Dneska jsme naštěstí neměli v plánu žádné nákupy, protože v sobotu je v REI „garage sale“, což úplně přesně nevíme co bude, ale všichni nám to doporučují. Na pláž jsme jít taky nemohli, protože byla zima, což jistě někdo nahoře zařídil, jelikož můj zadek stále vypadá jako dobře uzrálá ředkvička a ač jsem ho namazala vším co jsem měla, pálí pořád stejně.
Ráno jsme se vypravili na jógu a já se hned proaktivně přihlásila i na večerní „jógu na zdi.“ Z Jirky se stává nadšený cvičenec, který sice nejdřív trochu brblá nad tím, že nevěděl, že před PCT bude ještě jógový retreat, ale vždy po hodině říká, že musí jet zase do Indie a jak je to báječné, takže se ještě nestalo, že bych šla cvičit sama…
Ranní hatha sice hathou moc nebyla, ale začali jsme dokonce bez hudby a došli až ke stojkám. Gabrielle byla moc milá a jak mi po hodině řekla, začínala také v Indii a také jiným stylem, ale tak nějak jsem mezi řádky vyrozuměla, že se časem přizpůsobila zdejší poptávce. Každopádně myslím, že nemožnost jakéhokoliv klidu doma mne naučila nehodnotit a vidět pouze pozitiva.
Poučení minulým pochodem po dálnici jsme si na druhou návštěvu Mořského světa vzali Uber. Ani jednomu se moc nechtělo, ale v tomhle počasi stejně nešlo nic moc jiného dělat (kromě tréninku s plně naloženým batohem, ale to jsme vzdali:) a ještěže jsme vyrazili. Dala jsem jasně najevo, že podruhé viset v padesáti metrech hlavou dolů nechci, ale ráda někde počkám. Nakonec jsme atrakce tentokrát vynechali a ještě jednou absolvovali kosatky. Tentokrát téměř vepředu, přesně tak daleko, abychom se vyhnuli obří megavlně, kterou mé nejoblíbenější ryby několikrát potěšily diváky, kteří odcházeli úplně durch.
Zvládli jsme ještě delfíny a velrybu Alfréda. Mou starost o to, zda jsou ryby spokojené a dostatečně se baví, utěšila informace, že všechny ryby byly odněkud zachráněné a celý den se jim někdo věnuje. Vypadaly opravdu v pohodě.
Pak přišlo to nejlepší. Šli jsme okolo bazénu s delfíny přesně v tu dobu, kdy ošetřovatelé vyprávěli, jak s delfíny pracují. Náhodou jsem se postavila tam, kde nikdo nebyl a když delfíní slečna, která shodou okolností byla stejně stará jako já (což trochu zlepšilo můj pocit staroby z našeho ubytování:) plavala kolem mne, několikrát jsem si jí pohladila. Tím trochu kosatky dostaly konkurenci. Pořád mi přijdou nejhezčí, ale nejsem si jistá, zda by se se mnou chtěly takhle pomazlit. I Jirka, který odstrčil pár dětí si pohladil svého delfína, tak jsme mohli spokojeně domů.
Domů jsme šli přes studio a večerní lekci na „yoga wall“ a uvolňování ramen. Ano, tohle si v Indii před dvě stě lety určitě nepředstavovali, ale polovinu lekce jsem si říkala „zlatá ashtanga“ a večer se dívala, kde bych si malou stěnu mohla pořídit a věšet se na ní doma.
Shaun, tak se náš lektor jmenoval, byl moc fajn a pro změnu i dobře vypadal. Lehké okouzlení mě přešlo po lekci, kdy z něj vypadlo, že je skvělé, že jedeme „Pacific Crest train“ s tím, že on moc rád cestuje vlakem. To, že neví, kde jsou Čechy bych pochopila, ačkoliv říkal, že jeho přítelkyně je polka, ale že neví, co má za barákem…Asi další příklad toho, že moc vědomostí je na škodu, protože vypadal dost v zenu nebo to spíš odpovídá zdejší nátuře, tedy nevím co je za rohem a vůbec mě to nezajímá:)