Co mají jóga, zdravý životní styl, emoční vyrovnanost a posun společného? Například to, že všechny tyto věci přispívají k našemu zdraví. Navíc jsou to všechno volby, pro které se musíme sami rozhodnout. Nenarodili jsme se s patentem na trvalé, dokonalé zdraví, ani nejsme vydáni napospas situacím či lidem, kteří se o nás a naše zdraví ne/postarají. Vyjma vážných genetických poruch má většina z nás možnost z velké většiny kontrolovat a vylepšit téměř vše týkající se našeho života, ať už se jedná o tělo, duši či vztahy s našim okolím.
Ačkoliv jsme si toho vědomi, mnoho z nás mívá tendence složit ruce do klína a podat se vůli osudu. Pomáhá nám v tom mnoho výmluv: nedostatek času, peněz, podpory, tvrzení doktorů, a tak dále a dále. Změna však začíná v hlavě. V naší hlavě. Zapomínáme, že my sami jsme svými nejlepšími zastánci a že své vlastní volby máme naprosto pod kontrolou, jednoduše z toho důvodu, že my sami ovládáme své vlastní myšlenky.
Naše mozky jsou úžasnými výtvory. Staré rčení „starého psa novým kouskům nenaučíš“ prostě neplatí. Je pravda, že starému psovi může trvat o něco déle, než se požadovaný kousek naučí, ale každopádně i starý pes se může naučit něco nového. Mozek je velmi tvárný i když stárneme, což je pro nás skvělá zpráva. Vezmeme-li v potaz, že 90% věcí které denně děláme jsou založeny na bázi zvyků a zvyklostních činností, pak změnit naše zdraví a náš přístup k sobě samým je stejně snadné, jako změnit svoje zvyky. Dobře, možná to není úplně nejsnadnější věc na světě, ale máme možnost volby.
Můžeme si prostě vybrat večer vypnout televizi a druhý den vstát o 20 minut dříve a s plným vědomím praktikovat pozdrav slunce a pár ásan, nedat si před praxí sušenku, ale praktikovat na lačný žaludek a zažít úplně nový pocit nebo jít za hranice svých strachů a obav a prostě zkusit něco jiného. Jediná věc mezi námi a pravidelnou praxí (zlepšením zdraví) je sled našich rozhodnutí.
Naše hlavy jsou velmi silné. Myšlenky ovlivňují naše chování prostřednictvím biochemických procesů v těle. Skutečně jsme schopni kontrolovat chemii v našem těle. Zní-li vám to hrozivě, je to pochopitelné. Je mnohem snadnější nepřebírat zodpovědnost za svoje myšlení, slova a činy. Naprosto to chápu a znám z vlastní zkušenosti. Nemohu mluvit za všechny, ale mé ego mě má mnohem raději, pokud své neúspěchy svedu na někoho/něco jiného (dneska jsem nemohla praktikovat, protože…jsem byla strašně unavená/byla zima…Při praxi jsem se nesoustředila, protože….jsem měla plnou hlavu práce/hodina se mi nelíbila, a tak dáleJ
Ego. Naše ego (tedy to jak vidíme a označujeme sami sebe) je křehká věc. Je nepoměrně bezpečnější ospravedlnit si naše myšlenky a pocity než pokusit se objektivně vidět sám sebe (i za pomoci ostatních) nebo si přiznat, jaké věci potřebujeme změnit. Často se snažíme uctívat své myšlenky a emoce a podnikáme marné pokusy změnit svět podle nich, než abychom spíše pokusili změnit sebe či svůj postoj, aby se nám lehčeji žilo. Někde uvnitř víme, co je za problém, ale jeho řešení hledáme venku, abychom si náhodou nemuseli připustit, že chyba je v nás.
Ale zpět k našim hlavám. Máme neuvěřitelnou sílu kontrolovat své myšlenky, čímž můžeme změnit biochemické procesy v našem organismu, které pomohou změnit naše chování, které tvoří naše zvyky. A kruh se uzavírá. Jsme schopni vytvořit nová neuronová spojení vedoucí k utvoření nových návyků. Tento proces se nazývá neuroplasticita, což doslova znamená „výměna nervů“. Výmluvy typu „takový jsem“, „to máme v rodině“, „člověka nezměníš“ najednou nemají reálný základ. Tedy alespoň pro toho, kdo se sebou něco dělat chce.
Jak už název článku napovídá můžeme vše skvěle natrénovat cvičením jógy. Pravdou je, že téměř vše začíná „v hlavě“, ale zůstaneme pro tentokrát pouze u ásanové praxe. Zeptejme se svého svědomí, kolikrát jsme při své praxi skutečně vědomi toho co děláme. Kolikrát se nám podaří s naprosto upřímností spojit se se svým tělem a trpělivě se tázat, jak se v které pozici cítí, necpat ho tam kam nechce, ale ani ho nebrzdit. Jakou dobu zvládneme být naladěni na svůj dech, vnímat každý nádech, rozšíření hrudníku, lehkou kontrakci pánevního dna a výdech vzduch plyne ven a s ním i to co je v těle navíc…Jistě tyto pokyny slyšíme na vedených lekcích často, ale upřímně – kolik z nás se jimi opravdu řídí a poctivě je po celou dobu praxe dodržuje. Kdo z nás, kdykoli zjistí, že jeho myšlenky utekly někam, kde zrovna být nemají je schopen a ochoten je opět pokorně vrátit tam kam pro tu chvíli patří? Jsme připraveni na to nepřeceňovat své síly ale ani neházet flintu do žita s tím, že „tu stojku na hlavě nikdy nedám“? O tu stojku vlastně vůbec nejde…
Plné vědomí svého těla a dechu a pokorná upřímná práce sama se sebou je to, co dle mého názoru, odděluje jógu od pouhého cvičení. Myslím, že jóga není ani o stojích na rukou, ani o nohách za hlavou ani o perfektní pozici. Je o pokoře, o vědomí, o chuti měnit nezměnitelné a vytrvalé celoživotní práci. Ne všichni máme mladé, pružné tělo se kterým jde téměř okamžitě „dělat psí kusy.“ Jóga není ale ani o tom zapomenout na praxi s tím, že „už to umím“ a vlastně dál jít nepotřebuji. Celý život je posunem vpřed a ačkoliv posun vpřed očima jógy nemusí nutně znamenat hlouběji, dál a níž/výš, byla by škoda v praxi ustrnout a neposouvat se vpřed. Posun nemusí být vždy očima patrný, ale vnitřní prožitek, pocit a uvědomění si sebe sama nebo i celého světa je to, co se počítá.
Občas slýchávám, že je velmi těžké cvičit doma. Chápu to. Člověk je najednou sám, sám se sebou, nikdo mu neříká, co má dělat, čas se neuvěřitelně vleče a myšlenky překotně skákají jedna přes druhou. V dosahu není nikdo, kdo by pomohl. Ale právě to je ten okamžik, kdy je důležité se o praxi alespoň pokusit. Není nutné snažit se cvičit 90 minut, což se s největší pravděpodobností stejně nepodaří. Stačí pár kol pozdravu slunce. Pár jednoduchých ásan. Sednout si do pohodlné polohy, pokusit se napřímit páteř a pokusit se trpělivě obrátit pozornost k vlastnímu dechu. Nesledovat čas, protože jen tak se z pěti minut může pocitově stát několik hodin. I čas umí být relativní. Sedět, nepřemýšlet, ale jen vnímat a pozorovat co se stane. Pokud ve své snaze vytrváme a z deseti, dvacetiminutové praxe uděláme pravidlo, dříve či později zaznamenáme velké změny. Možná na první pohled neviditelné, ale o to důležitější.
Máme veškeré prostředky umožňující spokojený život. Přesto se stává, že šťastní nejsme. Ani nevíme proč. I když se bráníme naskočit do kolotoče „dál, víc a rychleji“ často se v něm ocitneme, ani nevíme jak. Nic nás nebaví, venku je hnusně, nemáme se na co těšit a ani ta jóga není, co bývala. Je to pořád stejné. Pozice ve stoje, záklony, předklony, pozice v sedě, twisty a inverze. Nic nad čím bychom museli přemýšlet. Dostali jsme se do bodu, kde jóga začíná. Učí nás hledat nové v notoricky známém. Dělat jednu pozici po stopadesáté a najít v ní nový vjem a pocit. Dělat stejné věci pokaždé s jinýma očima, se stejným nadšením. Nepřepínat se ani se nepodceňovat. Pečlivě, vytrvale, jako poprvé. Pokud se o to pokusíme zjistíme, že tento postup můžeme úspěšně aplikovat ve všech oblastech svého života.
Nezáleží na tom zda je nám 20, 40 nebo 70 ani na tom, zda jsme malí, velcí „takový nebo makový“. Možnost změny nosíme v sobě všichni a záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme. Touha po objevování nového v obyčejném a známém a snaha o naprostou upřímnost sám k sobě nezní jako rady za všechny peníze, ale ukrývá se v nich celý svět.
Článek byl publikován v JógaDnes 1/2018