Blog

Den třicátý pátý aneb konec plánů a spontánní zero

Je krásně už od rána. Vstávam v půl sedmé s tím, že si dopřeji ranní SPA, což v překladu znamená, že si stoupnu pod horkou tekoucí vodu. S pocitem nezvyklé čistoty si vyndávm podložku na rovný plácek a zacvičím si. Před devátou jdeme na kávu, která je zde zdarma připravená a jíme poslední zásoby. Jirka si kupuje dva koláčky a vypadá docela spokojeně. Chci dopsat blog, vyřídit maily a máme v plánu kolem desáté vyrazit.

Jirka se zvedá a říká, že než to vyřídím, sbalí stan, abychom mohli vyrazit. Po pár příjemných hovorech s přateli v Čechách jdu zpět a vidím Jirku s Kubou naložené ve vířivce, kterou spolu s bazénem máme přímo před stanem. Něco mi říká, že v deset asi neodejdem. Zvažujeme naše možnosti. Do Hikers heaven jsem se těšila, i proto, že mají pět psů, ale včera tu někdo říkal, že předchozí noc tam bylo ubytováno osmdesát! hikerů. Tato informace trochu mění situaci. Tady nikdo není a do Hikers heaven je to jen deset mil. Potřebujeme dojet do REI ochodu vyreklamovat nějaké věci a nejblížší je odtud hodinu jízdy, tedy stejně daleko jako z Hikers heaven. Zkoušíme číslo na trail angela, který říká, že nás za třicet dolarů doveze, kam potřebujeme. I cena odvozu je stejná, ale tady pojedeme sami a nebudeme muset čekat až se domluví deset dalších lidí.

Je rozhodnuto. Necháme se všemi předběhnout a po týdnu ve sněhu dám achillovce den volna. Jedné mé části, té bez achilovky a zaníceného prstu, se pauza nelíbí a nejraději by šla dál, ale vím, že je to rozumné. Navíc opravdu není kam spěchat. Nedává smysl běžet do Kenneady Meadows a být tam dřív než po půlce června, a i to bude letos ještě brzy. Pokud budeme chtít trail stihnout celý, bude-li to vůbec reálné, budeme pak muset zrychlit, ale to pořád jde nějak řešit. Uvidíme.

Další novinkou je, že mi přestala fungovat klávesnice na tabletu, respektive česká diakritika. Možná v nepromokavém obalu navlhla nebo se prostě jen rozbila a je dost možné, že brzy bude blog na “hotýntota”. Užíváme si slunce a teplo plnými doušky a dokonce si “čteme” na lehátku. Jsem u bazénu v kalhotkách, které si musím ohrnovat, protože jsou mi velké a merino podprsence. Připadám si jako babička a jsem ráda, že kromě kluků, kterým je to jedno, tu nikdo není. Je vtipné, jak se priority na treku mění. V Praze přemýšlím, co bych si vzala na sebe a tady chodím mezi lidmi v něčem, v čem bych v doma nešla ani s košem a jsem ráda, že jsem ráda. Přiznávam, že společně absoencí zrcadel je to velmi osvobozující pocit. Na druhou stranu, nehty bych si nalakovala hned. Některé věci se prostě nezmění.

Čas letí jako splašený a než se nadějeme je půl šesté a přijede náš odvoz. Jakmile nastoupíme do auta a náš řidič poprvé promluví je jasné, že i dnešní den bude dobrodružný. Jsme rádi, že nás někdo odveze, ale…Jízda do necelou hodinu vzdáleného REI obchodu byla zážitkem připomínajicí holandské atrakce na Matějské pouti. Ty velké, na kterých se mi chce zvracet. Borec jede jak splašený a jízdu prokláda historkami, kolik je v L.A. bouraček a jak jsou američtí řidiči šílení. Pro jistotu připojuje názornou ukázku. V duchu se začínám tiše modlit. Přesne takhle si představuji někoho, kdo po nocích okupuje internet a jednou udělá něco strašného. Michael nám prozrazuje, že je mu dvacetsedm let a stále bydlí s rodiči. Nadává na zku….. americký sen, který je možný pouze pro malou skupinu lidí a tiostatní jsou pěkně v pr…. (používám jeho slova). Nedávno skončil v práci a teď neví co bude dělat. Vzhledem k tomu, že víme o dost dalších lidech, které během několika dní za “malý” poplatek někam dovezl, můžu říct, že tato pomoc vynese určitě víc než průměrná práce v pražské kanceláři. Svoje názory si necham pro sebe, protože bych se ráda dostala i zpět do kempu.

Doufám, že naše nákupy byly už opravdu poslední. Kromě nepromokavého obalu na můj telefon, na který jsem zapomněla, nakoupíme všechno, co jsme potřebovali. Ale…V obchodě strávíme přes hodinu, během kterých Michael, který celou dobu sedí uvnitř na schodech, skoro dostane infarkt. Říkal, ať nepospícháme, ale asi předpokládal, že reklamace a dokoupení výbavy zvládneme za deset minut. Bylo to únavné, ale sehnala jsem dvě teplá trička, dlouhé kalhoty, teplou vložku do spacáku a další věci. Při placení to vypadá, že jsme vykoupili půl obchodu, ale jsme tak vyřízení, že je nám to jedno. Návštěva čínské restaurace naproti padne, jakmile k ní přijdeme blíž. Bobika bych si nedala, takže k večeři mám salát z McDonalds a o rýži se zeleninou si nechám dále zdát. Jirka spokojeně spolkne čtyři burgery s hranolkama a tvrdí, že je příjemnně najedený. Ještě, že „rubish food“ je tu levné.

Michael povečeří s námi a povídáme si. Opět se ujistím, jak jsem šťastná, že mohu žít v Evropě, kde přece jen kultura a všeobecný přehled nejsou fata morgana. Cesta zpět je ještě veselejší. Je tma, takže jedeme ještě rychleji a konverzace se tentokrát stočí ke zbraním. Jsem ráda, že sedím vzadu a z rozhovoru o nábojích a pistolích co Michael vlastní, slyším každé třetí slovo. Celá komedie je podpořena Queeny, které mi Micheal pouští a při slovech “mamma, I’ve killed a man” přemýšlím, zda zabije nejdřív Jirku a pak mě nebo obráceně. Žertuji, ale úplně v pohodě nejsem. Po cestě vyzvedáváme ještě jednoho hikera z Hikers heaven, kam míříme zítra. Frajer, kterého jsme už několikrát potkali si sem dovezl batoh, sveze se s námi deset mil zpět, aby si je teď v půl deváté večer potmě!!! zaběhl. Některým věcem nerozumím a jediné co mě napadá je PROČ??? Po pár týdnech tady mě překvapuje míň a míň věcí.

Dovezeme klukům objednaných osm burgerů a jdeme spát po jedenácté. Výlet do civilizace stačil a zítra ráno se těším na cestu.

Napsat komentář