V noci prý praskla větev a rámus kluky probudil. Já jsem samozřejmě nic neslyšela, což je ve finále asi výhoda, protože i kdyby se k nám do stanu dobývalo stádo medvědů, jsem v klidu. Vzbudím se něco po šesté, chvíli využívám data a stahuji si pár audioknih. Mimo jiné i životopis Leonarda da Vinci od Waltera Isaacsona, který napsal i životopis Steva Jobse a už se nemůžu dočkat, až si nasadím sluchátka. Po půl sedmé vstanu a abych se nestihla rozmrcasit (rozuměj nic nedělat), radši hned rozbaluji tyvek a jdu cvičit. Bolí to. Myslím, že jsme se ze stadia “jde nám to moc pěkně a běží to samo” dostali do zpětného chodu. Přirozená fáze, která nic neznamená a ani mě nijak neznepokojuje, ale že by to bylo dvakrát příjemné…to ne.
Za chvíli se ze stanu vykutálí i Jirka a se zalepenýma očima si rozbaluje tyvek taky a heká podobně (pozn.pro rodiče a všechny, kteří by měli o Jirku strach – Jirka opravdu cvičí sám a dobrovolně, stejně jako ostatní jeho aktivity. Mně je to úplně jedno, jestli Jirka cvičí či jakým aktivitám se věnuje. Hlady také netrpí. Dostala jsem z více stran indicie, že Jirka vzbuzuje lítost, že tu běhá po kopcích z mého donucení a ještě o hladu, tak bych to ráda uvedla na pravou míru. O hladu tu občas běháme oba, ale není to nijak dramatické, děti v Africe jsou na tom podstatně hůř. My máme po kapsách sušenky. Je tu také dobrovolně a říká, že ho to baví. Stejně tak je Jirka srozuměn s tím, co na blog píšu ještě před jeho publikací.)
Při snídani se nám podaří objednat na Amazonu tyčinky do Tehachapi, kde bychom měli být za čtyři dni. Vychází podstatně levněji a navíc nebudeme muset vše shánět a třeba si místo lítání po obchodech chvíli odpočineme. Nejsme příliš nabití energií a navíc se zapovídáme s klukama, a tak vyrážíme až v půl desáté. Nevadí, den bude o to delší. První úsek vede pravou pouští. Je vedro a slunce pálí o sto šest. Za tři míle dojdeme k vodě, asi nejhorší, na kterou jsme dosud narazili. Smutně vzpomínáme na čisté zurčící potůčky. Tady je jen tank s dešťovou vodou, která i po dvojím přefiltrování a ochucení tabletou chutná hnusně. Nedá se nic dělat, lepší hnusná voda než dehydratace.
Poušť střídá les a les střídá poušť. Jako zázrakem se vyhýbáme dešti a bouřce, které jsou všude kolem nás. Obědváme až v půl třetí u dalšího vodního tanku, o trochu méně nechutného než byl ten první. Tedy ony jsou tu tanky dva. Tenhle měl však přístrešek, kam jsme se schovali, když všude kolem hřmělo. Pro jistotu se Jirka šel podívat k prvnímu tanku, jestli v něm nebude lepší voda. Nebyla, ale zato tam byl mrtvý medvěd nebo spíš smrad z něj a na žlutém vývodu z tanku nápis “obsahuje mrtvého medvěda”. A pak že v poušti medvědi nejsou…
Ve čtyři jsme na odchodu a před námi je devět mil. Přinejhorším můžeme zakempovat dříve, ale v této oblasti se hojně vyskytují pumy, kterým bychom se rádi vyhnuli. Mám ráda všechny zvířata, dokonce i toho velkého pavouka, který se přes noc zabydlet v mojí botě a ráno mě trochu vyplašil, ale pumu osobně potkat nepotřebuji. Procházíme střídavě lesem a nádhernými palouky, kde se každou chvíli zastavujeme a kocháme se jak okolím, tak i výhledem do údolí. Před námi se rozprostírá poušť, nad kterou se majestátně tyčí další kopce a hory, které nás za pár dní čekají. V dáli je vidět i osada Hiker Town, kam se chystáme zítra. Přece jen potřebujeme dokoupit nějaké zásoby a při troše štěstí se i osprchovat.
Všechno je mokré a my zjišťujeme, že jsme se dešti vyhnuli jen o fous. Podaří se nám dojít až dolů k silnici celých dvacet jedna mil, jak jsme si ráno plánovali. Stan stavíme o půl osmé u malého potůčku, ve kterém nabereme vodu a také velmi alternativně omyjeme sebe. Ve srovnání se dvěma posledními dny strávenými ve vedru a prachu si připadám velmi svěže a čistě, i když o umytých vlasech si můžu tak nechat zdát. Dojídáme sušené brambory s rýží a je jasné, že při příštím dozásobení musím vymyslet obměnu jídelníčku, protože tady už ani sugesce svíčkové nepomůže. Večerka v deset brzkému vstávaní moc nenahrává, ale třeba překvapíme sami sebe.