Původně zamýšlený plán dobře se vyspat nevyšel. V půl sedmé mě budí známé mlácení dveří. Jediný rozdíl je, že se nerozčiluji, vstanu a jdu si na střechu udělat kafe a číst si. Skoro nic mě už nerozčiluje, to je asi místní největší efekt. Buď bude člověk otrávený od rána do večera nebo přestane cokoli řešit, a to je asi to nejcennější, co si s sebou může odvézt domů. Ne vetší rozsah v pozicích.
Dnes mám jediný volný den a tak jak vstane i Jirka, jedeme se nedělně projít kolem jezera a v batohu máme sbalené věci k vodě. Po procházce, která nezvykle rychle uteče se jedeme koupat k bazénu. Mohlo by se zdát zvláštní, že si tu nelezeme na nervy, ale my se v týdnu až tak moc nevidíme. Ráno sice cvičíme spolu, ale každý máme co dělat sám se sebou, pak si dáme snídani a každý si dělá svoje, což znamená pracuje, čte nebo spí a odpoledne cvičíme každý jinde. Já začínám o hodinu dřív a tak se jen večer sejdeme na večeři a pomalu jdeme spát. Upřímně, po půl roce ve stanu je akceptovatelné asi všechno. Naopak mi připadá mnohem lepší, že máme možnost oboustranné sebereflexe. Cvičit tu sám nebo jen s někým známým je fajn, ale z vlastní zkušenosti vím, že se snadno člověk dostane do určité bubliny a některé věci si může vysvětlovat velmi subjektivně. Jsem vděčná za to, že jsme na to dva a bez skrupulí si narovinu umíme říct, co si myslíme, aniž bychom se na sebe uráželi. Považuji to za svoje velké štěstí.
U bazénu naštěstí není moc lidí. Zdražili, ale to je vlastně dobře. Všechno je čisté a dokonce jsem jednou vlezla do vody, což je u mě úspěch, protože v bazénu se normálně nekoupu skoro nikde. Potkávám tu tři dámy, které taky cvičí u Vinaye a příjemně si popovídáme. Potvrdí mi mé postřehy, protože s ním studují již několik let, že tak skromného, pokorného a lidského učitele se zájmem o své studenty by člověk pohledal. Na každého účastníka si vede “svou složku” kam si zaznamenává, co je třeba vylepšit, kde jsou nějaké slabiny atd. Naprosto mě to fascinuje a myslím, že nebude trvat dlouho a pojedu na jeho měsíční intenzivní program. Pratima je skvělá a zbožňuju jí, ale má lekce jednou denně a je geniální spíše na úlevu od zdravotních obtíží a jakýchkoliv disbalancí.
Místní kavárna u bazénu zůstala úplně stejně strašná, jako si jí pamatuji. Téměř žádná nabídka a nesmyslné ceny. Jdeme se najíst do restaurace v objektu a během chvíle se zhmotní moje další indická noční můra. Restaurace je “na úrovni”. Neuvěřitelně čistá a právě podávají obědový bufet. Rozhodneme se, že ten momentálně nepotřebujeme a jen si chceme vybrat jedno jídlo z nabídky. Ceny jsou cca třikrát vyšší než v normální restauraci, takže se blíží těm doma. To by všechno bylo v pohodě, kdyby v podniku nebyl nadbytek personálu. Sedí tu odhadem osm hostů i s námi a mezi nimi pobíhá patnáct číšníků, kteří korzují dokola sem a tam a v mezičase “čumí.” Když na mě skupina lidí čumí a není to v rámci mé práce, jsem velmi nervózní. Výsledkem je, že jakmile trochu upiji vodu ze sklenice, jeden číšník ze skupiny se doslova rozběhne a dolije mi. Když to zopakuje potřetí, rozhodnu se nepít. Připadá mi, jak kdyby se indové snažili být zbytečně “světový”, což znamená to, že jeden manažer byl na zkušené v Evropě nebo USA a po návratu domů tyto způsoby “poindičtil” a ze slušného chování a příjemného přístupu se stala nesnesitelná úslužnost a vlezlost. Vím, že za to nemůžou, je jich moc a někde dělat musí, ale nemyslím si, že tohle je cesta k prosperitě země. Viděla jsem to i u několika svých kamarádech. Jsou vychovávány k absolutní absenci vlastního názoru a jen jako ovce jsou poslušně kam se jim řekne. Výsledkem této výchovy jsou nulové rozlišovací schopnosti a vlastní autenticita. Místo lidí tu máme kývací stroje a člověk nebo minimálně já si připadám, jak v hodně hloupém filmu. Úplným opakem je indonésie, kde z lidí většinou lidskost sálá a jsou neuvěřitelně milí a srdeční. Možná je to i jazykem, protože slyšíte-li dva indy hovořit kanadou zdá se, jako byste se ocitli ve filmu válka Roseových. Oni si přitom pouze “normálně povídají.”
Podaří se mi přečíst skoro třetinu nové knihy a než si dostatečně užiji klid je šest večer. Jedeme domů, po cestě si dáme kokos a u nás nahoře ještě něco k jídlu. Večerní papájové hody mi budou v Praze chybět. Zvukovou kulisu k večeři nám dodává “hvízdal”, který dnes nehvízdá, ale chrchlá hleny takovým způsobem, že myslím, že vrhnu. Místo, abych byla znechucená se začnu smát a dělat to samé co on. Hvízdal po chvíli nasazuje sluchátka a odchází. Nemaluji si, že by něco pochopil.
Mám před sebou druhou polovinu cvičení a těším se. Záda trochu cítím, ale není to nic, co by nešlo vydržet. Jirka pozítří odjíždí na svou další část indického programu a tak jsem zvědavá, kolik za tu dobu přečtu knížek.