Nedávno jsem psala o zkoušce naší odolnosti. Dnešní den mi ukázal, že jsem vůbec nevěděla o čem mluvím. V noci byla taková zima, že spíme v péřovce oba. Ráno se probudíme do lehkého mrholení a zatažena a nás čeká 24 mil. Chudák slečna, které jsme včera trochu zkazili romantiku s přítelem se marně snaží zapálit oheň, ke kterému nás včera ani náznakem nepozvali. Jirka jí jde gentlemansky pomoct. Slečna trochu roztaje a dokonce se s námi i baví.
Uklidňujeme se tím, že je sice zima a zataženo, ale aspoň neprší. Optimismus nám vydrží přesně hodinu, než vyjdeme na první kopec. Začíná pršet. Čím výše stoupáme, tím víc prší, je mlha a střídavě sněží. Třicet osm kilometrů zní jako sen. V poledne chvíli přestává pršet a jen fouká studený vítr. Jsme přesně v půlce cesty a čeká nás několik mil opět do kopce.
Počasí se nám dnes zřejmě rozhodlo ukázat, co umí. Leje jako z konve, kapky střídá sníh a fouká tak, že jsem ráda za batoh na zádech. Připadám si jak Hanč s Vrbatou dohromady. Zachraňuje mě audiokniha, konkrétně Alchymista, díky kterému se chvílemi i usmívám, ačkoliv dneska moc důvodů ke smíchu není.
Nemáme prostor se ani nasvačit a vlastně ani zastavit, protože v tu chvíli doslova přimrzneme. Nepromokavé rukavice přestaly plnit svou funkci a ruce mi mrznou úplně stejně jako nohy v teniskách. Musíme zatnout zuby a pokračovat, protože jen tak se můžeme zachránit před promrznutím.
V šest večer úplně hotoví dojdeme do místa na stanování, kde jsou dnes naštěstí i suché záchody, na kterých se v případě nutnosti můžeme schovat. Snažím se v mokrém batohu vydolovat pár suchých věcí, do kterých se převléknu a jsem šťastná, že mám ponožky a mikinu “navíc”. Bohužel “dry-sack” (pozn.pro rodiče – nepromokavý pytel na věci), ve kterém jsem měla tablet a čtečky suchý nezůstal. Klávesnice od tabletu je mokrá a přestala fungovat.
Snažím se vytřít stan, který je mokrý i uvnitř. Ve spacáku vařím rýži s proteinem a teplo z vařiče vytvoří okamžitou kondenzaci, takže je mokro venku i vevnitř. Snažíme se zahřát, což vypadá dost nemožně a venku začaly padat ledové kroupy. Přimrzají ke stanu a jen marně se je pokoušíme sklepat.
Je báječné, že jsme rekord ušli v tom nejhorší možném počasí. Teď víme, že když je třeba, umíme být odolní. Člověk zvládne asi všechno, když musí, ale představa, že tímto stylem trávím tři týdny v kuse nebo třeba celou Sierru se mi ani trochu nelíbí.
Pouštím si na tabletu film. Nemůžu usnout a potřebuji alespoň na chvíli přenést pozornost jinam a nevnímat spoušť venku a zimu vevnitř. Usínám až v jedenáct a doufám, že zítra se počasí umoudří. Ráno nás však mokré oblečení a zmrzlé tak jako tak boty neminou.