Ráno jsme se probudili trochu rozlámaní a skoro to vypadalo, že na poslední cvičení půjdu sama. Tedy na poslení dvě cvičení. Po těžkém souboji sám se sebou, který trval celou cestu do studia nakonec cvičící Jirka zvítězil a šli jsme oba. První lekci jsme ztuhlé kosti rozhýbali, pak se posilnili obarvenou vodou jménem Starbucks vydávající se za kávu, abychom nakonec i mé bolavé rameno hezky uvolnili. Dostala jsem tip na báječnou akupunkturu, bohužel trošku s křížkem po funuse a tak to raději den a půl před startem nebudu pokoušet. Vřele jsme se s Gabrielle rozloučili a já trochu lituji, že není blíž, moc ráda bych s ní spolupracovala.
Některé věci se vyřeší sami, když je člověk nechá dostatečně “vyhnít”. Přesně tak dopadly našeho nové telefony nebo alespoň nové baterie do telefonu. Díky naší nebo spíše mé nerozhodnosti a nechuti se zbavovat věci, které jsou ještě “dobré” jdeme s těmi starými a baterkám domluvím, aby vydrželi trochu déle. Pozitivní je, že tímto stylem člověk alespoň trochu ušetří.
Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nemá ani v nejmenším představu, kolik jídla budeme potřebovat jsme v Grocery outletu něco nakoupili. Asi bychom toho nebrali tolik, ale vzhledem k mým omezením vege bez lepku si nesu trochu víc věcí s tím, že přinejhorším to tyčinky pojistí. Ze začátku nepůjdeme tolik, tak to určitě bude v pohodě a přinejhorším přechod na pránu bude trochu brzký a neplánovaný:) Pozn.pro rodiče – To byl samozřejmě VTIP:)
Ke Scoutovi a Frodo jsme dojeli kolem čtvrté odpoledne. Ve skutečnosti se jmenují jinak, jsou již několik let trail angels, tedy lidmi, kteří se starají o hikery tím, že je u sebe nechají bydlet, nakrmí je, pomáhají s organizací věcí a vozí je každý den na trail. Nutno poznamenat, že tito dva lidé to dělají naprosto nezištně, tedy nepřijímají žádné příspěvky ani dary (ostatní trail angels si povětšinou vezmou například 20dolarů za noc a prádlo, což je naprosto pochopitelné). Jejich štědrost, pokora a láska jsou jako z jiného světa. Oba se věkem blíží k sedmdesátce, jsou neuvěřitelně vitální, milý a člověk se opravdu cítí na dva dni jako adoptovaný. Scout je bývalý právník a musím říct, že pokud by alespoň desetina právníku byla aspoň trochu jako on, asi jsem stále v advokacii.
Spaní ve stanu jsem se opět vyhnula, ačkoliv ne svojí vinou. Denně zde přespává až čtyřicet lidí, ale jsou zde i tři ložnice a jednu jsme s Jirkou dostali i my. Nebudu lhát, že oproti spaní venku pod přístřeškem společně s dalšími cca šesti lidmi mě tento nečekaný luxus nepotěšil. Zároveň si uvědomuji to, že moje první noc ve stanu pod spacákem bude skutečně až ta na trailu. Sova jede se mnou tak jistě kdyžtak zařídí, aby mi nebyla zima.
Večer všichni dostali skvělou věčeři (tacos, zelenina, rýže) a poslechli si užitečný “trail talk”. Představa, že tohle dělají Scout a Frodo každý den téměř tři měsíce v roce a k tomu každý den vstávají ve 4:30, aby poté co připraví snídani všechny včas odvezli na trail, staví pomoc bližnímu na naprosto jiný level. Ve srovnáním s prožitými lekcemi jógy, vyslechnutí si mnoha prázdných keců o soucitu, lásce a vyšším smyslu, je jasně vidět, jaký je rozdíl mezi planými plky a jógou v akci. Naprosto nezištné činny bez jakéhokoliv očekávání jsou ta největší jóga.
Spát jdeme klasicky o půlnoci. Nevyhnutelná lehká nervozita, že se to už opravdu blíží udělá své. Zítra musíme sbalit, díky nedostatku času se vyhneme “klišé” fotkám výbavy a jejího detailního popisu, protože budeme rádi když to nějak sbalíme a já batoh aspoň nasadím na záda.