Večer nás doslova zachránila plastová láhev naplněná teplou vodou pracně uvařenou z okolního sněhu. Nejdřív jsem trochu rozmrzla já, potom Jirka a mohli jsme usnout. V noci jsem se vzbudila zimou jen dvakrát a první noc s teplotou pod nulou skončila úspěchem. Nezmrzli jsme. Ráno vstáváme v půl osmé a sušíme mokré spacáky, ponožky a stan. Než se pobalíme je čtvrt na deset, čímž se nenecháme znervóznit. Před námi je téměř 3000m vysoký Baden-Powell a nově napadnutý sníh. Trochu smutně vzpomínám na své teplé trekové legíny, které na mě čekají v balíku v Kennedy Meadows. Představuji si, že je o dvacet stupňů víc a jdu v kraťasech.
Achillovka o sobě dává vědět hned od rána. Včerejší výstup jí asi moc nezaujal a bohužel pro ni i pro mě nás dneska čeká stoupání ještě větší. Nejdřív musíme sestoupit do údolí a pak už “jen” pět mil na vrchol. Dnešek nebude o kilometrech ale o sněhu, kopci a sestupu. Začíná sníh, nasazujeme nesmeky a jsme rádi, že je máme. Padá mlha a je jasné, že panoramata dnes nebudou. Bude úspěch, když nahoře uvidíme sami sebe.
Cesta vzhůru byla docela zábávná. Na vrcholu se rychle vyfotíme, při pohledu na mokro a sníh mě všechny nápady na zábavné fotky rychle přešly. Rychlý úsměv a hurá dolů. Teprve při cestě na druhou stranu hory přijde ta pravá zábava, protože se ztratíme. Tedy spíš se nám ztratí trail a my s ním. Ve sněhu jsou stopy všude a tak snadno sejdeme jinam, než jsme měli, jako již zřejmě dost lidí před námi. To by samo o sobě nebyl takový problém, kdyby se to nestalo v tom největším srázu. Smutně koukám dolů, kam při sebemenším pohnutím padají okolní kameny a nahoru, kam si nedovedu představit, že se vyškrábu. Déjá-vu, které za žádnou cenu nechci opakovat.
Je to jasné, dolů to nepůjde. Sníh i v nesmekách strašně klouže a při jednom neopatrném kroku hrozí, že se skutálíme o padesát metrů níž. Musíme nahoru. Sněhu je méně, ale sráz je opravdu velký. Snažím se nepanikařit a soustředím se na každý krok a každé zapíchnutí hůlky, zhluboka dýchám a vím, že se za žádnou cenu nemůžu podívat dolů, jinak dopolední tyčinky půjdou ven. Naštěstí se mi podaří vyškrábat nahoru a jen hlesnu “já nechci být horolezec”, rozklepou se mi nohy, ale nerozbrečím se. Dobrý trénink toho, co tu opravdu provozovat nechci. Tohle si neužívám a představa, že tímto stylem lezu měsíc v Sieře úplně nezapadá do mé představy výletu za odměnu. Večer v kempu zjišťuji, že ne všichni dopadli takto dobře a je k vidění pár odřených nohou, roztržených rukou a dozvíme se, že jednoho kluka odvezl vrtulník.
K bolesti achillovky se přidaly totálně promočené nohy i v nepromokavých ponožkách, které asi nejsou dělané na horolezení ve sněhu v keckách. Rychle obědváme, abychom zbytečně neprochladli. Já kaši, kterou jsem dnes ještě nestihla sníst a Jirka své polední tortilly s tuňákem a jdeme dál. Už jen jeden kopec a pak zase sestup dolů, tentokrát už snad bez nesmeků. Máme v plánu kempovat dole na parkovišti. Cesta probíhá už docela hladce, nabíráme vodu a potkáme kluky, kteří už čekají v kempu. Zůstaneme zde také, je to jen dvě míle před parkovištěm a nebudeme muset spát u silnice.
Přichází večerní klasika v podobě vaření večeře, krátkého cvičení a marného pokusu o usušení ponožek. Dorazí ještě hodně lidí a po dlouhé době opět kempujeme společně. Dnes je to přesně měsíc, co jsme vydali na cestu. Myslím, že zatím se nám jde dobře, nepočítám-li mojí achillovku, která se snad co nejdřív uklidní. Co je však nejdůležitější – oba nás to čím dál víc baví. Do spacáků jdeme kolem deváté a doufám, že tu zimu zase zaspíme.