Dnešní den jsem vstala poněkud po zadku. Je zajímavé, jak odjezdem z místa, kde sice máte pocit, že všechno je vyřešené, podvědomě zašoupané věci vyplavou na povrch, v mém případě se mi o nich začně zdát. Podle toho jsem ráno taky vypadala. Ve zkratce – úplně mimo. To rozcvičím, myslela jsem si. Dám si kávu, počkám až lidi z baráku odejdou, v mezičase se podíváme, kam půjdeme koupit tyvek, tedy podložku pod stan a bude čas na ranní praxi.
Toto přání mi vydrželo přesně hodinu, během které jsme zjistili, že tyvek nikde koupit nejde, tedy pokud si ho nechceme pořídit několik desítek metrů a každý den vypodložit všechny stany v okolí sto mil. Naše důvěrná kamarádka z posledních dní – lehká deprese, učinila své oblíbené entré. Další hodinu jsme strávili již známým hledáním všude možně a vyhodnocováním svých možností. Koupit víc než potřebujeme, zaplatit víc, koupit něco jiného, riskovat, že to nestačí doručit, nekoupit vůbec nic, jít se oběsit, vykašlat se na to, atd…Nakonec jsme zvolili druhou variantu a snad by i izolaci pod stan měli doručit. Utěšovali jsme se před odjezdem, že většinu věcí pořídíme tady a ač s tímto scénářem Jirka asi počítal, já si naivně myslela, že jednou skočím na dvacet minut do obchodu a bude vyřešeno..Chtěla bych říct, že se pro příště poučím, ale…Spíš mi pořízené věci vydrží snad i na příště:)
V 11 hodin, stále ve společnosti spolubydlících bylo jasné, že z ranní praxe nic nebude. Naštěstí jsem si vzpomněla na malé jógové studio pár minut chůze odsud a našla jsem, že mají omezenou nabídku měsíc členství za třicet dolarů. To je skoro zadarmo a lekce jsou několikrát denně. Sice to asi bude amerika styl, tedy pohyby na podložce ideálně za zvuku hudby, tedy něco co kolem jógy ani neběželo, ale v nouzi pozná přátele a někdy je cokoliv lepší než nic. Třeba budu mile překvapená.
Rychle jsme se rozhodli a běželi na polední lekci „wallyogy“ tedy něco jako jógové terapie. Odmyslím-li klasický americký projev trvale sršícího optimismu a jakékoliv absence dechu (tedy toho základního:) tak lekce byla velmi příjemná a oběma nám udělala dobře. Pozitivně naladění jsme se přihlásili i na vinyasu v podvěčer s tím, že dnešní den bude první odpočinkový, tedy i s malou odpolední siestou. Hurá.
Pohodu trochu přerušilo ono známé „mám hlad“, ale dneska to dopadlo tak, že se mi podařilo vysvětlit, že jsou sice dvě odpoledne, ale já jsem ještě nesnídala a šli jsme si pod příslibem večeře, dát domu pozdější snídani. Někdy je náročné sladit rozdílné potřeby, ale zatím žijeme a vypadá to nadějně.
Odpoledne dorazily téměř zázračně všechny obejdnané věci, včetně stanu přesněji řečeno tarpu, tedy slabé, snad nepromokavé látky kterou pověsíme na trekové hůlky, které dorazily naštěstí také. Jak budu pod tím spát si ještě týden nechci představovat, zvlášť když ve spacáku do mínus 10 spím teď v posteli a horko mi určitě není. Asi jsem jen zhýčkaná a určitě si zvyknu…
Ani jsme se nenadáli a šli znovu do studia, kam se mi, mám-li být upřímná, vůbec nechtělo. Ještěže jsem se přemluvila, úplně mě to srovnalo. Samozřejmě, že jóga=cvičení s hlasitou hudbou, kde uvnitřnění a nějaký posun, tradice a smysl nejsou vůbec na pořadu dne, ale musím přiznat, že rytmický pohyb a odvedení pozornosti ne dovnitř, ale od toho co je, mi vlastně také udělalo dobře. Někdy je prostě naopak nejlepší udělat alespoň něco než nic a dnešní lekce jógového crossfitu bylo přesně to něco. To je také poznání dnešního dne.
Po týdnu opět rozhýbaní jsme se šli projít s tím, že se konečně někdě najíme. Říkala jsem, že je mi úplně jedno kde, čaj to kdyžtak jistí. V asijské restauraci bylo tak plno, že i hladového Jirku chuť přešla. Viděla jsem, že za rohem je veganské bistro, což jsem nenápadně zmínila. Bez větší pozitivní odezvy jsme tam zamířili a prý to byl nejlepší burger v životě. I bez „bůůů“. Někdy mám výjimečně asi i docela dobrý nápady:)
Zítra je v plánu návštěva podmořského světa, vyhýbání se jakýmkoliv obchodům a „jóga“ nebo alespoň cvičení na podložkách:)