Blog

Den třicátý aneb zkouška odolnosti materiálu

Probudila jsem se ve čtvrt a šest. Po necelých šesti hodinách spánku jsem úplně mimo. Ve vedlejším pokoji se chystá slečna na odchod a já vím, že už neusnu. Jdu si dát horkou sprchu a udělat kávu. Alespoň napíšu včerejší blog a vyřídím provozní věci, utěšuji se. Káva nezabrala a já mám pocit, že mi v noci někdo zlámal všechny kosti v těle. Nevím, proč se ve městě nemůžu pořádně vyspat. Po osmé vstávají i kluci a řeší dnešní plán. Kuba s Martinem upustili od odvážného plánu ujít dnes zhruba 40km včetně vrcholu Baden Powell. To můj plán nikdy nebyl, protože by to byl můj poslední pochod letošního roku. Venku prší a teplota se pohybuje kolem nuly, prostě klasické téměř červnové počasí v poušti…

Nikdo z nás nemá ani signál ani internet. Včerejší bouří musel někde spadnout přijímač. Nemůžeme zjistit více informací o počasí, ani napsat Janet zda odcházíme či zůstáváme a kluků přání dívat se na hokej zůstává nevyslyšeno. Domlouváme se, že vyrazíme po obědě, kdy už by moc pršet nemělo. Dojdeme na trail stejnou cestou jako jsme přišli, tedy vyškrábeme se necelé tři míle zpět na hřeben. Variantu dostopovat na trail a vyhnout se tak nepříjemnému krpálu a cestě v mlze a ve sněhu zavrhujeme. Někdy je nutné cestu uzpůsobit v případě požářu nebo extrémního počasí, ale tady alespoň můžeme vcelku “bezbolestně” natrénovat podmínky, které nás určitě v nejen Sieře čekají. V nejhorším případě se můžeme vrátit do města, což nikdo z nás nechce.

Pořád mrholí. Čím výš stoupáme, tím je větší mlha. Nahoře mezitím napadl sníh. Nesmeky necháváme v batohu a navlékáme nepromokavé ponožky. Zaplaťpánbůh aspoň za ně. Jdu v oblečení do deště a mám pocit, že šustím tak, že zaženu každého medvěda. Budeme pokračovat asi sedm mil po hřebeni a někde se pokusíme postavit stan na místě bez sněhu. Pokud předpověď nelže, zítra by mělo být slunečno a krásných 14stupňů a my zkusíme vylézt na Baden Powell, kde je sněhu hodně.

Poslouchám přednášky a vím, že nesmím zastavit nebo zmrznu. Pijeme jen trochu, protože zimou nemáme moc žízeň a hlavně nemáme ani vodu. Kluci jsou před námi, což poznáme podle znaku CZ a šipky. Když nemáme signál poradíme si jinak. Míjíme lyžařské vleky a myslím, že ještě pár dní a mohou letos zahájit druhou sezónu. Zhruba po pěti mílích se ozývá achillovka a já cítím, že problém nebyl shrnutou ponožkou…

Docházíme k silnici, kam bychom mohli přijeli nebýt tak pečliví a nechtít neprojít úsek celý. Nevím, zda v dnešním případě je poctivost na místě. V bílem pick-upu sedí dobře stavěný pán v kovbojském klobouku, který, jakmile nás vidí, stahuje okénko a nabízí nám dovoz do Wrightwoodu odkud jsme zrovna přišli. Ačkoliv je vidina návratu do tepla více než lákavá, s díky odmítáme. Dává nám alespoň dvě láhve s vodou, což nás celkem zachrání, protože sněhu, ze kterého bychom si vodu rozehřáli, tu už moc není. Než stačíme odejít, přijíždí druhé auto a pán nám nabízí odvoz do dvě míle vzdáleného místa na stanování, kam se snažíme dojít. Také odmítáme s tím, že když už jsme se sem v dešti, sněhu a mlze doškrábali, ty dvě míle už dojdeme. “Jasně, žádné zkratky, pěkně poctivě” mává na nás. Myslím, že se nám trochu směje.

Poslední kilometr už achillovka pláče. Kluci na nás čekají na verandě budovy, kde nikdo není. Stanovat by se tu asi nemělo, ale není čas na hrdinství. Přinejhorším nás někdo vyhodí. Vaříme brambory a rýži ve vodě ze sněhu, který byl na schodech. Alespoň k nečemu je sníh dobrý.

Je pod nulou, ale obloha vypadá nadějně. Ranní nazutí mokrých bot si ani nechci představovat, ale uklidňuji se tím, že tohle je prostě letošní realita a třeba se časem zocelím. Myslím, že dnes mne ani Jirka nebude ve spacáku odstrkovat, že je mu horko a nějak to zvládneme.

Napsat komentář