Už včera jsme se dohodli, že s největší pravděpodobností zítra půjdeme jen něco málo přes deset mil a zůstaneme v Hikers heaven, kde se stejně musíme zastavit, protože tam máme poslaný balík s jídlem. Hikers Heaven je domov manželů Saufley, kteří u sebe na zahradě nechávají přespat hikery. Donation je vítána, protože denně sem dováží vodu v ceně devadesáti dolarů. K dispozici jsou venkovní sprchy a ToiToi záchody, stan se šicím strojem a také pět psů, na které se těším. Vstáváme před sedmou, což je trochu později než jsme chtěli, takže se vedru nevyhneme. Stejně nás příští dva týdny nemine, tak si alespoň zvykneme. Od včerejška teče jen ledová voda a já se přemůžu a dám si ranní sprchu, která mě okamžitě probere. Lepší než kafe, které dnes nemáme, ale daleko méně příjemná.
Od rána doslova pere slunce a my jsme se během dvou dnů přemístili z teplot pod nulou do plus čtyřiceti stupňů ve stínu. Jdeme vycházkovým tempem a achillovka se tváří lépe. Zanícený prst už míň, vedro se mu moc nelíbí. Snažíme se hodně pít, protože nás čeká několik dnů s minimem zdrojů vody. Oblečení dopadlo tak, jak jsem ho chtěla řešit už doma. Měla jsem v plánu jít v tričku na surfování, protože mi v něm není vedro a má dlouhé rukávy. Nechala jsem se zviklat “merino vlnou”, abych si po měsíci a stopadesáté díře v merinu koupila tričko na surfování. Chladí a ještě se nespálím. Další příklad toho, že mám poslouchat hlavně sebe a ne rady ostatních.
Z včerejšího rozhovoru s jedním kamarádem (Ahoj Honzí:) jsem zjistila, že ze čtení to vypadá, že jsme každý druhý den ve městě a jíme po restauracích. Kéž by to byla pravda. Když mluvím o kempu nebo místě na kempování, jedná se o prostor na stan v lese nebo v kopcích, které není zarostlé a kam při troše štěstí a šikovnosti lze postavit stan. Výjmečně je místo větší, ještě výjimečněji jsou tam suché záchody, což je vykoupeno velkou koncentrací lidí. Jednou za pět, maximálně šest dní musíme dojet do civilizace, což někdy znamená benzínová pumpa u silnice a dokoupit jídlo na cestu. Někdy trail prochází přímo vesnicí, jako například dnes v Aqua Dulce, jindy člověk musí pár mil z trailu pěšky nebo se snažit dostopovat do města. Koncentrace informací o pobytu v civilizaci a s lidmi je asi větší než povídání o přírodě, ale nejsem si jistá, že by blog psaný stylem “Vzbudili jsme se a šli přes kopec A ne kopec B, pak chvíli dolů a následovaly kopec C a D, postavili jsme stan a šli spát” byl čtivý. Tak totiž probíhá většina našich dní, protože nehledě na to, že když je příležitost, snažíme se dát si “normální” jídlo“, je většina našich dní naplněna tím, že jdeme v kopcích mezi osmnácti až čtyřiceti kilometry. Pohodovému dojmu asi nepřidává ani to, že poslední týden je blog bez fotek, ale nedaří se mi sem fotky nahrávat a jsem ráda, že nahraji alespoň text.
Procházíme Národním parkem Vasquez rock, kde se natáčelo hodně filmů, z nichž si ani jeden nevybavím. Máme štěstí a zrovna když jdeme kolem, vidíme štáb a zrzavého borce s mečem, který sám nedbale prochází pouští a zpívá. Přijde mi to vtipné a jsem napomenuta členem štábu, že se nemáme zastavovat, ale pokračovat v chůzi. Později zjistíme, že se natáčel nějaký seriál pro HBO. Docela mi stačí ve vedru chodit s batohem a představa že pobíhám s mečem oblečená v kůži a ještě zpívám ač královsky zaplacená, ve mně nadšení nevyvolává.
Naše první kroky vedou na snídaňooběd do Home-made bistra. Trochu mi to připomíná Indii, jak vedrem tak bordelem. Dáváme si napůl omeletu s brambory, které výjmečně nejsou z pytlíku a kávu. Stačí si tu dělit porce napůl, alespoň se můžeme držet hesla “jez do polosyta…” Trochu se v chládku rozsedíme a ani jednomu z nás se v tomhle vedru míli po silnici šlapat nechce. Nejsme fňukny a jdeme. Jen zajdeme za roh, volá na nás asi devadesátiletý pán, zda jdeme do Hikers heaven, že nás sveze. Na malinké multikáře a já jedu na korbě. Diví se mému nadšení, ale na jízdu na korbě se těším od začátku.
Za chvíli jsme na místě a štěkotem nás vítá všech pět psů, od čivavy až po ovčáka. Místu vládne jasňe daná organizace, hned u vchodu dostaneme instrukce, co kde je a jdeme postavit stan. Předčasně se radujeme, že zde není moc lidí, což se za pár hodin změní a je tu narváno. Bohužel hodně lidí hulí a smrad je všudypřítomný. Jednu noc to zvládneme. Odpoledne dochází i kluci a řeší se klasické dilema “zůstanou nebo půjdou dál”? Pro jistotu Martin hází korunou, i když výsledek je jasný. Padla Praha a můžou stavit stany. Taky bych nejradši šla dál, ale myslím, že trek nás mimo jiné má naučit trpělivosti a rozhodovat se podle momentální situace. Doléčit mini problémy a být připraveni na daleko náročnější podmínky. Jíst, když je jídlo a zabrat, když je potřeba. Zbytečně nepřemýšlet, co bude nebo nebude, protože taky můžou padat trakaře a půlka trailu může být zavřená.
Rozhodneme se trochu si ulehčit a poslat si nesmeky a pár věcí, včetně Jirky Kindla, před sebe. Večer si dokonce zacvičíme a jdeme si dát ještě něco k jídlu. Minimálně pět dní budeme opět o tyčinkách a sušených bramborách, v horku a kopcích. Ale i kvůli tomu tady jsme.