Krátký příběh o tom, jak únava mění realitu

Dneska jsem se poprvé probudila bez toho, abych okamžitě netoužila opět usnout. Ráno jsem opět chvíli ničila svou podložku na spaní „poskakováním“ (takto vesele můj táta označuje cvičení jógy:) a s dobrou náladou po vyřízení dalších zmatků s indickým oddělením péče o zákazníky Amazonu jsme se rozhodli pro výlet do Hollywood hills. Musím říct, že jak jsem se původně těšila na návštěvu Universal studií (o trochu méně když jsem zjistila cenu), tak po příjezdu mě už chuť přesla úplně. Představa jak se mačkám s davem napůl upečená ve frontě na atrakci mi připadá asi tak příjemná, jako další výlet za nakupováním do řetěžce Rei.

Dobrou náladu a nezvyklou energii si dneska vzít nenecháme a proto malý výlet „na kopečky“ a možné turboturistické foto u Hollywood písmen zní výborně. Zjišťování skutečného stavu věcí patří asi k profesionální deformaci z mé bývalé profese a proto poznání, že k nápisu se ve skutečnosti nedostaneme, zvlášť pokud se budeme orietovat podle map, mé nadšení trochu zchladilo. Obyvatelé Hollywood hills totiž notně otrávení zvyšující se návštěvností své oblasti přesvědčili Google, aby při zadání „Hollywood sign“ dovedl návštevníky někam úplně jinam, konkrétně na Griffith observatoř, odkud je nápis „perfektně vidět“. Asi tak jako z Pětřína Šumava za slunečného počasí. Zakázat totiž průchod Hollywood hills nelze, ale splést a zamotat alespoň část turistů ano. Asi jako kdyby Google při zadání místa „Pražský hrad“ dovedl japonský zájezd do Bohnic. Což by vlastně naší současné realitě odpovídalo víc.

Naštěstí existují návody na všechno, a tedy i na to, jak se dostat téměř tam, kam člověk potřebuje. Pochopila jsem, že na písmena asi nevylezu, což při mé nedůvěře k výškám by stejně nebyl dobrý nápad. Alespoň se tedy projdeme tak blízko, jak je to možné. Pamatuji si, když jsem tu byla před deseti lety v červenci, jak všechno bylo téměř spálené. Teď je všechno zelené a rozkvetlé, což hlavně ve mě probouzí nové, nepoznané záchvěvy alergie. Doufám, že se v přístích deseti dnech naučím dýchat kůží nebo nečím jiným než nosem, protože jinak netuším, jak rozkvetlou poušt přejdu. Vlastně vím – prostě nějak.

Při pohledu nahoru k nápisu jsme se díky davu rozhodli, že budeme pokračovat rovnou k Observatoři a užijeme si výhled na celé město. Procházka byla krásná a vzdálení se od města nás doslova nabilo. Po cestě jsme příliš lidí nepotkali, protože tam není možné jezdit autem, což většinu prostorově výrazných američanů odradí. Zaplaťpánbůh.

Dnes je první den bez jetlagu, kdy si připadám opět skoro jako člověk. Najednou mám pro L.A. i více pochopení. Není to místo, kde bych chtěla žít, ale už si nepřipadám jak v hloupém filmu. Znovu jsem si uvědomila, jak únava a vyčerpání hrají naprosto zásadní roli nejen v kvalitě života, ale v mém případě i ve schopnosti nestranného úsudku. Mám pocit, že pořád můžu a všechno zvládám, ale jakmile tuto hranici překročím, je prostě všechno špatně nehledě na skutečnost. Určitě něco, co bych si přála změnit.

Po cestě zpět jsem se dokonce zamilovala. Nejprve jsem jen s otevřenou pusou hleděla na naprosto překrásné stromy a začala přemýšlet, co by to mohlo být. Jako první mne napadl obří rododendron. Rododendrony jsme mívali doma. Byli to malé keříky, které se pravidelným značkováním našeho psa stávaly ještě menšími. V Americe je všechno „pompézní“ a obrovské, tak proč by nemohly být i rododendrony? Jsou to prostě gigantické rododendrony a basta. Večer mi to nedalo a po chvilce urputného hledání jsem zjistila, že tyto nádherné stromy opravdu nejsou přerostlé kéře, ale určitý druh fíkovníku, konkrétně Moreton bay fig. Prostě „Fíkovník rododenronovitý.“

Zítra ráno odjíždíme na snad konečně týdenní přípravnou dovolenou do San Diega, kde se mi jistě podaří vyhnout se všem obchodům, konečně se vykoupat, v klidu si zacvičit a třeba si něco i přečíst.