V půl dvanácté mi pípne zpráva od Magalí společně s fotkou rozmáčklé štěnice. Přesně ta věc, kterou si člověk přeje vidět před spaním. Je zřejmé, že “pečlivá” deratizace příliš nezabírá. Kolegiálně pozvu Magalí k sobě, protože i při podrobném prozkoumání pokoje a rozmontování postele jsem nenašla nic podezřelého. Asi holky bydlí jen v prvním patře …
Mysore den dvacátý devátý, den poslední Pokračovat ve čtení »
V noci mě několikrát probudila představa štěnic, které po mně běhají. “Rozsvítit, prozkoumat, zhasnout, lehnout a snažit se usnout je nový rituál, který, jak doufám, zůstane zde. Ráno podle toho vypadá a tak si do půl desáté čtu. Jdu uvařit Magalí kávu nahoru (baristou jsem očividně i v Indii) a na jedenáctou jdu se Sudhirem …
Mysore den dvacátý osmý aneb konec dobrý, všechno dobré Pokračovat ve čtení »
Podaří se mi spát trochu déle než včera, ale stejně se budím a hledám štěnice. Nemůžu se dočkat svojí postele. Raději bych se přestěhovala natrvalo do stanu, než být tady. Beru to jako jógovou lekci s tím, že se nad to musím povznést a alespoň mě není líto, že jedu domů. Stačilo. Představa dalších dvou …
Mysore den dvacátýsedmý aneb je čas je jet domů Pokračovat ve čtení »
Po nočním dobrodružství se štěnicemi je cvičení to poslední na co mám náladu. V půl osmé vstanu, Magalí mi dá číslo na “manažera”, což v překladu znamená jediného borce tady, který mluví anglicky. Jdu si udělat kávu a napsat mu o svém nočním zážitku. Během chvíle odpoví, že ho to mrzí a že řešení bude …
Nechci cvičit. Nechci ani přemýšlet o hýbání se na podložce. Všechno mě bolí “zevnitř”. Znám to, věděla jsem, že to přijde a tak to neřeším a pomalu jdu na lekci. Doma bych v této situaci šla do lesa a určitě se dál nenatahovala. Nejsem však doma a je to součástí hry. Po první půl hodině …
Mysore den dvacátý pátý aneb tenký led Pokračovat ve čtení »
V půl osmé mne probudí budík a automaticky vykonávám všechny činnosti, aniž bych přemýšlela o tom, že za hodinu budu své zatažené tělo jakkoliv natahovat. Jen představa jakéhokoliv pohybu na podložce mi vhání téměř slzy do očí. Ne, že by mne něco tak hrozně bolelo, ale všechno je oteklé, opuchlé a nechce nic dělat. Po …
Mysore den dvacátý čtvrtý aneb koncert Pokračovat ve čtení »
V pět ráno mne vzbudí známý chanting z nedalekého chrámu. Děkuji špuntům za další dvě hodiny spánku. Skoulím se z postele a je mi jasné, že dnes bez brufenu nikam nedojdu. Břicho mě bolí a chce se mi zvracet. Kdo vymyslel tuhle funkci ženského těla si buď musel dělat srandu nebo byl v podroušeném stavu. …
Mysore den dvacátýtřetí aneb jehla v kupce sena Pokračovat ve čtení »
Vstávám v úplně nejogínský čas. Je devět ráno a špunty do uší fungují výborně. Jednou za týden je fajn si přispat. Nemůžu říct, že bych byla úplně odpočatá a říkám si, jestli málo spánku a pevný režim není přece jen lepší. Jeden den v týdnu to vydržím a myslím, že je pro mě důležité naučit …
Mysore dne dvacátý první a dvacátý druhý aneb docela klidný víkend Pokračovat ve čtení »
Na ranní lekci zvládnu přijít o půl hodiny dřív a odcvičit všechno na ramena a kyčle. Má to jediný háček. Ramena mě bolí a kyčle taky. Přesto čas opět uteče nevídanou rychlostí a než stihnu všechno jdeme domů. Už jen posledních pět rán příští týden a já jsem toho ještě tolik chtěla udělat. Myslím, že …
Mysore den dvacátý aneb první lekce Nada yogy Pokračovat ve čtení »
Špunty do uší fungují tak báječně, že se opět budík až po budíku. Do druhého patra se přistěhoval typický indický “sausage fest”, což v překladu znamená čtyř “borci”, co si myslí, že jsou borci. Projevuje se to tak, že když si jdu dát po lekci nahoru snídani, záhadně dva z nich přijdou také a významně …
V pět ráno mě vzbudil chanting z nedalekého chrámu. Beru si špunty do uší a díky tomu neslyším budík. Alespoň jsem se trochu vyspala. Můj původní plán přijít na lekci dřív a odcvičit cviky na ramena a kyčle však nevyšel a tak je zakomponuji na konci. Trošku mne pobolívají kolena a doufám, že je to …
Mysore den osmnáctý aneb úplně obyčejný den Pokračovat ve čtení »
Vzbudí mě třísknutí dveří a dojde mi trpělivost. S úplnou jistotou vím, že je to hvízdal a vře ve mě vztek. Vstanu a jdu udělat kávu. Přijde Jirka taky notně otrávený. Přiběhne hvízdal, dá něco do ledničky a utíká pryč. Že by tušil? V kuchyni je neskutečný bordel a mě nepřestává fascinovat, jaká jsou indové …
Mysore den sedmnáctý aneb Jirky odjezd Pokračovat ve čtení »
Vzbudím se s pocitem, že mne přejel traktor. Jak jsem si libovala, že mě nebolí bedra, tak tento pocit zůstal v minulosti posledních dní. Jsem ztuhlá a unavená. Klouby hlásí, že se cítí na osmdesát a celková energie je na bodu nula. Samozřejmě mi proběhne hlavou kousnutí od komára, ale tyto myšlenky okamžitě zaháním. Na …
Mysore den šestnáctý aneb pondělí, kdy všechno bolí Pokračovat ve čtení »
Původně zamýšlený plán dobře se vyspat nevyšel. V půl sedmé mě budí známé mlácení dveří. Jediný rozdíl je, že se nerozčiluji, vstanu a jdu si na střechu udělat kafe a číst si. Skoro nic mě už nerozčiluje, to je asi místní největší efekt. Buď bude člověk otrávený od rána do večera nebo přestane cokoli řešit, …
Mysore den patnáctý aneb v neděli se nedělá Pokračovat ve čtení »
Včerejší návštěva se protáhla a my přijdeme domů až po desáté, což je na naše místní poměry hodně po večerce. Spát jdeme v jednu ráno. U Pratimy byla docela legrace. Tradičně jsme si nejdřív povídali všichni, kdy já jsem z jejího manžela lehce nervozní, protože nevím, co si s ním mám povídat. Debata o restauracích …
Mysore dne čtrnáctý aneb dopolední výlet a ukončený druhý týden cvičení Pokračovat ve čtení »
Mé přání zůstalo pro dnešek nevyslyšeno. Přes bok pomalu spouštím nohy na zem a snažím se udělat několik kroků do koupelny. Nedá se říct, že by mě záda tak strašně bolela, ale jsou tuhá. Jakoby mi někdo přes noc do kříže nainstalovat titanovou destičku. “To povolí” uklidňuji se a po krátké meditaci, kterou jsem se …
Mysore den třináctý aneb chůze po čtyřech Pokračovat ve čtení »
Dnes je první den, kdy se mi opravdu nechce ani rozbalit podložku. Všechno mě začíná táhnout a při představě dalšího natahování nejsem vůbec nadšená. Je fajn, že tento pocit přišel až po skoro dvou týdnech. Lepším se. Dopolední praxe je nakonec fajn, věnuji se opačným věcem než odpoledne. Rozehřátí, stojky, předklony a kyčle. Pomalu se …
Mysore den dvanáctý aneb den kdy vidím, jak vypadají záklony Pokračovat ve čtení »
Včerejší odpolední volno uteklo dříve než začalo. Měla jsem v plánu trochu pracovat a číst si jednu z knížek, které jsem si koupila a trochu popřemýšlet, jak bych mohla inovovat své lekce. Toto přání mi vydrželo přesně hodinu, než na terasu, kde jsem seděla přišel pán, který si pořád něco fotil. Starší, evropsky oblečený Ind …
Mysore den jedenáctý aneb diskotéka emocí, část druhá Pokračovat ve čtení »
Po několika hodinách spánku připomínám chodící stín. Díky své zpomalenosti na shally skoro běžím, protože si pamatuji, že přijít pozdě je nemyslitelné. No…Tady asi (naštěstí) panují trochu normálnější mravy a tak se pár lidí trousí ještě další hodinu. Na praxi není možné přijít pozdě protože nejpozději ve tři se zavřou dveře, ale tím jak je …
Dnes byla první klidná noc, takže jsem byla schopná spát od večera až do sedmi ráno. Díky bohu. Také se zase těším na cvičení a vypadá to, že se vše vrací do normálních kolejí. Ranní praxe byla moc fajn, cvičím už ashtangovou sérii s množstvím variací pro moje ztuhlé kyčle a ramena. Ve zkratce – …
Mysore den devátý aneb indické testování Pokračovat ve čtení »
Večer byl opět ve znamení hluku a vysvětlování skupině indů, co je to klika, jak se používá a že na pokoji kouří jen to největší prase. No… To “yes ma’am” a vrtění hlavou ze strany na stranu mi opravdu nechybělo. Říkám si, jestli třeba poslední osvícenost neodešla s Maharišim a pak na Indii a selský …
Mysore den osmý a devátý aneb síla záklonů a veselý večer Pokračovat ve čtení »
Moje přání klidu zůstalo nevyslyšeno. Ačkoliv jsme šli spát už po desáté, usnout se mi nepodařilo. Po jedenácté začala tradiční diskotéka – hluk z vedlejšího domu a bouchání dveřmi. Když chvíli před dvanáctou začal někdo chodit po baráku a pískat si nevydržela jsem to, hodila na sebe šaty a vyběhla ven. Přemýšlela jsem zda budu diskutovat …
Mysore den sedmý aneb ego a zase to ego Pokračovat ve čtení »
Úderem půl dvanácté v noci začalo opět peklo. Třískání dveřmi, řev takový, až jsem si v jednu chvíli myslela, že dorazili teroristi a je to naše poslední noc. Zřejmě šlo však o úplně normální rozpravu spolubydlícího Inda buď s přítelkyní nebo po telefonu. Když v jednu ráno koukám do stropu jsem pěkně naštvaná. Tohle není jóga, většina indů s nimiž …
Mysore den šestý aneb proč sem vlastně jezdím, když nemám ráda Indii Pokračovat ve čtení »
Večer nemůžu usnout. Po chvíli co zaberu začne opět někdo mlátit dveřmi, venku zpívat a dupat a kdesi se někdo hádá (nejsem schopná určit kde). Opakuji si, že se mě to absolutně nedotýká, ale poté co se vzbudím potřetí, se neubráním pocitu vzteku. Nespí se tady hezky. Usínám kolem půlnoci, což vzhledem k mému stavu není …
Mysore den pátý aneb zase brečím na podložce Pokračovat ve čtení »
Při ranním pokusu vstát z postele se zarazím. Nejde to. Na trailu jsem byla zvyklá, že cítím nohy, ale tohle jsem asi nikdy nezažila. Bolí mě úplně všechno, nohy záda a dokonce i ruce. Netuším z čeho nic složitého jsme nedělali. Je pravda, že hlavně odpoledne jsme v pozicích zůstávali dlouho, ale že by to bylo jen z toho? …
Mysore den čtvrtý aneb nečekané komplikace Pokračovat ve čtení »
V noci mě vzbudí bolest v krku a pocit, že se dusím. Při zjištění, že za dvě hodiny vstávám si pokorně beru brufen a doufám, že napodruhé se probudím v lepším stavu. Budík neslyším a vzbudí mě až Jirka, že musím vstát, což si nedovedu představit. Teplá voda neteče, což nevadí, alespoň se trochu proberu. Než vyrazíme jsem …
Opakovaně se budíme a přemlouváme se vstát. Indické oslavy probíhají od pěti ráno, takže to vypadá, že venku je konec světa. Vzpomínám si na své diskuze s mou kamarádkou, která je původem z Mysore. Nechápala, proč mi přijde divné, že na procházku na kopec jí přijde normální chodit v půl páté ráno, když to je přece ideální čas. …
Přesně měsíc poté, co jsme dokončili trail jsme dorazili na pokračování letošní cesty. Už začátkem července, kdy jsme si trochu zkresleně mysleli, že trail bez problémů dokončíme, jsem koupila letenky do Mysore. Téměř tři roky jsem tu nebyla a chtěla jsem, po dlouhé době, pouze cvičit a věnovat se tomu, co mě baví. Už dávno …
Nespěcháme. Dnes dojdeme tak jako tak a spontánně necháváme závěr dne na osudu. V sedm vstaneme a za hodinku už šlapeme. Ač to tak nejprve nevypadalo, i dnes ráno je mráz, který se za pár hodin přehoupne ve “třicet na slunci”, kraťasy a triko. Kdyby mi někdo před pár dny tvrdil, že dokončíme trail oblečeni …
Den stošedesátý první aneb den poslední Pokračovat ve čtení »
V noci opět mrzlo, což jsem si neuvědomila do té doby, než jsem se napila vody plné ledu. Opravdu mi mráz přijde natolik normální, že si ho ani nevšimnu? Připadám si jako ostřílený horský vlk, kterého téměř nic nerozhodí a zima už vůbec ne. Před sedmou vyrážíme, abychom se alespoň trochu zahřáli. V bear boxu …
Den stošedesátý aneb Mt. Whitney a nikdy víc…Nebo ne? Pokračovat ve čtení »
V noci mě několikrát probudí zima a ráno se vrací nepříjemné pocity promrznutí. Tohle mi opravdu chybět nebude. První dvě míle sestupujeme ještě dolů a čeká nás dalších osm vzhůru do čtyřtisícového Forrester passu. Letos v červnu byl tento pass obavou mnoha hikerů, a to díky obrovskému množství sněhu. Teď však není po sněhu ani …
Den stopadesátý devátý aneb Forrester pass a nohy do vánočky Pokračovat ve čtení »
Tradičně usínám po jedné hodině ranní, čemuž moje ráno zcela odpovídá. Nespěcháme a já musím dodělat resty, takže po sedmé ranní už ťukám do klávesnice. Autobus do Independence odjíždějící ve třičtvrtě na devět nemáme šanci stihnout, protože musíme dojít na poštu pokusit se zachránit naše poztrácené balíčky. Já si potřebuji koupit ještě jedny rukavice, protože …
Ačkoliv se nám včera podařilo seběhnout z Pinchot passu téměř až dolů, probudí se místo mě rampouch. Mám na sobě celý obsah svého batohu, což mi stejně moc nepomohlo. Jsem rozhodnutá koupit si ještě jedny rukavice, protože mít většinu dne omrzlé ruce mi na humoru nepřidává. Kanga rozumně nevstává a tak jí v půl sedmé …
Těsně poté, co jsem včera dopsala blog, začalo sněžit. Ráno nás přivítalo patnáct centimentrů prašanu, deset pod nulou, zmrzlý stan a díky kondenzaci také mokré spacáky. Ideální začátek dne, ve kterém máme přejít Mather pass i Pinchot pass, proskotačit se do výškových čtyř tisíc metrů, následně klesnout o více než kilometr níže a celé si …
Den stopadesátý šestý aneb zachumelení vyšperkované dvěma passy Pokračovat ve čtení »
Neměli jsme nařízeného budíka, ale ve třičtvrtě na šest jsem vzhůru. Vstávám a potmě jdu nabrat vodu. Po cestě k potoku svítí hvězdy a je jasno. Než během pár minut natočím vodu, celá obloha se nebezpečně zatáhla. Mraky sviští nebeskou rychlostí a tak i my se bou hýbneme. V sedm vyrážíme a pokoušíme se rozchodit …
Vstáváme s překrásným výhledem a dobrou náladou. To, že jdeme ve třech svědčí nám všem. nepamatuji si, že by v našem týmu nebyla pozitivní nálada a není to tím, jak snadno všechny nepříjemnosti zapomínám. Ve čtvrt na osm už sestoupáváme dolů směrem k Muir trail ranch. Máme to téměř při cestě a tak se tam …
Nehledě na to, že vstaneme jako první, odcházíme ráno jako poslední. Před začátkem posledního týdne naší cesty jsme se tím alespoň přestali nervovat a se svými nepříliš rychlými rány se smířili. Vstaneme, vařím kávu, oba jdeme kopat jamku a pak záhadně začne čas pracovat proti nám. Ostatní nasazují batohy a my snídáme. Říkám si však, …
Den stopadesátý třetí aneb Pacific Czech trail a Selden Pass Pokračovat ve čtení »
V šest budík neúprosně oznamuje, že je čas vylézt ze spacáků. Neskáču radostí, protože jsem opět v noci nemohla spát, ale pomalu se vysoukávám ven a je mi překvapivě dobře. Ranní kolečko už máme nacvičené v tom stylu, že se nesnažíme vyrážet v sedm. Po půl osmé šlapeme a já využívám signálu a volám domů. …
Den stopadesátý druhý aneb slibované koupání v jezeře Pokračovat ve čtení »
Má civilizační nespavost se opět projevila a tak po několika hodinách spánku cítím lehké pnutí. Po sedmé vstává i Jirka s Kangou a jdeme na snídani, kde nejsou příliš vybavení na problematické strávníky. Kávu však mají a my od rána přemítáme, zda si nedat v Mammoth lakes volný den. Máme pŕed sebou plno poviností jako …
Výjmečně se neprobudíme zimou, ale úplně zadušeni prachem a pískem, který nám díky větru do stanu přes noc nalétal. Alespoň máme nějakou změnu, říkám si, když celý den vysmrkávám černé kameny s krví. Před půl sedmou už šlapeme, abychom v půl deváté byli u jezera Thousands lake, kde máme sraz se šéfovou Kangy a její …
Den stopadesátý aneb návštěva z reálného světa a Mammoth lakes Pokračovat ve čtení »
Po noci vyplněné hororovými zvuky z nedalekého stanu si dopřejeme nevídaný luxus. Vstáváme až ve čtvrt na osm. Balíme, Kanga jde napřed na snídani do místního grilu. My si ji, vyškolení nepěkným snídaňovým zážitkem z Kennedy Meadows, raději děláme z vlastních zásob. V půl desáté se scházíme před obchodem, kde nahlas přemítáme nad našimi možnostmi …
Den stočtyřicátý devátý aneb „I’ll just do the horns“ Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme zmrzlí nejen my, ale i stan. Spala jsem v několika ponožkách, legínách, kalhotech do deště, tričku, mikině, péřovce, kukle a čepici, měli jsme propnutý spacák a BYLA mi zima. Mrazivé probuzení nám zpříjemní nejen kafe, ale i několik srnek, které přijdou posnídat naše čůranky ze včera a nebojí se přijít na metr daleko. …
Den stočtyřicátý osmý aneb lyžování bez sněhu Pokračovat ve čtení »
Všichni vypadáme ráno obdobně, zmrzle a nevyspale. Díky vysoké kondenzaci máme mokré spacáky a a mně se ozývají v minulosti omrzlé prsty na rukou. První půl hodinu cesty skuhrám, protože nemůžu držet hole a mám pocit, jako by mi přes prsty někdo bušil kladivem. Pomáhá mi Jirka, který si se mnou vymění rukavice a vezme …
Den stočtyřicátý sedmý aneb příběh o tom, jak se chodí kopce bez nohou Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme sice zmrzlí, ale živí a relativně v pohodě. Shodujeme se, že včerejší odpoledne sice bylo dobrodružné a jsme rádi, že jsme v Kennedy Medows nezůstali, ale že stačilo. Před půl osmou vyrážíme všichni tři společně vstříc naplánovaným čtyřiadvaceti mílím. Já standartně v péřovce, kterou svlékám až po půl hodině ostré chůze. Dnešní den …
Den stočtyřicátý šestý aneb záblesk naděje a další bouřka Pokračovat ve čtení »
Ráno sotva posbírám síly na to vysoukat se ze spacáku. Večer mi byla tak hrozná zima, že jsem se klepala i v péřovce a nemohla se zahřát. Zmrzlí sníme poslední tortillu a po v půl osmé vyrážíme pět mil vzhůru. Ještě se stihneme pohádat na téma, proč nám to ráno tak dlouho trvá. Máme toho …
Ráno se vzbudíme v mokrých spacácích a ve stanu je zevnitř zamrzlá vrstva ledu. Zima nám v noci nebyla a já jsem opravdu ráda, že jsem si přes počáteční nejistotu koupila nejteplejší možnou variantu spacáku, který byl dostupný, i přes zrazování svého okolí, že mi bude horko. Nu, není. Je dost stupňů pod nulou, což …
Den stočtyřicátý čtvrtý aneb vysokohorská expedice nebo letní procházka? Pokračovat ve čtení »
V noci jsme se opakovaně budili a drželi stan. Kanze dokonce dvakrát spadl a musela ho jít znovu stavět. Při budíčku v šest ráno podle toho také všichni vypadáme. Připomínám jako zombie a moje pohyby mají do lehkosti pantera opravdu daleko. Můžeme jít buď dvacet dva nebo dvacet pět mil a tak nějak všichni tušíme …
Den stočtyřicátý druhý aneb vítr, který nás skoro odfouknul Pokračovat ve čtení »
Naše radost ze samostatného pokoje netrvala dlouho. Vzhledem k plné kapacitě a víkendu k nám byl nastěhovát jeden starší frantík. Což o to, byl milý, anglicky uměl asi jako já francouzsky a tak jsme se vyhnuli zbytečné konverzaci o ničem. Ale…Strašně, ale strašně chrápal a tak se nikdo z nás, kromě něj, nevyspal. Krvavé oči …
Den stočtyřicátý první aneb intoxikace vitamíny a Jirkova palačinková výzva Pokračovat ve čtení »
Budík dnes zamrzl a tak vstáváme až ve čtvrt na sedm. Předpověď hlásí sněhové bouře, ale modrá obloha tomu moc nenapovídá. V každém případě by bylo nejlepší ujít co nejvíc mil v co nejkratším časovém úseku, tedy jako každý den. Tento plán nám ztěžují nejen velké kopce a zima, ale především velký vítr, který postupem …
Den stočtyřicátý třetí aneb vichřice, sněhová bouře a vánoční překvapení Pokračovat ve čtení »
Ráno je jedním slovem dechberoucí. Teplota je kolem nuly, ale východ slunce a okolní prostředí nám otevře ústa. Máme dnes před sebou jen osmnáct mil a jsme domluveni, že si cestu chceme hlavně užít. Jsme okouzleni okolní krásou, ale to ještě netušíme, co nás čeká. Jako první výstup do Donner passu, který nám rychle ukáže, …
V noci mě nemile překvapil mráz. Nejenže když jsem šla na malou, skoro jsem zmrzla, ale dokonce i oblečené v péřovce jsem ve spacáku klepala zimu. Jirka na tom nebyl o moc lépe, a to má daleko slabší spacák i bundu. Ráno nás přivítala jinovatka a já velmi rychle změnila své plány, že Sierru zvládnu …
Den stotřicátý devátý aneb maraton s excelentní koncovkou Pokračovat ve čtení »
Ráno se nemůžu probrat a když se přece jen po šesté hodině vysoukám ven ze spacáku, je jasné, že mám trochu problém. To, že se o mě v dolních partiích pokouší nepříjmená infekce, vím už pár dní. Bohužel poslední lékárna je nějakých dvě stě mil za námi a když jsem byla v její blízkosti, žádné …
Den stotřicátý osmý aneb rychlý výlet do lékárny a hra mysli Pokračovat ve čtení »
Ráno nás překvapí teplota kolem nuly. Snad nám nepřemrzly filtry, ale jinovatka není, tak by to mělo být v pohodě. Přemrzly telefony a já začínám přemýšlet, že před Sierrou přece jen pošlu ipad napřed. Máme dnes v plánu třiadvacet mil a již od rána je vše zalité sluncem. Jen co vystoupáme na první kopec, otevřou …
Den stotřicátý sedmý aneb večerní soirée před umývárnou Pokračovat ve čtení »
Ráno se vzbudím v půl osmé a přes pozdní večerku se cítím docela dobře. Potřebujeme přebalit všechno jídlo, ještě nějaké rozdat a hlavně vymyslet, co s naší novou lahví, která podle všech zpráv čeká na zdejší poště. My však do zítra čekat nemůžeme a tak přemýšlíme, co s tím. Vykašlat se na to by bylo …
Den stotřicátý šestý aneb “you can rest when you die” Pokračovat ve čtení »
Ráno je již klasicky chladné. Snídáme ve stanu, což je dobrý nápad jen z poloviny. Je tu tepleji, ale také se odtud hůře odchází a člověk se snadno “zamrcasí.” Snažíme se vše zrychlit, když v tom vlétne do stanu vosa. Jirka, naprosto pochopitelně, díky své tři dny nateklé noze po minulém žihadlu, začne máchat zběsile …
Den stotřicátý čtvrtý aneb nemáchej těma rukama, jen jí rozčílíš Pokračovat ve čtení »
V noci mě vzbudí nutkání si odskočit, Než se stačím zvednout, slyším divné zvuky. Puma. Tedy alespoň si to myslím. Zvažuji své možnosti a při rozepínání stanu stejně Jirku vzbudím, protože rozbitý zip je na jeho straně a tak jdeme ven oba. Pumu nevidím, ale místo ní pozoruji nádhernu mléčnou dráhu na obloze. Noc je …
Den stotřicátý pátý aneb “timing is everything” a Sierra city Pokračovat ve čtení »
Ráno za východu slunce je jedno z těch, které si budu pamatovat. Jedinou nevýhodou je, že se nám nikam nechce. Po osmé se přece jen vyhrabeme a s Kangou, která je jako vždy rychlejší, se domluvíme na oběd u řeky. Dopoledních deset mil, jako téměř každý den, uteče poměrně rychle. Únava na mě padá až …
Den stotřicátý třetí aneb polední koupání, pár kapek a kopec bez konce Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme si po včerejším výkonu přispali a než se vymrcasíme je devět. Nikam extrémně nepospícháme a já se nemůžu moc hýbat. Z ničeho nic mě začala bolet bedra. Ona vlastně nebolí, jen tuhnou okolo druhého a třetího obratle. Nemohu se zaklonit a otočit. Já vím, “Tak se nezakláněj a otáčej se celej”, ale je …
Den stotřicátý druhý aneb jak jsem šlápla na hada, Quincy a bolavá záda Pokračovat ve čtení »
Ráno se nikomu nechce ze stanu. Fouká, je zima a výjimečně máme signál, což znamená, že můžeme vyřídit alespoň pár povinností, jako například objednat další prasklou láhev na vodu. V osm vyrážíme a máme před sebou dvacet šest mil. Jde se krásně, není příliš vedro a příjemně pofukuje vítr. Krajina je mírná s občasnými skálami …
Den stotřicátý první aneb kde je skutečně bezpečno a večerní procházka Pokračovat ve čtení »
V noci se vzbudím ze snu, ve kterém jsem chytila obrovskou rybu. Měla na obou koncích těla ještě větší hlavu s velikými zuby. Když jsem jí držela, musela jsem dávat pozor na oba její konce, aby mě nepokousaly. Nevím, co to znamená, ale potřebovala jsem v půl druhé ráno tuto šokující informaci sdělit Jirkovi včetně …
Den stotřicátý aneb realitu si tvoříme každý sám Pokračovat ve čtení »
Ani ráno nám není o moc lépe. Nedělám si iluze, že po vynechání mléka, které je skoro ve všem to bude hned lepší, ale upřímně doufám, že brzo. Nechci si ani představit jít zbývající část trailu v tomhle stavu. Faktem je, že než se vnitřek těla vyčistí, bude to asi chvíli trvat a je úplně …
Ráno jsem díky zimě úplně tuhá a nemůžu se probrat. Jirka na tom není o moc lépe. Celou noc foukal silný vítr, který mne společně s bolestí břicha budil. Oblékáme péřovky a balíme. Ideální příprava na den, kdy za pár hodin bude pětatřicet ve stínu. Máme před sebou jen osmnáct mil, kvůli povinnému bear canisteru …
Den stodvacátý osmý aneb Old station a vyřešení záhady Pokračovat ve čtení »
Ráno si připadám jako všechno možné, jen ne odpočinutě. Je mi jasné, že se poslední dobou dost opakuji, ale mám pocit, že mi tělo dává dost jasně najevo “pěkně jsme se prošli, ale stačí. Co si pro změnu na chvíli sundat ten batoh, v klidu si zacvičit a pár dní nikam nejít?” Vlastně mu rozumím, …
Den stodvacátý sedmý aneb krávy kam se podíváš a večerní překvapení Pokračovat ve čtení »
Dnes je před námi krátký den. Ráno kousek k vodopádům, které leží jen necelou míli od trailu a ke kterým se už týden těším. Úmornému vedro, které zde panuje, již několik dní, by umořilo i největšího teplomilce, jakým bezpochyby jsem. Až se dostatečně pokocháme, máme to jen osm mil k silnici, ze které pojedeme do …
Dnešní ráno začalo už včerejším večerem, kdy se jednomu z nás po napsání blogu podařilo vylít vařič plný čaje do stanu, respektive do mého spacáku a věcí. Místo abychom se dohadovali, kdo za to může jsme okamžitě svorně odvraceli následky katastrofy, což považuji za jeden z přížnivých účinků trailu. Neřešit hovadiny ale konat jako tým. …
Vstáváme v půl šesté bez snídaně, protože nemáme vodu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by měl dnešek být nepříjemný více než obvykle. Vyrážíme ještě za šera a s vidinou blížící se kávy a snídaně kopec docela vyběhneme. U vody se nedá nikde posadit a tak neseme do dalšího kopce litr navíc a téměř na vrcholu …
Den stodvacátý čtvrtý aneb highway to hell Pokračovat ve čtení »
Ráno si přispíme do šesti a před osmou po snídani už šlapeme. Naivně jsem si myslela, že zbývajících šest mil do Dunsmuir budou po rovině. Svou naivní domněnku pochopím po třetím kopci. Síťka přes hlavu je opět mým nejlepším přítelem proti všudy přítomným minikomárům. Už nenadávám ani v duchu. Člověk si postupem času zvykne skoro …
Den stodvacátý třetí aneb Dunsmuir a jeho velmi plodné odpoledne Pokračovat ve čtení »
V noci mne třikrát vzbudily podivné zvuky praskajících větví a dusotu kolem stanu. Uklidňovala jsem se tím, že to jsou jistě jen lidi, kteří chodí okolo, protože jsme výjimečně nepověsili jídlo. Nebylo kam. Ráno jsem při cestě na toaletu objevila mnoho tlapek různých tvarů a velikostí, ale k nám do stanu na návštěvu nikdo nepřišel, …
Den stodvacátý druhý aneb i v Kalifornii umíme třicet mil Pokračovat ve čtení »
Ráno vstáváme ještě za tmy odhodlaní do hodiny vyrazit. Téměř se náš záměr podařil, kdyby nevstaly i holky a my se v poloze vsedě u stolu nezapovídali, takže do prvního kopce šlapeme pár minut po sedmé. K snídani jsem měla broskev a vláčet jí dva dny v batohu určitě stálo za to. Jak jsme se …
Den stodvacátý první aneb vedro, přivolaná trail magic a večerní očista Pokračovat ve čtení »
Vzhledem k nočnímu dešti a s ním spojené zimě se nám vstává poněkud ztuha. Jakoby i Severní Kalifornie nám chtěla ukázat, že také umí teplotní skoky o třicet stupňů a nedostaneme nic zadarmo. Vyrážíme zmrzlí, v kulichu a nabití z města je již tradičně to tam. Čeká nás dnes dvacetšest mil, čemuž momentální forma příliš …
Den stodvacátý aneb Trinity wilderness a po medvědech ani stopa Pokračovat ve čtení »
Můj ranní plán vstát v šest, cvičit a brzy vyjít nevyšel. Jak by mohl, když spát jsme šli po desáté a vzbudila jsem se ve čtvrt na osm. Dřív by mi to bylo líto, ale dnes vím, že je lepší se vyspat. Trail měl zjevně alespoň nějaký význam. Na piknikovém stolku, vedle kterého máme postavený …
Den stodevatenáctý aneb John the driver a odpoledne na růžovém obláčku Pokračovat ve čtení »
Dnešní ráno je podstatně lepší. I přesto, že jsem se v jednu ráno vzbudila horkem a vehementně rozepínala, k Jirkovu velkému nadšení, stan s konstatováním, že se “peču”, poprvé po několika týdnech se cítím docela dobře. Snídáme na kamenech s výhledem na vycházející slunce a máme pocit, že vše je zase na svém místě. Jsem opravdu …
Den stoosmnáctý aneb pohodové dopoledne, báječná Etna a překvapení v hikerboxu Pokračovat ve čtení »
Dnešní titulek je s nadsázkou ještě víc než obvykle. O rekordy se ani nesnažíme a po aférce s Giardií jsme rádi, že jsme rádi. Nicméně jsme si říkali, že bychom mohli najet na standardních pětadvaceti mil denně. No… A dnešek nám ukázal, že tak jednoduché to nebude. Ráno nepřipomínámsvěží vánek ani omylem. Vzhledem k mému …
Ráno se mi po dlouhé době vstává trochu lépe. Po návštěvé koupelny musím konstatovat, že úplně dobře mi pořád není, ale srovnání s minulými dvěma týdny je jako nebe a dudy. Úplně jsem zapomněla, jaký luxus je to se moci po ránu vysprchovat. Vůbec nevadí, že koupelna je ve stavu, kde bych doma nemyla ani psa …
Den stošestnáctý aneb palačinky, mediální bludy a sedmnáct mil do kopce Pokračovat ve čtení »
Vstáváme společně s Cloud reader, která večer ještě dorazila na místo, kde jsme stanovali. Bezvadná slečna z Rakouska, kterou jsme potkali už v poušti a až do Kennedy Meadows se s ní míjeli. Strávili jsme příjemný večer a bylo osvěžující potkat opět někoho normálního kdo nehoní míle ani ego. Zjistili jsme, že trail malou osadu …
Den stopatnáctý aneb Seiad Valley a čistá rasa Pokračovat ve čtení »
Budík zazvonil v půl šesté a veselý začátek to věru nebyl. Nebýt Jirky, který se začal hýbat, ani bych nevěděla, že se něco děje. Stále nejsem ve své kůži a nejsem si jistá, že vůbec vstanu. Po deseti minutách, kdy se snažím sbalit si věci mě zima probere. Připadá mi, že jsem strávila noc na …
Den stočtrnáctý aneb jak Tchoř a Špekoun šli spolu lesem Pokračovat ve čtení »
Při zazvonění budíku si připadám všelijak, jen ne jako někdo, kdo strávil dva dny ve městě. Cítím se jako po pětatřiceti mílích a Jirka na tom není o nic lépe. Je pravda, že oba dni nelze ani přinejlepším nazvat odpočinkovými. První den strávený telefonáty a po doktorech a druhý osmi mílemi našlapanými ve městě při …
Ráno se probudím v osm a je mi trochu lépe. Břicho se sice ještě ozývá, ale ve srovnání s předchozími dny je to mnohem lepší. Jdeme na snídani a plánujeme, které z povinností vyřídíme nejdřív. Vezmeme to od našemu ubytování nejvzdálenější položky, což je výměna mých ponožek. Darn Tough je společnost s doživotní zárukou svého …
Ráno se vzbudím s bolestí břicha a je zřejmé, že na hrdinství nebude prostor. Příští návštěva civilizace je možná za dalších sto třicet mil a doktor tam není. Volám do české pojišťovny a zjišťuji možnosti, které jsem tak nějak tušila. Zaplatíme všechno v hotovosti a zpětně, tzn. až po našem návratu nám pojišťovna částku proplatí. …
Ráno vstáváme ještě za tmy. Potřebujeme dojít co nejdříve k silnici a dojet do Ashlandu. Už několik dní je mi špatně, bolí mě břicho nejen po jídle a celkově se necítím ve své kůži. Přičítám to tomu, že dvacet mi už bylo a třicet taky, ale přesto se mi to nezdá. Ano, chodíme každý den …
Den stodesátý aneb vosa zabiják a potkali se v Ashlandu Pokračovat ve čtení »
V půl páté ráno mě vzbudí plný močový měchýř a intenzivní klapot dešťových kapek o stan. Pokusím se najít všechny své končetiny, které mi dávají jasně najevo, že pokud někde v těle existuje energie, uvnitř nohou to rozhodně není a jdu ven. Rychle vykonám, co je třeba a zalezu zpět do stanu s tím, že …
Den stodevátý aneb světlo na konci tunelu (pozn. pro Jirku “OLÉ”) Pokračovat ve čtení »
Vstáváme v šest a před osmou vyrážíme. Po delší době spaní s rozepnutým spacákem mi byla v noci zima. Taková, že mě dvakrát vzbudila a donutila mě se obléknout a vzít si čepici. Ráno probíhá ve znamení péřovky a rukavic. Přesto oba máme lepší náladu a vypadá to, že by chodící minikrize mohla být překonána. …
Den stosedmý aneb kroupy, blesky, déšť a test odolnosti Pokračovat ve čtení »
Ráno nás probudí hřmění a blesky tak silné, že rozsvěcují stan jako vánoční stromeček. Podívám se na hodinky a zjistím, že je čtvrt na pět. V pět jsme chtěli vstávat a do šesti vyrazit. Strašně, ale strašně moc se mi chce na malou, ale v téhle průtrži to snad vydržím. Jirka je na tom dost …
Den stoosmý aneb jednou je dost, dvakrát moc a třikrát za hranou snesitelnosti Pokračovat ve čtení »
Sama od sebe se vzbudím před pátou ranní. Zimou. V noci se neuvěřitelně ochladilo a nasazuji čepici. Budík v půl šesté se marně snažím ignorovat. Včera jsme nemohli usnout, protože kolem stanu bzučeli komáři takovým stylem, že jsem byla přesvědčená o tom, že se nám prokoušou do stanu. Mnohem horší zvuk než třeba vlak projíždějící …
Den sto šestý aneb Crater lake a malé zamyšlení Pokračovat ve čtení »
Zvukové oznámení hlásící pět hodin ráno jsem se snažila chvíli ignorovat. Mé čerstvosti určitě nepomohlo to, že jsem šla spát opět v deset. Snad se dnes konečně poučím, i když začínám psát tyto řádky a je bez pár minut devět večer. Venku bzučí mnohosetčlenný orchestr a jsem si naprosto jistá, že tohle bude jediná věc, …
Den sto pátý aneb jak si to udělat hezký Pokračovat ve čtení »
Úvodem se vrátím k včerejšímu dni. Poté, co jsme celí natěšení přišli k restauraci, já na velkou kávu a Jirka na palačinky, jsme si přečetli velký nápis, že do pozítří zůstáva z rodinných důvodů zavřeno. Bylo mi divné, že vidím všechny ostatní hikery sedět u stolu a používat vlastní vařiče. Co se dá dělat. Naštěstí …
Den stočtvrtý aneb zpět ke strojům a několik milých setkání Pokračovat ve čtení »
Ráno se budím chvíli po šesté, nehledě na to, že dnes nemusím. Vedle mě Jirka spokojeně odfukuje a já tak využívám času a dopisuji články a ostatní resty. Nohy jakoby cítily, že ráno nikam nejdeme a bolí jako čert. Dneska si alespoň konečně pořadně zacvičím. Denní praxi sestávající se z šesti pozdravů, předklonu, záklonu, twistu …
Den sto třetí aneb není všechno zlato, co se třpytí Pokračovat ve čtení »
Ráno v šest vstáváme již za hlasitého bzučení zvenčí. Nemusím ani popisovat, jak moc se nám chce obléct si síťovaný oblek a jít ven. Stovky natěšených upírů nás bodají i přes síťovinu, a tak se pro jistotu ještě nastříkáme repelentem. Jediný, který opravdu funguje je DEET. Má však tu nevýhodu, že díky svému stoprocentně chemickému …
Den sto druhý aneb otrava a klony útočí Pokračovat ve čtení »
Abychom odpočinkový den dovedli témeř k dokonalosti, vypínáme budík. Chvíli po šesté se stejně vzbudíme a cítíme se oba lépe. Je vtipné, že den, kdy ujdeme dvacetšest mil po lávových kamenech a následující ráno vstávám v šest považuji za vcelku relaxační. Po čase se vnímání vzdáleností a zátěže opravdu mění. V klidu snídáme a v …
Den stý aneb bitva, která nejde vyhrát Pokračovat ve čtení »
Budík jsme již včera rozumně přesunuli na šestou ráno. Chtěli bychom se sice co nejvíce přiblížit do Shelter cove, ale ne za každou cenu. Nohy se zdají být lepší, ale možná je to díky brufenu, který jsem si na noc vzala. Domluvíme se, že dnešní ráno nebude ve stylu tyčinka a běžíme, protože ani jeden …
Den stoprvní aneb maraton, který nebyl Pokračovat ve čtení »
Budík zvoní v půl šesté. Vzhledem k tomu, že jsem šla spát v jedenáct, a to jsem stejně nestihla udělat vše, co jsem chtěla, nevstávám radostným vyskotačením ze spacáku. Chce se mi umřít. Ani překrásný opar vznášející se nad jezerem a barvy východu slunce mě neproberou z letargie. Všichni ostatní na pláži ještě spí a …
Den devadesátý devátý aneb únava materiálu a krize v lávových polích Pokračovat ve čtení »
V pět opět vstáváme, situace je stále neutěšená a navíc máme úplně mokrý stan a spacáky. Kolem nás je spousta stop, které nám naše noční návštěvnice zanechaly na památku. Namísto spěchu a nervů se v klidu balíme, já se protáhnu, protože se už jen horko těžko stavím na nohy a v sedm vyrážíme. Do Youth …
Den devadesátý osmý aneb jednou jsi nahoře, jednou dole Pokračovat ve čtení »
Den začíná klasicky v pět, na což si stále nemůžu zvyknout. Když jsem se nenaučila vstávat s úsměvem ve čtyři ráno v Indii, tuším, že ani tady se mi to nepovede. Nohy bolí čím dál víc, což beru jako znamení to nervat. Je zajímavé, že svaly mě tu ještě nebolely, ale kosti od kotníků dolů …
Den devadesátý sedmý aneb “prach a špína Oregonu” a srnky ve stanu Pokračovat ve čtení »
Budík v pět nekompromisně odhalil neštěstí, které se přes noc událo. Někdo nám ukradl nohy! Od kotníků dolů nám místo nic implementoval cosi na způsob gumy s nervy tak citlivými, že bylo téměř nemožné se na tyto pahýly jen postavit. Co budeme dělat? Zvažujeme naše možnosti a ta jediná proveditelná je sebrat se a jít …
Den devadesátý šestý aneb jak jsme byli uneseni trail magic Pokračovat ve čtení »
V pět nekompromisně zvoní budík a my ještě nekopromisněji vstáváme. Za hodinku a kousek se zvládneme probrat, nasnídat a já díky signálu i zavolat domů. Pak už nasazujeme batohy a běžíme. Trail je přívětivý, široký a vede téměř po rovině s občasným kopečkem, který se však po měsíci ve Washingtonu zdá být jako rovina. Dnes …
Den devadesátý pátý aneb jdeme do sebe a sendviče uprostřed lesa Pokračovat ve čtení »
Budík zvoní v pět, což je s ohledem na to, že jsem šla spát v půl jedenácté večer poněkud nemilé. Nedá se svítit a tak než stihnu opět usnout vstávám a pokouším se nelitovat se. Snídáme tyčinku při balení stanu a chvíli po šesté vyrážíme. Ty ranní starty ještě musíme doladit, ale nejsem si jistá, …
Den devadesátý čtvrtý aneb kdo řekl, že v Oregonu nejsou kopce děsně kecal Pokračovat ve čtení »
Ráno máme celý les jen pro sebe a po snídani ve stanu, který jako jediný zaručí, že sníme jídlo dřív, než komáři nás, vyrážíme. Máme velké oči, co se mílí týče a už od rána jsou nám házeny klacky pod nohy. Tedy spíš kameny. Tu je krásná houba, kterou musím obdivovat, tu výhled na hory, …
Den devadesátý třetí aneb raci, magic Mike a hojnost Pokračovat ve čtení »
Ráno se v šest vzbudím a mám pocit, že se ani nepostavím. Nohy jsou v pořádku, ale spodní břicho. Dámy mě jistě pochopí. Odplazím se do sto metrů vzdálené koupelny, kde se marně stažím vzchopit, abych se ještě v horším stavu dopravila zpět do stanu. Tohle bez brufenu nepůjde a modlím se, aby křeče rychle …
Den devadesátý druhý aneb krátký start další etapy Pokračovat ve čtení »
V půl šesté ráno otevřu oči, nechám Jirku spát a přinutím se dopsat blog. Nohy si to bohužel nerozmyslely a jen jejich uvědomění mě bolí jako čert, a to jsem se na ně ani nepostavila. Do Cascade Locks, meštečka na hranici Washingtonu a Oregonu, je to jen šest mil z kopce s občasným protikopečkem a …
Den devadesátý první aneb Washington za námi a nostalgie na Bridge of Gods Pokračovat ve čtení »
Vstávame v šest a já si připadám, na naše washingtonské poměry, jako ranní ptáče. Spaní v místě jako z pohádek z mechu a kapradí pomohlo, protože mě poprvé po dlouhé době nebolí záda. Mám na nich však jiný dárek způsobený devadesáti dny s batohem. Nevím proč až teď, ale udělaly se mi odřeniny na hrbolcích …
Ráno mě ti, kteří měli před devátou večerní půlnoc vzbudili již po páté a když se o hodinu později vysoukám ze stanu, není tu, kromě jednoho staršího pána, nikdo. Okamžitě se na mě slétnou všichni komáři a než stihnu sundat jídlo ze stromu všechno mě svědí. Nemusím asi dodávat, že v jít na toaletu je …
Den osmdesát devět aneb když poušť přijde na návštěvu do lesa Pokračovat ve čtení »
V půl sedmé mě vzbudí zvuk pračky. Hikeři, které jsme včera vyhnali z našeho apartmánu se ještě před otevírací dobou záhadně dostali dovnitř a znovu nacpali svůj majetek do pračky. Vstávám a uklidňuji se, že díky brzkému budíčku toho alespoň hodně stihneme. Jirka opraví mojí zlomenou hůlku, já dopíšu resty a zařídíme materiál na opravu …
Den osmdesátý osmý aneb lepší zapomenuté triko než hlava Pokračovat ve čtení »
Dnešní budík byl nemilosrdně nastavený na půl pátou. Musíme doběhnout včerejší odkrojené tři míle, abychom stihli ranní svoz hikerů do města, který zajišťují místní dobrovolníci. Spala jsem necelých pět hodin. Nejprve mi nedala spát včerejší eskapáda se nepříjemnou zprávou z domova a potom zima. Ráno mám proto pocit, že tu místo mě leží někdo jiný. …
V noci se přes to, že jsem plně oblečená vzbudím zimou a propnu si s polospícím Jirkou spacák. Konečně se přestanu klepat a ještě usnu. Ráno odpovídá nočnímu dobrodružství. Mám pocit, že mi někdo zlámal všechny kosti a Jirka na tom není o moc lépe. Vím, že se zápisky za poslední měsíc pravidelně opakují, ale …
Den osmdesátý šestý aneb teplotní šok a uhoněné míle Pokračovat ve čtení »
V noci toho ani jeden z nás moc nenaspal. Vichřice a poryvy dešťě nás střídavě budili a já poprvé na trailu měla strach, že nám odletí stan a my s ním. Ráno je stále hnusně, zima a mlha, ale alespoň už neprší a tak po osmé vyrážíme dál s tím, že to nějak zvládneme. Ještě …
Den osmdesátý pátý aneb vyhodit vše nepotřebné a zlomená hůlka Pokračovat ve čtení »
Ráno se díky nočnímu větru a dešti budím chvíli po sedmé. Vylezeme ze stanu, abychom zjistili, že všichni ostatní již odešli. Večer tady stály čtyři stany, po kterých teď není ani vidu ani slechu. Náš harmonogram má své výhody. I přesto, že nejsme na trailu sami, když přijdeme večer do místa na stanování a nějaké …
Den osmdesátý čtvrtý aneb den, kdy nám příroda ukázala, kdo je tady pánem Pokračovat ve čtení »
Ráno vstaneme v rozumném čase. Pro jistotu si hned uděláme vločky a vyrazíme vstříc posledním dvanácti mílím, které nám do White passu zbývají. Poslední úsek před civilizací je vždy nejzrádnější, protože člověk už tam skoro je a každá míle pocitově vydá za tři. Je příjemně teplo, což probudilo našeho zdejšího největšího nepřítele, proti kterému je …
Den osmdesátý třetí aneb K.O.M.A.R.I. a ledová sprcha Pokračovat ve čtení »
Ráno se vzbudím v pět, abych zjistila, že leje jako z konve. Než si stihnu odskočit jsem úplně mokrá, a tak jdu raději ještě spát. V sedm na chvíli přestane pršet, než však začneme balit, rozprší se znova. Do White passu, kde máme další balík s jídlem je to necelých dvacet šest mil, což bychom …
Den osmdesátý druhý aneb dej si pozor co si přeješ, mohlo by se to splnit Pokračovat ve čtení »
Ráno v šest otevírám oči a pro jistotu hned vstávám. Hrozně mě bolí celá pánev a kyčle od ležení na tvrdé podložce. Ta naše pěnová se dost slehla, což se nelíbí mým kostem a tak i já odpůrce šustivé, drahé nafukovačky. bych ji teď brala všemi deseti. Mám, co jsem chtěla. Bylo mi drahno vysolit …
Den osmdesátý první aneb “ty vole medvěd počtvrté” Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme vstali úplně rozlámaní. K vodě nám zbývají dvě míle a než tam dojdeme, nasnídáme se a vyřídím nezbytnosti na vzácném byť kolísavém signálu, je jedenáct dopoledne. „Two by eleven“ je radost, která nás příliš nepovzbudí. Dnešní den byl trochu monotónní. Šlapali jsme s jednou pauzou na jídlo, abychom v osm večer notně zdrchaní …
Den osmdesátý aneb SOBO, NOBO nebo FLIPPER? Pokračovat ve čtení »
V půl sedmé ráno mám daleko k rybičce. Pozitivní zprávou je příznivá teplota vzduchu a jen lehká mlha, ve které se dokonce vidíme. Vstáváme a snídáme a já hned od rána odvážně oblékám kraťasy. Naordinovala jsem si kávový detox a tak si dávám čaj, který jsme dostali na hotelu. Levandulový, na uklidnění. S nastavením mistra …
Den sedmdesátý devátý aneb jediné přání Pokračovat ve čtení »
Díky pozdní večerce, která byla ještě vyšperkovaná opakovaným otevíráním okna či zapínáním klimatizace, kdy ani jedno ze zmíněných nemělo jiný efekt, než že jsem Jirkovi lezla na nervy, ráno nebylo veselé. V sedm jsem vstala, abych zjistila, že prší a je mlha. Jaká skvělá změna. Jdu zařizovat nezbytnosti a pomalu vstává i Jirka. Dám si …
Den sedmdesátý osmý aneb výlet do přírody Pokračovat ve čtení »
Nastavování budíku na pět ráno bylo nutné, protože mám stále v tuto dobu půlnoc a mé vnitřní hodiny odmítají tento čas automatického probuzení akceptovat. Viním zdejší zimu a vlhko. V komatu se vysoukám do ven, kam ani psa by nevyhnal a má jediná touha je se vrátit zpátky do spacáku a dva dny nevylézt. Dvacet …
Den sedmdesátý sedmý aneb smíření na tisícáté míli Pokračovat ve čtení »
Vzbudím se v chvíli před sedmou. Ta zima mi dává zabrat. Shodujeme se, že na kopci spíme naposled, protože díky počasí stejně žádné výhledy nemáme a navíc je tu o deset stupňů méňe. Bolí mě v krku, kolena a klouby a doufám, že se o mě něco nepokouší. Snídáme nezvykle vydatně tortilly i tyčinku. Než …
Den sedmdesátý pátý aneb B.B. a T.P. běží o život Pokračovat ve čtení »
Ráno jsem se vzbudila před šestou a zmobilizováním veškeré energie se donutila vstát. V noci mi byla zima, která mě několikrát probudila, ale musíme vyrazit. Káva, snídaně a před osmou už šlapeme. Před námi jsou dvě míle po rovině následované šestimílovým kopcem s více než kilometrovým převýšením. Na to, jak mi ráno bylo, se mi …
Den sedmdesátý šestý aneb co dělat, když je počasí proti vám Pokračovat ve čtení »
Ráno jsem vzhůru od půl šesté a můj vzhled odpovídá pěti hodinám spánku. Přemýšlím, zda mi neschopnost spaní uvnitř místnosti už zůstane a pevně doufám, že ne. Říkám si, jak by na mě sousedi koukali, když bych si doma ve vnitrobloku postavila stan. Když je jasné, že už nezaberu, nechávám Jirku spát a jdu raději …
Den sedmdesátý čtvrtý aneb nedělní brunch, divoká jízda a návrat do zimy Pokračovat ve čtení »
Ráno budík zvoní v půl šesté a i dnes se mnou vstává “washingtonská opice.” Ačkoliv několik let nepiju, cítím se, jakobych včerejší noc proskotačila minimálně dvoje střevíčky. Dávám to za vinu divnému tlaku nebo jsem už prostě jen stará. Jak říkal jeden můj kamarád “ženská po třicítce má na výběr dvě varianty. Buď bude sexy …
Den sedmdesátý třetí aneb Jirka má narozeniny a já vlastně taky Pokračovat ve čtení »
Vstáváme opět až v sedm. Nechápu to. Chodím spát stejně jako v poušti, což je v deset protože dřív stejně neusnu. Na jihu jsem se s přehledem budila o půl šesté s pravidelností švýcarských hodinek, ale tady oči otevírám násilím nejdříve v sedm a cítím se jako když mě v noci někdo ošklivě zmlátil. Vysvětluji …
Vstáváme před sedmou, protože včerejšek nám dal zabrat. Jirka je dnes venku ze stanu dokonce dřív než já. Brzký start už stejně nezvládneme, a tak v klidu vaříme kávu a snídáme jednu z posledních tyčinek. Ano, už opět je na programu počítání tyčinek, žadná čokoláda navíc a vědomí, že to musíme nějak dojít. Máme opět …
Ranní vstávání nebylo veselé. Probudila jsem se v půl šesté do úplného mokra a raději hned zavřela oči. Když jsem je znovu proloupla, hrůzou jsem nadskočila, že je čtvrt na devět. Naštěstí jsem se jen špatně podívala a bylo čtvrt na sedm. Počasí nejpřesněji přiblíží když řeknu, že je tak hnusně, že by psa nevyhnal. …
Den sedmdesátý aneb Washingtonský masakr Pokračovat ve čtení »
Ráno se budím před půl šestou v celkem ucházející kondici s přihlédnutím k pozdní večerce. Jak ráda říkám, čas utíká rychle, když se člověk dobře baví, tedy zvlášť o všech pauzách, kochacích přestávkách, ráno a večer. Bohužel čas se někdy moc nekamarádí s našlapanými mílemi, které neutíkají oproti času vůbec. Vcelku rychle se sbalíme a …
Den šedesátý devátý aneb “chčije a chčije“ Pokračovat ve čtení »
Ráno se budím před sedmou a jdu cvičit. Neprší, je teplo a nejsou tu komáři, tedy zde tři velmi vzácné hodnoty a navíc všechny dohromady. Dopoledne slouží pro poslední sprchu, dodělání co nejvíce věcí na stále padající wifi, která blog dohrát stále odmítá a cestu do pekárny na dobré jídlo nebo spíše poslední skutečné jídlo …
Den šedesátý osmý aneb těžké loučení, symbolická plavba lodí a srnec zabiják Pokračovat ve čtení »
Ráno se probudím v sedm a poslední co se mi chce je vstávat. Pořád mám žaludek na vodě, ale přinutím se vypít vodu, což mi udělá lépe. Konečne se mi podaří zavolat s babičce a popřát jí k narozeninám. Jirku koleno bolí a tak je rozhodnutí nasnadě. Odložíme honění kilometrů stranou a užijeme si nádherného …
Budík ve čtyři ráno se okamžitě zařadil k jednomu z nejhorších zážitků celého PCT. Kluci se včera večer, když přestalo na chvíli pršet, rozhodli rozdělat oheň, aby usušili alespoň pár věcí. To se příliš nepovedlo a navíc jsme šli spát až v deset večer. V polospánku jsem se vykoulela ze stanu, abych zjistila, že je …
Den šedesátý pátý aneb ať se práší za kočárem Pokračovat ve čtení »
Ráno se jen neradi v pět vyhrabeme, abychom v půl šesté vyrazili. Je vidět, že s trochou snahy se zvládneme i rychle sbalit. Dnešní ráno je jedno z těch zrádných. Máme to jen sedm mil, které mi však přijdou náročnejší než včerejších třicet. Moje nohy připomínající beton rozhodně neběží tak, jak bych si představovala. Již …
Ráno v půl šesté učiním první marný pokus o vstavání. Z druhé strany stanu se mnou nikdo nekooperuje a tak v šest vstávám a rozepnu Jirkovi spacák. Ozve se nesouhlasné mručení, ale za pár minut se kdosi, kdo vzdáleně připomíná Jirřího vynoří ze stanu. Říká, že se moc nevyspal, protože celou noc pršelo a něco …
Den šedesátý čtvrtý aneb prší, prší jen se leje Pokračovat ve čtení »
Ráno není veselé. Ještě v šest prší, ale když se v sedm vysoukám ze stanu, na protějším kopci svítí slunce. Jirka navrhuje rychlý start, který skončí dříve, než začne, protože slunce se přehoupne výš a tak kousek od nás rozložíme všechny mokré věci. V půl jedenácté je usušeno, já mám dopsané všechny resty a navíc …
Ráno se skutečně probudím před půl šestou, ale než se stihnu zvednout, oči znovu se mi zavřou. Vstáváme v šest a balíme se tak pomalu, že vyrážíme až v osm. Není to sice ideální čas pro třicetimílový den, ale proč se nervovat už od rána. Svítí slunce, je chladno a nic nenaznačuje tomu, že by …
Den šedesátý druhý aneb jdu na sever …a už jdu na jih Pokračovat ve čtení »
Ráno budík zvoní v šest ale oba ještě upadneme do polospánku a vstáváme až v šest dvacet. V rámci oslavy narozenin se rozšoupnu. Dám si ještě jednu sprchu do foroty, což mě alespoň trochu probere. Přece jen jsme byli pět dní z trailu pryč, přemístili se přes celé státy a ze čtyřiceti stupňu se dostali …
Ráno se po dlouhé době budím relativně odpočatá, což velmi pozitivně ovlivní mou náladu. Máme dvě hodiny času do smluveného odvozu zpět na trail. Vše v klidu pobalíme a já si dám poslední sprchu. Jenny, která nás má vyzvednou, píše, že bude mít chvíli zpodění. Musíme opustit pokoj a tak jedeme do nejbližsí kavárny a …
Ráno si připadám, jako bych včera vypila rybník. Je vidět, že stačí čtyři hodiny spánku a cítím se jako po nekonečném večírku. Nevadí, člověk se přece nežení každý den. Čas od rána hraje proti nám. Chtěli jsme půlku věcí chtěli zařídit tady, ale neplánovaným souběhem událostí je jasné, že to nemůžeme stihnout. Volíme příjemnější varinatu …
Ráno se budím před půl šestou. Díky šílenému větru jsme toho moc nenaspali. Uklidňuji se, že dnešní cesta bude úplně bezproblémová, odpočinu si a můžu jít spát jakmile přijedeme do Vegas…Další z plánů, který úplně nevyšel. Abych to uvedla na pravou míru. Dnes odjíždíme z Lone Pine směrem Las Vegas, odkud nám zítra letí spoj …
Den padesátý osmý aneb co způsobil sníh v Sieře Pokračovat ve čtení »
Zastávky ve městech nejsou mou nejoblíbenější částí trailu, ale u Rege jakobychom ve městě nebyli. Na zahradě je sice vedro, ale jsme v přírodě a ráno nás vzbudí všichni psi, kteří se nám dobývají do stanu. Snídám banán a meloun a kávu piju z normálního hrnku. Tělo je v šoku, protože tolik vitamínů z poslední …
Den padesátý sedmý aneb brigáda na farmě Pokračovat ve čtení »
V noci se opakovaně budím. Nejdřív horkem, takže se svleču a potom znovu zimou, ale už jsem líná se opět oblékat, a tak to radši zaspím. Ráno se proberu v pět čtyřicet a chvíli přemýšlím, že svůj lucidní stav budu ignorovat. Venku je podivně ponuro, ale vím, že bych se vzbudila za hodinu a bylo …
Den padesátý šestý aneb první skorobrodění, Lone Pine a nebe na zemi Pokračovat ve čtení »
Klasický budíček o šesté ranní a odchod kolem osmé na pohodu. Dopoledne příjemně uteče i díky stále měnící se krajině a nádherným kamenům všude okolo. Každou chvíli fotíme nebo se jen tak kocháme. Tímto tempem do Kanady dojdeme možná napřesrok, ale to nevadí. Přišla by nám hrozná škoda tudy jen tak proletět s cílem honit …
Den padesátý pátý aneb první výšlap do nebe, horkozima a propršený večer Pokračovat ve čtení »
Budím se chvíli po šesté a vstávám. Jirku nebudím, protože nepotřebujeme chvátat. Udělám kávu a poprvé si u ní přes půl hodiny čtu. Připadám si jako na dovolené. Je tu tak krásně, že se rozsedíme a vyrážíme až před půl desátou. Plán je jednoduchý. Příští tři dny nás čeká jen stoupání, ale nemusíme chvátat, protože …
Den padesátý čtvrtý aneb krása střídá nádheru Pokračovat ve čtení »
Dnešní dopoledne je jedním z těch, které bych raději nepopisovala. Jirka využil svého Jokera, který dnešní půlden ponechá pouze v naší paměti. Začnu tím, že ačkoliv jsme původně plánovali v Kennedy Meadows ještě zůstat, po čtvrté odpolední vyrážíme směrem trail. Po necelých dvou mílích jsme narazili na moc milý manželský pár a jejich trail magic. …
Jak jsem večer tušila, ráno bylo těžké. Sice jsem se vzbudila v půl šesté, ale při pohledu na Jirku mi bylo jasné, že je zbytečné se o jakýkoliv budíček pokoušet. Radeji jsem tedy zavřela oči a najednou bylo sedm ráno. Nevím, zda mi někdo v noci nevyměnil chodidla, protože jakmile jsem se postavila, měla jsem …
Den padesátý druhý aneb Kennedy Meadows a trocha sentimentu Pokračovat ve čtení »
Budík zazvonil v 5:45 a my skutečně vstali. Nemoha jsem zdržovat cvičením, protože v kopci mezi keři cvičt neumím, a tak jsem pár minut před sedmou už šlapali. Dokonce jsem, abych nezdržovala, pila kávu po cestě a to ještě oblečená v čepici a mikině. Svěží chladno po patnácti minutách přešlo a bylo opět vedro. I …
Usnula jsem až po půlnoci a připadala jsem si, jako když nejsem ve stanu, ale o pár let zpět v Dlouhé s tím rozdílem, že tentokrát stojím venku před barem. Podle toho jsem ráno také vypadala. V půl sedmé jsem se vypotácela ze stanu s tím, že dodělám resty. U stolku už seděla jedna slečna, …
Den padesátý aneb dva bezdomovci u silnice Pokračovat ve čtení »
Dnešní den se zařadí mezi ty nezapomenutelné. Ne našlapanymi kilometry, ale tím, co jsme všechno se nám povedlo. Vezměme to pěkně od začátku… Ráno se probudím před šestou, což je po včerejším výkonu a pozdním ulehnutí parádní výkon. Není mi dvakrát do skoku, a tak si rovnou rozkládám svůj jóga papír, abych se srovnala do …
Den čtyřicátý devátý aneb ztracené hůlky a trapný pokus o night-hiking Pokračovat ve čtení »
Ráno otevřu oči před šestou a nemilosrdně vzbudím i Jirku. Musíme vyrazit co nejdřív, na dvě míle vzdáleném parkovišti by měl být signál a já potřebuji vyřídit pár věcí. Až na pár z Holandska jsou už všichni pryč. Včera jsme se shodli, že jsou tu buď mladí, ke kterým se už nepočítáme nebo pak lidé …
Den čtyřicátý osmý aneb opravdová poušť Pokračovat ve čtení »
Stává se ze mě profík v zaspání jakýchkoliv potřeb. Když jsem se v noci vzbudila a měla pocit, že kolem stanu něco chodí, raději jsem opět usnula. Také se již při spaní umím ve spacáku komletně svléknout a vysvléct se z vložky do spacáku. Ještě pár měsíců a bude ze mě druhý Houdini. V sedm …
Den čtyřicátý sedmý aneb dopoledne za odměnu a batoh plný kamení Pokračovat ve čtení »
Noc byla jedním slovem strašná. Foukalo tak, že jsme téměř nespali a ráno jsme jen mlčky vysypali závěje prachu ze stanu. Bolí mě dutiny a oči mám plné prachu. Všichni už odešli, protože na rozdíl od nás asi spěchají. My máme naplánovanou etapu k další vodě, což je devatenáct mil. Blíží se moje dni a …
Den čtyřicátýšestý aneb angrešt zabiják a míle šest set Pokračovat ve čtení »
Ráno mě Jirka vzbudil za pět minut půl osmé. Trošku pozdě, když jsme v půl osmé měli vyrážet. Nezvonil budík a já se, trochu znavená noční hrou na schovávanou s medvědem, sama neprobudila. Jen co otevřu oči, prochází kolem mě Super vegan s překvapeným výrazem. Čekal nás zřejmě sbalené a připravené vyrazit a ne uvnitř …
Den čtyřicátý pátý aneb opožděný start a sláva těžkým batohům Pokračovat ve čtení »
Ráno mě vzbudil překrásný východ slunce. Jelen nepřišel a my jsme poněkud nevyspaní, protože jsme šli spát pozdě. Jirku koleno stále bolí, a tak jsme se týmově rozhodli, že dopoledne bude ledovat a vyrazíme navečer. Můj telefon se po noci odpočinku umoudřil a přivítal mě obrazovkou, na které bylo opět něco vidět. Mám radost. Výlet …
Den čtyřicátý čtvrtý aneb ledování kolena a nečekaná noční návštěva Pokračovat ve čtení »
Noc byla krátká. Náctiletý syn měl nahlas puštěnou televizi celou noc a do toho nás pět uložených v obýváku. O to hezčí bylo probuzení psy, kteří nás ráno nekompromisně vzbudili. Jsou tu tři. Starší labrador a dva bráchové – jeden kříženec teriéra s něčím, kterého jsem okamžitě překřtila na Karla a druhý kříženec čivavy s …
Ráno se vzbudím v půl šesté a budím Jirku. Nehýbe se, ale já dobře vím, že smrt jen předstírá a nenechám se odbýt. Chtěl, jako každý večer, vyrážet brzy a do rána ho to přešlo. Něco huhlá a tak jdu raději udělat kávu, která ho probere. Balíme a v sedm vyrážíme. Je teplo, ale Jirky …
Den čtyřicátý druhý aneb Jirky bolavé koleno, které rozhodlo za nás Pokračovat ve čtení »
Noc byla všechno jen ne klidná. Mezi mnoha ostatními stany a projíždějícími auty za plotem se mi nespalo dobře. Vzbudím se ve čtvrt na šest úplně rozlámaná. Jako v mátohách se zvednu a jdu využít sprchy. Mám někdy pocit, že se koupu za většinu ostatních lidí na trailu. Nepřestane mě fascinovat, že polovina lidí, co …
Den čtyřicátý první aneb nic není tak horké, jak se na první pohled může zdát Pokračovat ve čtení »
Ráno jsem zpět ve svém normálu a budím se chvíli před šestou. Máme to dnes jen deset mil a tak vstává i Jirka, nicméně než se vypravíme je půl osmé. Naivně jsme si mysleli, že nás čeká vycházka po rovině. Slunce pálí už od rána a nevím jak je možné, když máme klesat, že jdeme …
Den čtyřicátý aneb jak rychle se nebe promění v peklo aka Hiker town Pokračovat ve čtení »
V noci prý praskla větev a rámus kluky probudil. Já jsem samozřejmě nic neslyšela, což je ve finále asi výhoda, protože i kdyby se k nám do stanu dobývalo stádo medvědů, jsem v klidu. Vzbudím se něco po šesté, chvíli využívám data a stahuji si pár audioknih. Mimo jiné i životopis Leonarda da Vinci od …
Den třicátý devátý aneb pouští, lesem, všechno snesem Pokračovat ve čtení »
Vzbudím se v sedm s tím, že vstávám a jdu cvičit. Záhadně se mi opět zavřou oči a když je znovu otevřu je čtvrt na devět. Omluvou pro rekordně pozdní vstávání je, že včera jsme ušli s plnou zátěží přes dvacet mil a končili v osm večer. Delší spánek byl asi potřeba. Stavím na kávu …
Den třicátý osmý aneb den kdy míň je víc Pokračovat ve čtení »
Večerka byla v půl dvanácté a tak se plánovaný budíček v půl šesté moc nepovedl. Vstáváme v sedm a usoudíme, že už je stejně pozdě a proto se nebudeme honit. V klidu zabalíme, posnídáme a v týmu kluků dokonce proběhne druhé házení korunou o dnešním programu. Je více než jasné, že stejně půjdeme dál, ale …
Už včera jsme se dohodli, že s největší pravděpodobností zítra půjdeme jen něco málo přes deset mil a zůstaneme v Hikers heaven, kde se stejně musíme zastavit, protože tam máme poslaný balík s jídlem. Hikers Heaven je domov manželů Saufley, kteří u sebe na zahradě nechávají přespat hikery. Donation je vítána, protože denně sem dováží …
Den třicátý šestý aneb krátká etapa a Hikers heaven Pokračovat ve čtení »
Je krásně už od rána. Vstávam v půl sedmé s tím, že si dopřeji ranní SPA, což v překladu znamená, že si stoupnu pod horkou tekoucí vodu. S pocitem nezvyklé čistoty si vyndávm podložku na rovný plácek a zacvičím si. Před devátou jdeme na kávu, která je zde zdarma připravená a jíme poslední zásoby. Jirka …
Den třicátý pátý aneb konec plánů a spontánní zero Pokračovat ve čtení »
Po noci v mokru a zimě nemohlo ani ráno být růžové. Vstala jsem v šest, abych zjistila, že nám úplně omrzl stan. Obloha byla modrá, ale než vstal i Jirka opět se zatáhlo. Nedalo se dělat nic jiného než zabalit mokré věci a jít dál s nadějí, že níž bude lépe a tepleji a po …
Nedávno jsem psala o zkoušce naší odolnosti. Dnešní den mi ukázal, že jsem vůbec nevěděla o čem mluvím. V noci byla taková zima, že spíme v péřovce oba. Ráno se probudíme do lehkého mrholení a zatažena a nás čeká 24 mil. Chudák slečna, které jsme včera trochu zkazili romantiku s přítelem se marně snaží zapálit …
Den třicátý třetí aneb vždy může být ještě hůř Pokračovat ve čtení »
Zima v noci byla tak velká, že jsme nemoli spát. Oblékla jsem si všechno, co mám, péřovku jsem měla přehozenou ve spacáku přes nohy a stejně to nepomohlo. Láhev s ohřátou vodou vychladla asi za dvacet minut a každé dvě hodiny jsme se budili zimou. Vstáváme až v půl sedmé, kdy už většina lidí je …
Den třicátý druhý aneb procházka po silnici a nečekaná trail magic Pokračovat ve čtení »
Večer nás doslova zachránila plastová láhev naplněná teplou vodou pracně uvařenou z okolního sněhu. Nejdřív jsem trochu rozmrzla já, potom Jirka a mohli jsme usnout. V noci jsem se vzbudila zimou jen dvakrát a první noc s teplotou pod nulou skončila úspěchem. Nezmrzli jsme. Ráno vstáváme v půl osmé a sušíme mokré spacáky, ponožky a …
Den třicátý první aneb Baden Powell a první výročí Pokračovat ve čtení »
Probudila jsem se ve čtvrt a šest. Po necelých šesti hodinách spánku jsem úplně mimo. Ve vedlejším pokoji se chystá slečna na odchod a já vím, že už neusnu. Jdu si dát horkou sprchu a udělat kávu. Alespoň napíšu včerejší blog a vyřídím provozní věci, utěšuji se. Káva nezabrala a já mám pocit, že mi …
Den třicátý aneb zkouška odolnosti materiálu Pokračovat ve čtení »
Ranní klasika kolem šesté probíhá stále stejně. Nehledě na tom kdy jdu spát se nejpozději v šest vzbudím a raději hned vstávám. Jdu využít toho, že vzhůtu jsem jediná a jdu si umýt vlasy. Vodou a dezinfekcí na ruce. Je mi záhadou, že ačkoliv si myju vlasy zhruba jednou týdně čímkoliv, co je po ruce …
Ráno mě vzbudil déšť. Chvíli jsem si četla s omrzající rukou vystrčenou ze spacáku a vstávání se protáhlo. Vyrážíme ve čtvrt na devět a naštěstí neprší. Dnes nás čeká jen stoupání do nějakých 2500m. Za chvíli vstoupíme do mlhy ve které dobrou hodinu pokračujeme dál. Jinak než s hudbou to dnes nejde. Za dvě hodinky …
Den dvacátýosmý aneb některý den není na kochání Pokračovat ve čtení »
V noci mi byla zima. Pro jistotu jsem už šla spát ve svém oblečení na spaní, navíc Jirky mikině a ještě péřovce. Na sobě jsem měla vrstvy, které by mě měli ochránit i za polárním kruhem. Nepomohlo to. Zima mi je pořád, na což si začínám zvykat, protože mi nic jiného nezbývá. Vzbudím se klasicky …
Den dvacátý sedmý aneb hadi a polední vrchol konzumu Pokračovat ve čtení »
Mé přání se nevyplnilo. V noci jsem se několikrát vzbudila a ráno pršelo. V půl sedmé přestalo, začali jsme balit a než jsem udělala kafe, opět se rozpršelo. Vyrážíme kolem osmé za větru a občasného krápání. Jakmile jsem se postavila na nohy, došlo mi, že dnešek bude bolet. Z nových bot jsem sice nadšená, kotníky …
Ráno v šest vstáváme. Já zimou, protože ani tři merina a dvoje ponožky do deště nezaručili příjemný teplotní komfort. Asi si opravdu objednám teplou vložku do svého spacáku “komfort do minus deseti”, a tu mojí dám Jirkovi, který narozdíl ode mě, není zmrzlina. Moc by mě zajímalo, kdo ten teplotní komfort spacáků testuje. Jediný, kdo …
Den dvacátýpátý aneb sníh ve stanu a Cold Springs Pokračovat ve čtení »
Spát jsem šla před půlnocí, jako vždy, když potřebuji brzy vstávat. Zatím se mi nejhůř spí v posteli v civilizaci. Budík ve 4.45 byl krutý. Když člověk pospíchá, čas letí jako splašený, takže jsem zvládla rychlou sprchu, zabalit a dvakrát se napít kafe. Něco, co vzdáleně připomínalo Jirku také zabalilo batoh a nereagovalo na žádné …
Den dvacátý čtvrtý aneb vstávání v noci, nové boty a oběd místo večeře Pokračovat ve čtení »
Ačkoliv jsme šli spát o půlnoci, budím se v pět. Po chvíli převalování vstávám a jdu se podívat na nějaké nové informace ohledně doručení bot, protože stále doufám, že kolem poledne vyrazíme. Bohužel informace zní stále stejně – balík bude doručen na konci dnešního dne. Jdu dodělat nějaké pracovní resty a i když počasí není …
Den dvacátý třetí aneb vynucená nuda v Big Bear Pokračovat ve čtení »
V noci byla opět zima, ačkoliv stan zůstal zavřený. Tentokrát žádná kondenzace a když v půl šesté ráno zašeptám magické slovo „palačinky“ bez řečí vstáváme oba. V rekordním čase se balíme a v 6:15 vyrážíme. Pak že to nejde. Máme to k silnici “jen” sedm mil. Jediný problém je, že teplota je kolem nuly. Přijdu …
Den dvacátý druhý aneb další studená noc, ranní rekord a…PALAČINKY! Pokračovat ve čtení »
V noci jsem se opakovaně budila zimou. Spali jsme v dolíku u vody a kvůli medvědovi jsme nechali otevřený celý stan, aby nás lépe viděl a nemusel se do stanu dobývat a celý nám ho rozkousat. To je samozřejmě nadneseně řečeno, protože otevřeno jsme díky vlhku měli hlavně kvůli kondenzaci. Příliš to nepomohlo a navíc …
Den dvacátý první aneb studená noc, velký had a poslední páreček Pokračovat ve čtení »
Ráno se probudím okolo půl šesté úplně rozlámaná. Bez dlouhého přemýšlení vstávám. Musíme co nejdřív vyrazit, abychom alespoň trochu utekli vedru přes den. Ráno je bez kávy, protože nemáme vodu. Než stihneme zabalit přijde Jack, následovaný němci. Vstávali ve čtyři a v půl páté vyráželi. Na vstávání ve čtyři ráno jsem si nedokázala zvyknout za …
Den dvacátý aneb filozofické dopoledne a…TY VOLE MEDVĚD! Pokračovat ve čtení »
V noci jsem se několikrát probudila, protože jsem měla pocit, že kolem stanu pořád někdo chodí. Jak jsme byli blízko civilizace i opuštěného parkoviště, necítila jsem se úplně komfortně. Bylo krásně a proto jsme úplně nechvátali, což se později ukázalo jako dost velká chyba. Ještě večer vznikla kousek za naším stanem spontánní říčka z odpoledního …
Den devatenáctý aneb vděčnost a Jirky krize Pokračovat ve čtení »
Ráno mě vzbudil chvíli před šestou déšť, který v momentě kdy jsem si vyndala Kindla, že si konečně něco přečtu, přestal. Chtěli jsme nejdřív vysušit stan, tak bylo ráno pomalé. Rozhodovali jsme se co dál. Z ničeho nic nám přestala fungovat aplikace Guthook, kterou používáme a je v ní spousta užitečných komentářů i ohledně míst, …
Den osmnáctý aneb vy jste ty dva češi, co cvičí dvakrát denně jógu? Pokračovat ve čtení »
V noci jsem se dvakrát probudila zimou a snažila se zaspat nutkání jít na malou. Tentokrát ne ze strachu, ale z přání neumrznout. Teplota dost pravděpodobně poklesla po bod mrazu. Ráno jsem se probudila v půl šesté a nekompromisně oznámila, že vstáváme hned a radši šla rovnou vařit kávu. Povedlo se mi otřít celým spacákem …
Den sedmnáctý aneb co jde nahoru musí jít opět dolů Pokračovat ve čtení »
Díky šikovnému místu na spaní uprostřed skal nás nebudil vítr, takže Jirka spal jako miminko. Já tak docela ne, díky nezvyklému tichu jsem se několikrát probudila a měla pocit, že kolem stanu někdo chodí. Nebudu lhát, chtělo se mi čůrat, což se mi podařilo zaspat do čtyř ráno, kdy už nebyla taková tma a já …
Den šestnáctý aneb den kdy kopec dostal nový rozměr Pokračovat ve čtení »
Zbytek včerejšího dne byl poznamenán mým ne úplně šťastným výběrem oběda. Dala jsem si po dlouhé době jogurt, který si Jirka koupil a já zanedlouho pochopila, že to nebyl dobrý nápad. Ve zkratce řečeno jsem celý den až do pozdních hodin trávila v blízkosti koupelny a tušila, že to není dobrá příprava na dnešní návrat …
Den patnáctý aneb poslední jogurt, Leslie a hodně těžký návrat Pokračovat ve čtení »
Včerejší kulturní vložka byla fajn a já, Jack i Jirka jsme se shodli, že jsme na tři hodiny zapomněli na to, kde se nacházíme. Konečně vím, jak to s Avengers dopadlo a Jack dostal novou funkci. V závěrečných titulcích jsem si všimla, že jedna pozice byla nazvána “Mr. Hemsworth dialect coach”. (pozn.pro rodiče “trenér přízvuku …
Den čtrnáctý aneb zero a nástup dialektového kouče Pokračovat ve čtení »
Vybrání místa na spaní hned u cesty mezi stromy se již večer ukázalo jako velmi dobrý nápad. Ještě než jsme usnuli, začalo hodně foukat a my mysleli na naše kamarády na kopci o pár metrů za námi. Mají stabilnější přístřešky, ale stejně. Poprvé jsme zkusili spát s propnutými spacáky a stala se záhada. Mně bylo …
Den třináctý aneb den, kdy vyhrál rozum a Idyllwild Pokračovat ve čtení »
Ráno bylo pomalé. Po včerejší vycházce se budím až v půl sedmé a slyším němce jak odchází. Na věhlasné německé vytrvalosti něco bude. Marcel se nechal přesvědčit manželkou a tarp vyměnili za stan a je možná otázkou času, kdy si každý pořídí i druhou trekovou hůl nebo dokonce vařič. Jak normálně nemusím mít teplé jídlo …
K ránu jsem se vzbudila zimou, ačkoliv jsem měla kuklu, na ní čepici a spacák s komfortem do minus deseti. Nejlepším řešením je zimu zaspat. Před šestou mě probudil chlad znova a usoudila jsem, že nejlepší bude vstát, brzo vyrazit a zahřát se chůzí. Jirkovi se mi tento nápad během dvaceti minut podařilo vysvětlit a …
Ráno jsem se probudila v pět, s pocitem, že zastavil se svět, celé tělo bolelo, že vstát se mu nechtělo, ale do koupelny muselo. Ve třech stupních jen tak v tričku doběhla jsem na lavičku, na které už seděla Klaudia, co spát chtěla ale neměla, kam složiti hlavu. Její milý totiž nutí jí ležet v …
Den desátý aneb chvilka “poezie” nikoho nezabije Pokračovat ve čtení »
Večer jsme se dohodli, že zkusíme vstát v 5:30, abychom vyrazili co nejdříve a dnešní překvapení si dostatečně užili. Včera Jack objevil na mapě “Yoga retreat” vzdálený jen míli a půl od trailu. Hned jsme tam zavolali a zjistili, že za poplatek můžeme buď mít postel nebo za ještě menší poplatek si smíme na zahradě …
Den devátý aneb čím dřív vstaneš tím rychleji dojdeš Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme se vzbudili v šest a včerejší brzký odchod do spacáku, způsobený třemi stupni a vynechané večerní cvičení udělaly své. Rázem je mi osmdesát a vstává se mi podstatně hůř. Všechno mě bolí a Jirku prý také. Jack vtipkuje, že konečně vím, jak se cítí každé ráno on. Nabízenou kávu však neodmítá a my …
Ráno se v sedm vzbudím celá rozlámaná z měkké matrace a na jediném mini místě vedle postele dělám půl hodiny něco, čemu honosně říkám ranní praxe. Stoje na rukou jsem raději vynechala protože hrozilo, že bych při nepovedeném stoji vypadla z okna. V půl devaté jdeme na snídaníi, kde se jako první chod podává musli. …
Den sedmý aneb den, kdy ani psa by nevyhnal, ale my sebe ano Pokračovat ve čtení »
Večer začalo lehce foukat. Předpověď hlásila šedesáti procentní možnost deště a lehký vánek. To, co přišlo v noci, však předčilo všechny mé obavy. Díky bohu, že jsme zůstali na prvním kempovacím místě, kam se schází z trailu dolů a je celé schované v bývalém korytu řeky. Vítr byl takový, že i takto schovaní, jsme v …
Den šestý aneb řekněte tam nahoru své plány a ve vteřině je všechno jinak Pokračovat ve čtení »
Dnes je neděle. I Pánbůh sedmý den v týdnu odpočíval, tudíž ani my jsme neměli na výběr. Vstali jsme v půl sedmé, tedy v čas, kdy většina lidí už tady nebyla, kromě těch, kteří dnes mají svůj první “zero” day, což je den kdy člověk odpočívá. (pozn.pro rodiče – zero jako nulový počet kilometrů). Měla …
Den pátý aneb Jack Nicholson, ztracená žiletka a bezedná sprcha Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme se probudili v 5:55 a abychom dostáli svému předsevzetí, hned vstáváme. Ukolébáni tím, jak jsme šikovní jsme se trochu zasekli a vyráželi až ve čtvrt na osm. Náš cíl je Mont laguna, kde jsme, vzhledem k puchýřům na nohách, rozhodli dnes zůstat. Nebylo mi od rána dobře. Dámské problémy, možná prostydnutí a každý …
Včera jsme měli před usnutím menší nepříjemnost. Nemohli jsme se porovnat. Bydlíme sice v 1+KK, ale přece jen máme terasu a dokonce tolik prostoru, že volně můžu dělat stojky uprostřed bytu. Náš tarp je sice inzerovaný pro dvě osoby, ale ty musí být trpaslíci nebo jen přijdou, po hlavě padnou dovnitř a okamžitě usnou. Cokoli …
Včera večer jsem po vypnutí ipadu usnula jako miminko. Několikrát mě vzbudil Jirka, který měl problém přesně opačný a prý do dvou ráno oka nezamhouřil. Bylo mu horko, takže spal jen v tričku a otevřeném spacáku. Mně bylo v mém pelíšku do mínus deseti s vložkou navíc, oblečené do merino legín, dvou triček a kukly …
Den druhý aneb k čemu slouží bederní pás Pokračovat ve čtení »
Spali jsme necelých pět hodin. V pět ráno jsem nebyla ani zombie, ale úplně mimo a čas pracoval naprosto proti mě. Samozřejmě jsem nestihla ani wc ani snídaní, jen rychlé kafe a podle toho také celé dopoledne vypadalo. Stres a výjezd třiceti lidí ve stylu honem honem opravdu není mou představou pohodového rána. Ještě v …
Ráno jsme se vzbudili před šestou, kdy část lidí odjížděla na trail. Přece jen čtyřicet lidi v a okolo baráku s papírovými zdmi nenahrává dlouhému vyspávání. Nedávné cvičení jakoby nebylo a já se po pár hodinách spánku cítím jako zombie. Není čas na fňukání jdeme na snídani a pokusit se sbalit aspoň trochu akceptovatelnou podobu …
So…Why do you do yoga on a piece of paper? Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme se probudili trochu rozlámaní a skoro to vypadalo, že na poslední cvičení půjdu sama. Tedy na poslení dvě cvičení. Po těžkém souboji sám se sebou, který trval celou cestu do studia nakonec cvičící Jirka zvítězil a šli jsme oba. První lekci jsme ztuhlé kosti rozhýbali, pak se posilnili obarvenou vodou jménem Starbucks vydávající …
Konec dovolené aneb přípravy “vrcholí” Pokračovat ve čtení »
Stává se mi to dost často. Cestuje-li člověk alespoň trochu způsobem, že v daném místě alespoň chvíli zůstane a pohybuje se mezi místními lidmi, najde vždy nějaké dvojníky lidí, které zná. Nemusí to být nutně cestování do zahraničí, ale zaměřím-li se na podobnosti bez nějakého dalšího škatulkování a hodnocení, je to kolikrát pocit, jakoby se …
Plán na dnešní den zněl jasně. Od osmi začíná „garage sale“ v REI, tak vyrazíme raději dřív, abychom tam v půl osmé byli, za hodinku máme nakoupeno a když se nám bude chtít, dvě hodiny někde počkáme, dáme si v klidu kávu, já napíšu blog a na oběd si třeba zajdeme na nedaleké sushi, abychom …
Čtyři hodiny v pekle aneb jak bych sama šla bosá a bez jídla Pokračovat ve čtení »
Dneska jsme naštěstí neměli v plánu žádné nákupy, protože v sobotu je v REI „garage sale“, což úplně přesně nevíme co bude, ale všichni nám to doporučují. Na pláž jsme jít taky nemohli, protože byla zima, což jistě někdo nahoře zařídil, jelikož můj zadek stále vypadá jako dobře uzrálá ředkvička a ač jsem ho namazala …
Pohodový pátek, kdy jsem si pohladila delfína a Jirka se konečně najedl Pokračovat ve čtení »
Dneska ráno jsme nikam nepospíchali. V klidu jsme vstali s tím, že si dáme snídani, já napíšu blog, Jirka zkusí zalepit švy na stanu a vyjdeme směrem na pláž. Náš program se začal bortit poté, co jsme uvařili kafe. Dorazili ostatní obyvatelé domu, z nichž některé jsem opět viděla poprvé a moje sezení u ipadu …
Skoro plážový den aneb jak jsem se poprvé v životě spálila Pokračovat ve čtení »
Středa byla první den bez zařizování. Natěšení, tedy spíše já natěšená, jsme vyrazili do Mořského světa. Místo pouze čtyři kilometry vzdálené od domova, kam vedou čtyřproudé silnice, nikoliv však chodník. Párkrát jsme se zamotali, porušili několik předpisů, ale na místo jsme úspěšně dorazili. Nevím proč, ale nikdy mi předem nedojde, že na sebehezčím místě nikdy …
Dnešní den jsem vstala poněkud po zadku. Je zajímavé, jak odjezdem z místa, kde sice máte pocit, že všechno je vyřešené, podvědomě zašoupané věci vyplavou na povrch, v mém případě se mi o nich začně zdát. Podle toho jsem ráno taky vypadala. Ve zkratce – úplně mimo. To rozcvičím, myslela jsem si. Dám si kávu, …
První den v Diegu a skoro zasloužené volno Pokračovat ve čtení »
Dnes ráno konečně opouštíme L.A. Shodli jsme se, že 3 dni byly maximum, abychom zařídili, co jsme potřebovali, trochu viděli a zjistili, že vlastně nic už vidět nechceme:) Cesta Flixbusem proběhla v pohodě i přes to, že paní řidička poté, co se na sílu vtěsnala za volant, tři hodiny v kuse svačila, telefonovala a jela …
Cesta na jih, aby mohla pokračovat zpět na sever Pokračovat ve čtení »
Dneska jsem se poprvé probudila bez toho, abych okamžitě netoužila opět usnout. Ráno jsem opět chvíli ničila svou podložku na spaní „poskakováním“ (takto vesele můj táta označuje cvičení jógy:) a s dobrou náladou po vyřízení dalších zmatků s indickým oddělením péče o zákazníky Amazonu jsme se rozhodli pro výlet do Hollywood hills. Musím říct, že …
Krátký příběh o tom, jak únava mění realitu Pokračovat ve čtení »
Pod pojmem hojnost si každý představíme něco jiného. Obvykle se jedná o dostatek toho, po čem zrovna naše duše touží. Kde je však hranice mezi dostatkem a nadbytkem? Je hojnost přesně míra dostatku nebo je trochu víc než skutečně potřebujeme? Kolik skutečně potřebujeme a v čem nám zdánlivý nedostatek může pomoci? Je pochopitelné, že od …
Hojnost – smysl života nebo danajský dar? Pokračovat ve čtení »
Jak začít článek pojednávající o mně samotné, který je do čísla s podtitulem “zenová kariéra aneb rozvíjejme se”? Když se ohlédnu pár let na zpět, vidím někoho úplně jiného. Čím více čas plyne, tím více si uvědomuji, že ta změna nevychází pouze ze změny povolání, ale především z věcí, které vidět nejsou. Ne, že by …
Existuje ideální práce aneb co nás učiní opravdu šťastnými? Pokračovat ve čtení »
Každé ráno, když se probudím a projíždím zprávy na internetu, se mi zdá, že se svět zbláznil a my se nacházíme v jakémsi hororu nebo alespoňthrilleru s apokalyptickým tématem a opravdu béčkovým scénářem. Příběh je tak špatný, že není pochyb, kdo letos získá ocenění zlatá malina za nejhorší film roku. Co s tím? Všechno vypadá …
Co mají jóga, zdravý životní styl, emoční vyrovnanost a posun společného? Například to, že všechny tyto věci přispívají k našemu zdraví. Navíc jsou to všechno volby, pro které se musíme sami rozhodnout. Nenarodili jsme se s patentem na trvalé, dokonalé zdraví, ani nejsme vydáni napospas situacím či lidem, kteří se o nás a naše zdraví ne/postarají. …
Každý den činíme stovky menších či větších rozhodnutí týkající se našeho života a budoucnosti. Spousta z nich je každý den stejná. Říkáme jim zvyky a tyto zvyky nás většinou definují a utváří, ačkoli si to sami často ani neuvědomujeme. Děje se tak především z dlouhodobého hlediska, protože naše zvyky mají tendenci se hromadit. Existují dvě cesty, které …
Rituály a zvyky v každodenním životě a co ne/dělat když všechno selže Pokračovat ve čtení »
Po Adho mukha svanasana (Pes hlavou dolů) je Pozdrav slunci možná nejznámějším jógovým cvičením. „Surya“ znamená v sanskrtu slunce a „namaskara“ pozdrav. Surya namaskara je na rozdíl od novodobých forem jógy dědictvím osvícených mudrců z védského období. Slunce zde vystupuje jako symbol duchovního vědomí, které bylo ve starověkých dobách denně uctíváno. V józe je slunce …
Surya namaskara / Chandra namaskara – Pozdrav slunci / Pozdrav měsíci Pokračovat ve čtení »
Mockrát jsem přemýšlela, že se pokusím zaznamenat sled věcích minulých a vlastně i těch co se dějí teď. Protože se snažím zjednodušovat co to jde, po osekání nepodstatných detailů, by to mohlo být nějak takhle… Krátká autobiografie Kapitola I. Jdu ulicí v chodníku je hluboká díra. Spadnu do ní. Jsem ztracená…Jsem bezmocná… Trvá mi věčnost …
Meditace Vipassana – 10 dní v ráji nebo peklo na zemi? V poslední době se s meditacemi roztrhl pytel. Meditovat můžeme vždy a všude, ať už s aplikací Mindfulness v našem telefonu, v pravidelných týdenním hodinovkách s lektorem nebo na víkendových workshopech. Meditace se stala módním trendem a kdo nemedituje, jako by nebyl. Na začátek …
Vipassana aneb být sám se sebou nemusí být k nevydržení Pokračovat ve čtení »
Co je to jóga? Tato jednoduchá otázka v dnešním světě vyvolává poněkud nejednoznačné a nestejnorodé odpovědi. „Jóga je jednota“ „ Jóga je divný tělocvik, ve kterém se snažíme ze sebe udělat housku“ „Jóga je o dýchání“ „Jóga je životní styl“ „Jóga je nějaké indické náboženství“ „Jóga je móda“ „Jóga je cvičení pro ženský“ „Jóga je blbost“. …
Yoga – Co to je a proč bych to měl/mohl dělat? Pokračovat ve čtení »
My way je nejen má oblíbená skladba, ale asi i motto, kterým se asi nějak podvědomě řídím. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu učit jógu, poděkovala bych za nejapný žert, a to by bylo asi tak všechno. Jóga pro mne byla cvičením pro líné lidi, v lepším případě pro lidi se zdravotními …
