se vzbudím v půl osmé a přes pozdní večerku se cítím docela dobře. Potřebujeme přebalit všechno jídlo, ještě nějaké rozdat a hlavně vymyslet, co s naší novou lahví, která podle všech zpráv čeká na zdejší poště. My však do zítra čekat nemůžeme a tak přemýšlíme, co s tím. Vykašlat se na to by bylo nejjednodušší, ale to se nám moc nezamlouvá, protože jí jednak potřebujeme a také byla docela drahá a jinou nám už nepošlou. S čistou hlavou se nejlépe přemýšlí a tak si jdu zopakovat včerejší ledovou sprchu. Jako nejlepší řešení se zdá dojít do zdejší jediné kavárny a poprosit někoho o pomoc.
Po desáté se vydáme směrem k trailu a celá akce je jednodušší než bychom si mohli přát. Pán v kavárně ochotně slíbí, že když mu napíšeme instrukce na papír, zítra ráno na poštu dojde a zařídí přeposlání našeho balíčku do Tuolumne Meadows. Uvidíme, jak celá akce dopadne, ale máme alespoň nějakou naději. Lidé na malých městech jsou většinou neskutečně milí a ochotní, což mě nepřestává to překvapovat. Návrat domů bude v jistých ohledech nepříjemný kulturní šok.
Před námi je dnes jen šestnáct mil, ale do kopce s převýšením patnáct set metrů. Na trail musíme jít míli a půl po silnici. Zastaví první auto s místem jen pro jednoho a tak necháme jet Kangu a my šlapeme. Po deseti minutách staví i nám osobní vůz, v jehož kufru jsou tenisové rakety a na palubní desce fotka Parahamsa Yoganandy. Připadá mi to dost vtipné, zvlášť, když nám milý pár sdělí, že normálně stopaře nikdy nebere. Než si stihneme říct pár slov, vystupujeme u trailu.
Při přechodu přes první most nás uvítá slogan “you can rest when you die”, který nějaká dobrá duše připevnila na zábradlí. Děkujeme za připomenutí, ale rádi bychom ten odpočinek stihli trochu dřív. Cesta pohodově ubíhá až do té doby, kdy vedle trailu vidím umírající veverku. Nevím, co se jí stalo, ale vidět takto zblízka posledních pár výdechů mi velmi výmluvně připomene křehkost toho všeho.
Po menší svačině dojdeme kolem sedmé na místo stanování a kdo tu nepotkáme. Lakes. Slečna, která vycházela od hranic s Mexikem ve stejný den jako my. Naposledy jsme se potkali na konci Oregonu a domlouvali se, že konec trailu můžeme dojít společně. Máme radost ze setkání a sdělujeme si více či méně zábavné zážitky za poslední dva měsíce. Jirka si vaří a já jdu cvičit. Jak mi není trvale zle, zase mě to hodně baví.
Hodně rychle se ochladilo a já jdu po dlouhé době do spacáku plně oblečená. Léto odešlo během jediného dne a podzim přinesl teploty o dvacet stupňů nižší.