Dneska ráno jsme nikam nepospíchali. V klidu jsme vstali s tím, že si dáme snídani, já napíšu blog, Jirka zkusí zalepit švy na stanu a vyjdeme směrem na pláž. Náš program se začal bortit poté, co jsme uvařili kafe. Dorazili ostatní obyvatelé domu, z nichž některé jsem opět viděla poprvé a moje sezení u ipadu brali jako povzbuzení ke konverzaci. Takže jsem nenapsala ani čárku, ale zase jsem se dozvěděla spoustu „užitečných“ informací. Jirka stan na betonu taky nepostavil, takže pár úkolů stále valíme před sebou.
Po 11 jsme konečně vyrazili s tím, že si zvykneme trochu na slunce, když včera jsme se v Mořském světě oba nečekně připálili a já si třeba konečně něco přečtu. Po cestě klasicky na některé členy výpravy přišel hlad, což bylo lehce zažehnáno, protože tady, na rozdíl od treku, jsou obchody. Doufám, že se Jirka nají do zásoby a tyto problémy časem odpadnou. Shodli jsme se, že balíky s jídle posílat nebudeme, maximálně jeden a prostě to nějak vyřešíme po cestě, až trochu uvidíme, jaké jsou skutečné možnosti. Je něco jiného si o tom přečíst, zvlášť když každý říká něco jiného a skutečně to vidět. Moje „Vesmír zařídí“ si Jirka dost oblíbil, tak jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až mu tohle odpovím i na treku na jeho oblíbené „mám hlad“.
Pláž byla moc fajn, jen zrádné slunce dnes udělalo něco, co se mi nikdy nestalo. Spálila jsem se do lákavé barvy ředkvičky na celé zadní straně těla. Je pravda, že se mi asi půl hodiny podařilo si číst a za tu docela krátkou chvíli jsem se úplně sesmažila. Zapomněla jsem i pít, takže jsem rudou image podpořila lehkým úpalem. Na večerní józe jsem skoro omdlela a chvíli jsem si v záchvatu hypochondrie myslela, že mám infarkt a Jirka bude muset PCT jít sám. Přežila jsem, vypila asi dva litry vody a pominu-li, že si připadám, jak když mám na zadku žhavé uhlíky, je mi docela dobře. Jsem ráda, že se mi tohle přihodilo teď a ne první den po startu, kdy bych asi trochu zpanikařila a představa jít v tomto stavu neumytá do spacáku..Radši si to ani nepředstavuju..Aspoň vím, že s sebou musím brát víc vody než jídla.
Trochu s lítostí jsem sledovala nádherné vlny na kterých se musí jezdit samo, ale teplota vody maximálně patnáct stupňů mě trochu odradila. Péřovku do vody zatím nikdo nevymyslel a tak jsem si jen chvíli představovala, jak by mi to asi jezdilo než bych zmrzla jako rampouch. Nevadí, aspoň jsem se spálila:)
Po hodině začal být Jirka nervózní s tím, že by chtěl jít něco zařizovat. Podařilo se mi mu vysvětlit, že je zbytečné se jít do obchodu dívat, když stejně ještě dneska nic kupovat nebudeme. Radši jsme si po cestě z pláže dali ovocnou smoothie misku (napůl jak jinak) a šli se domů připravit na cvičení. Abych nás nepodcenila, zvládli jsme ještě projít možnost zásobování po cestě a snad i tato část nějak dopadne. Tyčinky to kdyžtak na začátek jistí, krom toho první týden stejně půjdeme maximálně dvacet, spíš patnáct kilometrů denně tak to nějak doladíme.
Mluvící přechod pro chodce. Při zmáčknutí tlačítka se ozve “wait”. Při opakovaném zmáčknutí se opět ozve “wait”. Když čekám na světlech pár minut je jednoduché si představit, kolikrát krabička promluví:)))
Jóga byla tentokrát naprosto skvělá, až na mou nevolnost. Lektorka si odpustila všechny sluníčkové, ezo výlevy a prostě jsme jen cvičili, dokonce pouze s tlumenou hudbou. Vinyasa začala tím, že všichni jsme zodpovědní sami za sebe a lektor je pouze inspirace a průvodce a na to já slyším:) Druhá lekce yin ideálně doladila první a mně dokonce přestalo být špatně.
Při cestě ze studia došlo i na nákupy. Naprosto spontánně jsme v obchodě vedle, který je jakýmsi bargain typem, tedy takovým, kde prodávají přebytečné zásoby za zlomek ceny, nakoupili větší část zásob na prvních pár dní treku. Můžeme jít v klidu spát a já si budu představovat, že se nořím do ledu, protože mám pocit, že pode mnou vzplane postel.