Včera jsme měli před usnutím menší nepříjemnost. Nemohli jsme se porovnat. Bydlíme sice v 1+KK, ale přece jen máme terasu a dokonce tolik prostoru, že volně můžu dělat stojky uprostřed bytu. Náš tarp je sice inzerovaný pro dvě osoby, ale ty musí být trpaslíci nebo jen přijdou, po hlavě padnou dovnitř a okamžitě usnou. Cokoli ve stanu udělat je nadlidský výkon a jediné, co nás zachránilo od vzájemného zabití, je moje skladnost a Jirky tolerance.
Ráno jsem vstávala po zadku. V šest jsem otevřela oči a jediné, co jsem chtěla, bylo znovu je zavřít. Poprvé nás přišla navštívit kondenzace, takže stan byl úplně mokrý a s ním i spacáky. Ihned navrhuji, že vstanu a udělám kávu. Jirka je naladěn podstatně veseleji a souhlasí. Většina lidí se balí a někteří už dokonce vyrazili. Nás čeká dnes cca třináct mil a nikam se honit nemusíme. Oba jsme se jednohlasně shodli, že první měsíc nejdeme PCT, ale trénujeme na PCT, což si připomínáme skoro pokaždé, když nás někdo předběhne. Zatím se však nenecháváme strhnout závodem „kdo bude v Kanadě nejrychleji.“
Než jsme pobalili a já si užila ranní sprchu a umytí hlavy bez šamponu, který nemám, bylo půl deváté. Šli jsme přes obchod, kde si Jirka včera koupil pivo, které nesměl pít ani vevnitř ani venku, abychom si dotočili vodu. Cestou Jirkovi trochu došel humor, ale sladká limonáda a čokoláda ho trochu nastartovaly. Po půl desáté jsme na trailu a vesele plánujeme, jak zítra v sedm ráno vystartujeme, což zní něco jako “dám si poslední koláček a od zítra držím dietu.”
Je dost jasné, že bude zase vedro. Neseme docela dost vody, takže tu přebytečnou na sebe za chvíli vylijeme. Ačkoliv jsme včera “prali” po hodině chůze v prachu je to úplně jedno. Krajina se mění každou chvíli, poison oak vystřídaly jiné rostliny a stromy, které neznáme. Poučen ranní slabostí Jirka za chůze svačí gumové medvídky a já oříšky. Přijde mi, že pořád jím. Po obědě, který jsme rozumně strávili ve stínu pochopím, proč je nutné jíst víc, než dvakrát denně. Přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, že ten krpál co jsme seskákali dolů po kamenech vylezeme i nahoru. Několikrát. Skončila legrace a náš třetí den se začíná ukazovat, proč se treku říká “Pacifická hřebenovka.” To akorát já blbec jsem si myslela, že když začátek je v poušti, proskotačím se v klidu na rozehřátí po rovině s občasným mírným kopečkem. Ne. Hory. Hned pěkně od začátku.
Jirka se mi snažil po cestě vysvětlit, že dnešní převýšení je 700 metrů, ale tam moje představivost nesahá. Umím si představit spoustu věcí, ale tohle prostě ne. Možná je to dobře, protože celkové převýšení trailu je 150kilometrů, což je naprosto mimo moje chápání a tak jsem v klidu. Odpoledne jsme dostoupali vzhůtu a pokračovali čtyři kilometry po hřebenu, kde začala ta největší “legrace.” Panoramata neuvěřitelná, kopce, kam člověk dohlédl a všechno zelené s vyčuhujícími skálami, ale také chůze po čtyřicet centimetrů široké cestičce s příkrým, několikasetmetrovým srázem do údolí. Soustředila jsem se na každý krok a každé zapíchnutí hůlky, protože při pohledu dolů se mi mi bylo na omdlení. Vzpomínka na můj pád obživla, i když to letos bude již pět let. Jsem ráda, že tohle můžu trénovat už od začátku, protože první seznámení s kopci a rovnou i sněhem s nesmeky na nohou by bylo pro mě dost brutální.
Kouzelné je, že člověku je chvílema dobře, jakoby chytil vítr do plachet a cítí se téměř nepřemožitelně. To ho většinou přejde po dalším kopci, kdy nadšení rychle opadne a každý kilometr se táhne jako “lovosice.”. Chtěla bych dodat, že cokoli tu píšu, je čisté z mého pohledu a jistě jsou borci, co beží od první míle a jako vítr doletí až do Kanady. Můj pohled je z úhlu s dálkovým chozením velmi nezkušeného člověka, který na tom asi fyzicky není nejhůř, ale v životě nikam nešel s batohem a spaní ve stanu je také premiéra.
Před pátou jsme došli k místu na stanování, kde už bylo asi deset lidí a celé bylo utopené v dolíku u vody, což znamelo, že když první nadšenec začne ve 4:30 ráno vyfukovat svou podložku a balit stan, budeme okamžitě vzhůru i my. Asi padesát metrů nad tím byl mezi křovím schovaný plácek, kde nikdo nebyl. Sice trochu z kopce, ale stan se postavit podařilo a dokonce tu bylo místo i na vaření a cvičení. Dnešní večeře á la carte se skládala z aperitivu, kterým byl zelený nápoj ze směsi vojtešky, máty a zeleného ječmene. První chod byla bramborová polévka z pytlíku (jiný druh než včera, který chutnal úplně stejně), do které jsem přidala quinou. Druhým chodem bylo několik pozdravů slunci a pár stojných pozic, předklonů a lehký záklon okořeněné všudy přítomným prachem. Z nápojového lístku stojí za zmínku čerstvě přefiltrovaná voda z potoka použitá jako neti, tedy výplach nosu a následné zjištění, že neosolenou, ledovou vodou si nos opravdu nepropláchnete. Jako dezert se podávala druhá várka bramborové polévky, tentokrát s bezlepkovými vločkami,které se krásně navařili a tak ani Jirka bezprostředně po dojedení neměl hlad.
V půl desáté jsme již uložení a já jsem moc zvědavá na ranní vstávání. Je docela zima, oba máme alergii asi na všechno, co tu kvete a zítra půjdeme jenom do kopce.