Ráno jsme se vzbudili před šestou, kdy část lidí odjížděla na trail. Přece jen čtyřicet lidi v a okolo baráku s papírovými zdmi nenahrává dlouhému vyspávání. Nedávné cvičení jakoby nebylo a já se po pár hodinách spánku cítím jako zombie. Není čas na fňukání jdeme na snídani a pokusit se sbalit aspoň trochu akceptovatelnou podobu batohu.
Na snídani Jirka ukořistil poslední zbytek kaše a já se spokojila s kávou, banánem co nám zbyl a tyčinkou ze zásob. Očividně se hikeři co vyráží chtějí najíst do zásoby a já stejně po ránu mám záklopku. Nemůžeme se rozhodnout zda nejdřív balit batoh nebo balíčky na poslání. Je vcelku známé, že jsem dosti nesystematičná a pokud přece jen nějaký systém najdu, je spolehlivě naprosto opačný než Jirkův. Dobré je, že tohle oba víme, takže nás to absolutně nemůže překvapit.
Jako první se snažíme rozdělit jídlo, což je trochu oříšek. Ani jeden z nás neví kolik bude jíst, zda i já budu mít hlad hned od začátku nebo zda Jirka bude potřebovat čtyři večeře. V reálu to vypadá tak, že já mám v batohu půl kila kávy, abych se v případě náhlé krize mohla potěšit frenchpressem, který jsem si koupila do svého vařiče. Přiznám to na rovinu – naprosto proti myšlence celého populárního ultralight hnutí, kdy si někteří jedinci půlí i kartáček na zuby, aby ušetřili co nejvíce gramů, my táhneme každý svůj vařič s tím, že v tom větším (Jirky) budeme vařit jídlo a v tom mém (malém) kávu:))) Jsem zvědavá jak dlouho nám to vydrží, tipuji, že tak první týden a pak si budeme kapitulovaně vychutnávat ranní kávu s příchutí večerní instantní bramborové kaše a bude nám to úplně jedno. První den však vyjde pražská kavárna do lesa jak se patří.
Uspěšně jsme nacpali čtyři boxy a někam je odeslali a já samozřejmě večer zjistila, že co jsem chtěla poslat leží v pokoji a co jsem si chtěla nechat (merino na spaní) vesele jede cca 1000km napřed. I tak člověk zjistí, že vůbec nic nepotřebuje. Balení batohu bylo trochu smutné kino. Pominu-li, že balení dry sacků (pro rodiče – pytlů ve kterých zůstává vše suché) je v mém podání komedie (představte si, jak vše pečlivě smotám, abych při zavření zjistila, že vevnitř zůstal vzduch, celé to rozmotám, třikrát zopakuji, aby nakonec přišel Jirka a udělal to), jsme batoh přebalovali asi pětkrát. Nejraději bych vyházela všechno jídlo a nechala si jenom kafe s tím, že “trail provides” (pro rodiče – trek to zařídí), ale nebylo mi to dovoleno. Je pravda, že kdybych šla sama, s největší pravděpodobností netáhnu vařič, ale třeba lak na nehty, ale takto nebudu stát u plotny, ale u plynového kalíšku. Tak se můžeme těšit na instantní bramborovou polévku s quinoou, vyladěnou bezlepkovou kaši s proteinem a sušeným ovocem a již zmiňovaný french press. Věřím, že je to velmi rozumné a minimálně Jirkovi to dost zvedne náladu. Já si nesu už minule představenou sovu, s příznačným jménem Sova, takže na to vaření budeme aspoň dvě.
Ve dvě odpoledne jsme se vydali na poštu poslat balíky a trochu se proskočit do parku. Paní za přepážkou byla velmi milá a ochotná. Za námi stála další zákaznice, která po dvou minutách čekání začala být lehce nervozní a ptala se zda je tam ještě další pracovník, očividně velmi pospíchala. V duchu jsem si říkala, že bych paní na chvíli teleportovala na českou poštu a ony by jí ty móresy přesly.
Po poslední návštěvě komerčního řetězce prodávajícího hnědou vodu s označením káva jsem šli do parku vyzkoušet naše nové, trailové podložky. Nebo jinak řečeno hrozně mě bolí záda a potřebovala jsem se protáhnout a úplně se mi nechtělo “poskakovat” mezi dalšími třiceti lidmi. Jirka vymyslel zlepšovák – abychom si neprodřeli podložky na spaní, které kvůli cvičení nemáme nafukovací, ale pěnové, ustřihli jsme ze zbylého tyveku dva úzké pruhy, které si můžeme dát pod podložky. Na první pohled další krámy navíc, ale vedle ipadu s klávesnicí, kindla a dalších vymožeností se těch dvěstě gramů už ztratí.
Tušila jsem, že to bude trochu klouzat, ale realita předčila mé očekávání. Výrobce zřejmě při výrobě této stavební folie, užívající se obvykle jako izolace nepočítal i s tímto alternativním použitím. Začala jsem lehce cvičit a přiběhli dva mopsíci, kteří okamžitě moje snažení ukončili. Pán si je brzy odvedl, aby se střídavě vraceli a dnešní praxe byla v rytmu část pozdravu-mazlení se se psem- další část-hraní si s druhým psem. Za chvíli s nimi přiběhla i asi devítiletá holčička, která si k nám sedla a rozvinula konverzaci, která vypadala nějak takto:
H: “Proč cvičíte jógu?”
Já: “Aby nás nebolela záda”
H:”Aha..Ale proč cvičíte jógu na kusu papíru”
Já:”Protože nemáme podložky”
H: “Proč? Můžeš si sundat sluneční brýle, abych ti viděla do očí?”
Sundala jsem si je a holčička se už na nic neptala a spokojeně odběhla. Tak nevím…Přece jen jsme si pak trochu zacvičili a šli zpátky doladit přípravy. Už ráno jsme pomáhali s úklidem a mytím nádobí a teď jsme jeli “pomoct” vyzvednout jídlo. Včera byla večeře připravovaná na místě, dneska objednaná z restaurace. Vřelost a štědrost Scouta a Frodo mne opět překvapila a nepřestává mne dojímat. Upřímně doufám, že jednou budu alespoň z desetiny jako oni, jsou jednimi z nejinspirativnějších lidí, co jsem potkala a jsem moc ráda, že jsme sem jeli, i když jsme původně chtěli jet po vlastní ose.
Večeře byla výborná i když pro mne byl jen salát, protože italská restaurace bohužel není z těch, kde se mohu stravovat, ale vonělo to nádherně. Po večeři jsme ještě jednou přebalili batoh, připravili vodu a ráno v pět vstáváme a v šest vyrážíme. Jsem zvědavá kolik toho naspíme, snad alespoň pár hodin. Poslední noc v posteli. Nervozní nejsem (Jirka prý také ne). Klasicky si nepřipouštím, co se děje a připadá mi že jdeme zítra maximálně na procházku “do Podluh”:)
