Ráno za východu slunce je jedno z těch, které si budu pamatovat. Jedinou nevýhodou je, že se nám nikam nechce. Po osmé se přece jen vyhrabeme a s Kangou, která je jako vždy rychlejší, se domluvíme na oběd u řeky. Dopoledních deset mil, jako téměř každý den, uteče poměrně rychle. Únava na mě padá až kolem páté odpolední a posledních šest až osm mil bývá smutnou ukázkou toho, jak se ploužím po trailu, sbírám šišky i kameny a mé nohy si žijí svým vlastním životem.
V poledne dojdeme ke smluvenému místu, které nám vyrazí dech. Velký most ve výšce třiceti metrů jsme uprostřed divočiny opravdu nečekali. Pod ním se kroutí řeka, v proudu tak akorát na koupání, obklopená skálami a velkými kameny. Slézáme opatrně dolů a okamžitě skáčeme do vody. Po hodině se přemluvíme pokračovat dál, a to především díky tomu, že se obloha nad námi začíná černat. Skutečne pár kapek spadne, ale jsou příjemným osvěžením a alespoň trochu odeženou všudepřítomné mušky a komáry. Jak nám včera vysvětlila paní vezoucí nás do Quincy, zdejším komárům se říká “nosees”, protože sice nejsou vidět, zato však jejich kousnutí je dlouho cítit. Mušky se za chůze doslova srocují před obličejem a létají člověku do očí a nosu, takže jediná šance, jak se nezbláznit je síťka přes hlavu. Lituji Kangu, která ji poslala domů a v Quincy si zapomněla koupit jinou. Statečně bojuje a já obdivuji její klid. Myslím, že s muškami v nose, uších a očích bych se vztekala asi podstatně víc a žádná jóga by mi nepomohla.
Odpoledne se mi podaří otřít se o Poison oak, který zákeřně roste přes cestu a navíc má načervenalou barvu. Splynul mi s trailem a tak se snažím otřít si postižené místo a nastříkat ho dezinfekcí. Při této operaci upustím pytlík, ve kterém je náš jediný malý krém a vazelína. Ten se vesele kutálí ze srázu dolů. Krém a pytlík zachráníme, vazelínu nikoliv. Jsme tak vycvičeni, že ani jeden z nás nenadává. Zřejmě jsme ji nepotřebovali a o pár gramů se odlehčí batoh.
U vody krátce svačíme a všichni toho začínáme mít dost. Dnešní převýšení skoro dva kilometry nám připomene Washington a poslední čtyři míle moc neutíkají. V půl osmé shazujeme s úlevou batohy a následuje tradiční večerní kolečko “postavit stan, dojít pro vodu a zacvičit si”, abychom se ráno vůbec byli schopni vykutálet ze stanu. Zjistila jsem, že bolest chodidel a úponu achillovky má dokonce své jméno a diagnózu. Rozhodla jsem se to okamžitě zapomenou a beru to tak, že mě prostě bolí nohy, což je po skoro čtyřech tisících kilometrů dost pochopitelné. Bolí mě už od Washingtonu, každý den a vlastně pořád kromě doby, kdy spím. Místo brufenů si s nimi hezky povídám a povzbuzuji je, že posledních necelých pět set mil už dojdeme. Myslím, že Jirka to dělá dost podobně a docela to funguje. Máme večerní návštěvu. Velmi nebojácný srnec se tváří, že s námi dnes bude spát ve stanu. K jeho nevoli se zavřeme dovnitř bez něj a tak alespoň s chutí dupe deset centimetrů okolo nás. Třeba bude plašit medvědy a pumy, říkám si. Tohle mi bude v Praze rozhodně chybět.