Večerka byla v půl dvanácté a tak se plánovaný budíček v půl šesté moc nepovedl. Vstáváme v sedm a usoudíme, že už je stejně pozdě a proto se nebudeme honit. V klidu zabalíme, posnídáme a v týmu kluků dokonce proběhne druhé házení korunou o dnešním programu. Je více než jasné, že stejně půjdeme dál, ale upřímně se nám moc nechce. V devět ráno je třicet stupňů a nás čeká celý den do kopce na prudkém slunci. Stihnu si ještě zašít boty, na kterých mám po dvou týdnech nošení díru. Moc toho nevydrží, ale nevím, zda byly vyrobené na denní zátěž dvaceti mil s batohem v dešti a sněhu. V půl desáté se necháme svézt do města, odkud pokračuje trail.
Několik mil musíme šlapat po silnici, než se trail stočí zpět do přírody. Po chvilce zastavuje velký pick-up a sympatický pán nám nabízí, že nás hodí, ať se neplahočíme po silnici. Bohužel s díky odmítáme. Pán se nám směje a říká, že to chápe, že před dvěmi lety šel PCT také. Moc se nesměju, ale nemám na výběr. Přišli jsme chodit a ne se vozit autem. Konečně scházíme ze silnice a já si okamžitě uvědomím, že to dnes byla ta lepší část cesty. K vodě nám zbývá sedm mil do KOPCE. Je právě poledne a já jsem ráda, že jsem si koupila tričko s dlouhým rukávem.
Nasadím si sluchátko a zaposlouchám se do Iyengarovo Light on life. Kochám se neobvykle zelenou pouští kolem sebe a cesta přes své převýšení docela příjemně ubíhá. Na několika místech jsou mraky jedovatých kytek, kterým se snažíme vyhnout a pro jistotu několikrát použijeme dezinfekci. Nevím, zda přestříkání postiženého místa funguje, ale alespoň psychicky se cítíme lépe. Je to stejné jako s filtrováním vody z čůrků na trailu. Nemyslím, že by filtr byl nějak moc účinný, ale člověk má prostě lepší pocit. Třikrát hurá placebo efektu.
K vodě dorazíme v půl druhé. Najdeme zde velkou skupinu, se kterou se potkáváme od začátku cesty a která vyráží každý den mezi pátou a šestou ranní, tedy v čase, kdy mi máme ještě půlnoc. Vaříme si rýži a využíváme stínu. Dokonce se mi podaří přečíst dvacet stránek knihy. Dorazí i kluci a trochu se rozsedíme, protože dál vyrážíme až před čtvrtou. Další oficiální zdroj vody je až patnáct mil. Neoficiální je sedm a tak to riskneme. Bereme “jen” čtyři litry a vyrážíme.
Po malém klesání nás čeká po celý zbytek dne opět stoupání. Vedro je pořád, ale výhledy tuto nepříjemnost vyvažují. Celé odpoledne se kocháme nádhernými pohledy na okolní hory a kopce, které jsme v posledních pár dnech přešli. Je neuvěřitelné, že chvíli jdeme pouští a najednou pár metrů lesem. Voda naštěstí za sedm mil opravdu je a bereme raději pět litrů na vaření a ranní kávu. Prostor na stan by měl být už jen dvě míle. Skutečně byl, ale obsazený, stejně tak jako několik dalších. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Po půl osmé večer to vypadá na premiéru noční chůze s čelovkou na hlavě. Za další dvě míle je několik míst, která jsou opět plná. Nenecháme se odradit a prodíráme se křovím až nahoru na kopec, kde je schovaných několik neznačených míst pro stan. Odřené nohy za to stály, protože konečně budeme spát s výhledem!
Kluci dorazí za chvíli a všichni se v pohodě vejdeme. Stan stavíme potmě a já se snažím vařit. Podaří se mi rozsypat střídavě všechny věci, na které sáhnu, a tak mě čeká ještě úklid, protože pro jistotu všechno jídlo zavíráme. Nedaří se mi zapnout vařič a zjistíme, že máme asi vadnou bombu, ve které není přetlak. Vpadá to na pár dní o studených bramborách. Je tu ještě jedno místo na stanování volné a tak se těším na ranní cvičení, protože ráno nikam nepoběžím. V půl jedenácté dopisuji blog a musím přiznat, že na “rozejití” bolavé achillovky mi dnešních dvacet jedna mil s patnácti kily na zádech moc nesedlo.