Po noci v mokru a zimě nemohlo ani ráno být růžové. Vstala jsem v šest, abych zjistila, že nám úplně omrzl stan. Obloha byla modrá, ale než vstal i Jirka opět se zatáhlo. Nedalo se dělat nic jiného než zabalit mokré věci a jít dál s nadějí, že níž bude lépe a tepleji a po cestě rozmrzneme. Dříve by mě opravdu nenapadlo nasazovat si ponožky na ruce (doby, kdy jsem si v dětství nasazovala punčocháče na hlavu a hrála si, že mám copy jsou nenávratně pryč), ale dneska mne improvizované rukavice zachránily.
Šetříme čas tím, že se nepřevlékáme. Není do čeho. Najednou se mi udělá mdlo. Chce se mi zvracet a klepu se. Musíme rychle vyrazit a pokusit se zahřát. Prvních pár kilometrů jdu v péřovce, na kterou mám pláštěnku a zkouším rozmrznout. Jakmile sejdeme níž, vysvitne slunce a oteplí se, takže opět vše svlékáme a já jdu v pyžamu. Do Ranger station zbývá šest mil. Každá míle mi připadá jako věčnost.
Když se vyjasnilo, konečně zase vidíme tu krásu kolem sebe. Na špatném počasí je snad ještě horší než zima, že člověk kolem sebe nic nevidí. Před námi se rozprostírají hory všech tvarů a barev. Všudypřítomná nádhera mi vrací chuť jít dál. Na Ranger station, kde působí trail angel, který za malý poplatek prodáva párky, limonádu a chipsy sušíme mokré věci. Jednoduše všechno rozložíme na zem a jsme šťastní, že nám to uschne. Slova jako hygiena nebo čisto na treku mají zcela jiný význam než v Praze. Myslím, že zrovna tady je Jirka rád, že nemůžu lepek a nejím maso, protože dostane i můj párek. Zají je brambůrky a zbytkem sušených brambor, které si dělám já a tváří se opět docela spokojeně. Zdržíme se na slunci skoro dvě hodiny a vyrazíme na zbývajících devět mil do kempu.
Mineme poslední zdroj vody s nádherným místem na stanování a ja nenápadně navrhuji zůstat.
“Nemáme jídlo” odvětí Jirka.
“Je tam zbytek brambor” namítnu. Pohledem, který mi uštědří mi jasně dá najevo, že krásy přírody jdou dnes stranou. Čekají nás poslední dva kopce a pak už jen seběhnout do kempu. Dnes každé stoupání bolí a včerejší běh v zimě mé achillovce opravdu nepomohl, protože už je oteklá i na pohled.
Kolem čtvrté dorazíme do kempu KOA a dřív něž cokoli jiného si dáme zmrzlinu a banán. Chutná jako nikdy předtím. Chvíli jen tak sedíme a jsme rádi, že jsme rádi. Stavíme stan a já si užívám horkou sprchu, kterou před spaním ještě jednou zopakuji. Nikdy by mě nenapadlo, že stát ve špinavé sprše pod horkou vodou mi bude připomínat pobyt ve welness.
Dorazí i kluci, kteří jedou dokoupit zásoby do města a jdou na večeři. Jsme líní a tak si Jirka dá jen něco v kempu a já dojím brambory. Výhodou je, že nemusím nikdy složitě přemýšlet, co bych si dala, protože jsem ráda, že si můžu dát alespoň něco. Konečně si zacvičíme na rovině a při teplotě přesahující nula stupňů. Večer chvíli posedíme s kluky, kteří se vyladění vrátili a jdeme spát v půl dvanácté, tedy v době, kdy většina hikerů má již hlubokou noc. Ani po měsíci na trailu neumím chodit spát v osm večer a vstávat v pět. Zítra nás čeká “jen” deset mil do Hikers heaven a snad tolik potřebný odpočinek pro mojí achillovku.