První odpočinkový den nebyl. Devíti hodinový rozdíl převrátil jakýkoliv rytmus, takže našimi společníky byli třes po celém těle, zimnice, návaly a usínání za chůze. Můj plán zařídit nejnutnější a odpočívat bohužel nevyšel. Zařizování sim karty trvalo nekonečné dvě hodiny, kdy jsem myslela, že šikovnou slečnu, která neměla ani ponětí co dělá, zachránilo jen to, že nerozuměla česky. Internet naštěstí funguje, otázkou zůstává, jaký mi přijde účet, což snad asi nechci ani vidět. Úplně jsem zapomněla, že v USA jsou všechny ceny uvedené bez daně, která je dalších deset procent, takže volím variantu žít ve sladké nevědomosti a účet prostě nesledovat.
Část věcí, včetně stanu jsme ráno objednali on-line s ujištěním, že „snad“ vše stihne dorazit do té doby než budeme vycházet, takže nezbývá doufat, že „snad“ budeme mít kde spát a čím nabíjet telefon. V nejhorší variantě přijdou na řadu papírové mapy a spaní pod širákem.
Odpoledne jsme se rozhodli sesbírat zbytek sil a dojet do „legendárního“ obchodu REI, kde jsme chtěli nakoupit zbytek, tedy podstatnou část výbavy. Jak jednoduše takový plán zní, o to těžší ho bylo provést. Nejbližší obchod byl pouhých 30km daleko, kdy jsme museli uznat, že tam pěšky asi nedojdeme. Díky bohu za spolujízdu uberu, která jako jedna z mála věcí v L.A. funguje. Po krásné hodině strávené v zácpě jsme vstoupili do dvoupatrové mekky všech amerických trampů a moje noční můra se naplnila. Věděla jsem, že bosá vyrazit nemůžu, takže aspoň boty si koupit musím. Po následujícím dvouhodinovém zkoušecím martyriu jsem si koupila ty boty, které jsem si vyzkoušela skoro jako první a které mi prodávající úplně nedoporučoval, ale neměla jsem na výběr. Když pominu to, že byly o dost dražší než jsem plánovala, představa, že celou akci absolvuji ještě jednou, koupila bych si i dřeváky. Utěšuji se tím, že nohy si zvyknou a pak můžu jít třeba v žabkách.
Pozitivní výsledek nákupní horečky je ten, že jsem zjistila, že už vůbec nic nepotřebuji ani nechci a tedy „kraviny“ jako je vložka do spacáku, nepromokavé pytle na všechno, obal který slouží jako polštář a tak dále nechám na svém místě v obchodě. Nechala jsem se přesvědčit, že čelovku a vařič si koupit prostě musím a tak jsem vymyslela geniální plán. Pár opravdu nezbytně nutných věcí si necháme poslat do obchodu v San Diegu, kde si je pouze vyzvedneme a jinak už určitě, ale určitě nakupovat nepůjdeme:)
Mimo bot jsme si pořídili karimatky na spaní, takže musím dnes před snídaní ještě otestovat, jak se na ní bude cvičit. Něco mi říká, že její hrbolatý povrch a velká nestabilita bude dost věrně simulovat tolik oblíbenou praxi na dece. Jsem zvědavá, kdo z nás to vydrží déle…