Vzbudím se s pocitem, že mne přejel traktor. Jak jsem si libovala, že mě nebolí bedra, tak tento pocit zůstal v minulosti posledních dní. Jsem ztuhlá a unavená. Klouby hlásí, že se cítí na osmdesát a celková energie je na bodu nula. Samozřejmě mi proběhne hlavou kousnutí od komára, ale tyto myšlenky okamžitě zaháním.
Na ranní praxi si s sebou bereme terrabandy, abychom si zopakovali cvičení na uvolnění ramen a kyčlí. Pratima přišla jen na jednu lekci, aby se mohla starat o syna a tak dnes poprvé končíme téměř na čas. Únavě navzdory je cvičení moc fajn a Jirkovi je hodně líto, že bylo jeho předposlední. Jdeme zařídit povinnosti, na které jsme zatím nenašli čas. Kupujeme několik olejů na lupénku, které doma dáme otestovat. Ty poslední, které jsme dovezly, zabíraly skvěle. Po cestě si domlouvám lekce hraní na tibetskou mísu s místním “guru” terapie zvukem, který se včera vrátil z Číny. Týdenní intenzivní kurz zamítám, protože na něj nebudu mít čas a finančně včetně následného nákupu nástrojů je trochu mimo můj rozpočet. Chtěla bych začít postupně a pořídit si jednu nebo dvě mísy domů a tak se domlouváme na několika sezeních. Doufám, že to vyjde a moc se těším. Akhilanka, jak se mistr jmenuje je vyhlášený svým uměním. Mísy dováží přímo z tibetu, takže jejich ceně navzdory má člověk jistotu, že jsou kvalitní a jejich zvuk je úplně jiný. Před lety jsem tu s Jenine absolvovala několik sezení, kdy jsme měly rozložené mísy na sedmi místech těla a on na ně hrál. Byl to úžasný zážitek, který bohužel tentokrát nezvládneme, díky Jirky zítřejšímu odjezdu, zopakovat.
Na oběd jdeme do Kushi. Je to místo vyhlášené jednak dobrým, čerstvým jídlem a také extrémní koncentrací ashtangové komunity. Bylo to také naposledy, co jsem sem vkročila a jídlem to určitě nebylo. Vyšší koncentraci militantních ashtangistů prostě a jednoduše nezvládám a přirovnala bych ji ke komunitě militantních hikerů ve smyslu “Trail se chodí z jihu na sever a nic jiného neexistuje.” Dost nepříjemný zážitek.
Chvilková siesta uběhne a já už běžím na odpoledne. Nemám dnes vůbec sílu ani chuť a tak nějak cítím, že to bude bolet. Nemýlím se a dnešní vedenou lekci mám co dělat, abych se nerozbrečela na podložce. Fyzickou bolestí to není, ale stopadesátý záklon nenechá ani kousek prostoru pro nějaké schovávání.
Jirka má se svou poslední odpolední praxí také co dělat a stěžuje si na bolavé tříslo. Raději si dáme jen ovoce na střeše. Připojí se k nám i Magalí a my se zapovídáme tak dlouho, že s plánované procházky sešlo. Magalí je vzácných úkazem milého ashtangisty a podle svých slov měla štěstí na učitele ve Francii. Se Sharatem se jí cvičí dobře, ale podle toho co říká, i on za posledních několik let značně změnil své postupy a lidi tak nerasí. To jsou věci, které moc ráda slyším, ale stejně bych tam cvičit nešla ani zadarmo. Mačkat se s tři sta dalšími jedinci jen pro to, abych cvičila “tu jedinou” ashtangu mi připadá úplně přitažené za vlasy.
Díky hluku zvenčí usínáme až kolem půlnoci a já si slibuji, že hvízdala, který hluk produkuje, budu tvrdě konfrontovat, jen co ho uvidím. Svůj repertoár bouchání dveřmi rozšířil o chrchlání takového kalibru, že mám pocit, že mi stojí za zády a plive hleny na podlahu.