Meditace Vipassana – 10 dní v ráji nebo peklo na zemi?
V poslední době se s meditacemi roztrhl pytel. Meditovat můžeme vždy a všude, ať už s aplikací Mindfulness v našem telefonu, v pravidelných týdenním hodinovkách s lektorem nebo na víkendových workshopech. Meditace se stala módním trendem a kdo nemedituje, jako by nebyl.
Na začátek je dobré si vyjasnit, co vlastně meditace je. V našich zeměpisných šířkách stále panuje mezi většinou populace všeobecné přesvědčení, že meditace = v lepším případě nicnedělání, v horším případě zavání aktivním členstvím v podivné sektě a vykonáváním ještě podivnějších rituálů za účelem splynutí s vesmírem.
Obě varianty by nemohly být dále od jejího skutečného významu. Meditace je odvozena od latinského slova “meditatio”, které v překladu znamená “rozjímání.” Jedná se o různé techniky prohlubování soustředění, se kterým má společnost 21.století obrovský problém.
Jednou z mnoha různých meditací je i Vipassana (meditace vhledu), která je podle mého názoru “matkou” většiny mladších meditačních technik, které z ní vychází, protože Vipassana jako taková je časově náročná a očekává od žáků naprosté ponoření to této techniky, a to minimálně na prvních 10 dní. Z toho již vyplývá, že tato technika není pro každého, nicméně pokud chcete získat alespoň základní povědomí o meditaci a naučit se její základy, je oněch 10 dní naprosto stěžejních a za kratší dobu se naučit základy jakékoliv meditační techniky prostě nejde.
Co tedy Vipassana je a proč o ní vůbec mluvím? Vipassana znamená vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Jedná se o jednu nejstarších meditačních technik Indie, která pochází z buddhismu, protože ji před vice než 2500 lety objevil Buddha, ale přitom nemá nic společného s náboženstvím (můžeme tedy škrtnou povinný oranžový oděv). Buddha tuto meditaci vyučoval jako univerzální prostředek k léčbě všech trápení, nazval ji “art of living” (umění žít”) a tak se jí říká dodnes. Vipassana je cestou celkové sebetransformace skrze sebepozorování (které je také základním stavebním kamenem jógy). Vipassana se zaměřuje na propojení těla a mysli, které můžeme uskutečnit, pokud zkoncentrujeme svou pozornost na fyzické pocity. Vlastně se jedná o takovou jógu bez asán, když v józe pozorujeme své tělo právě prostřednictvím asán, kdežto u Vipassany zaměřujeme svou pozornost dovnitř těla v sedu, což je daleko složitější, ale také efektivnější. Výuka začíná tím, že několik dnů žáci pozorují pouze svůj dech, potom soustředí svou pozornost na své nosní dírky a vnímají proudění vzduchu, ale narozdíl od jogínů svůj dech nijak neovlivňují, pouze ho pozorují. Myslím, že už jen naučit se věci pouze pozorovat, je v dnešní době opravdová výzva a nedocenitelná schopnost.
Vipassana se vyučuje na desetidenních pobytových kurzech, během kterých žáci dodržují pro někoho velmi přísný Řád kurzu, učí se základy techniky a 18 hodin denně praktikují, aby na sobě během těchto dnů mohli pocítit příznivé výsledky. Deset dnů je opravdu minimum pro výuku, když drive probíhal základní kurz dnů 40, ale vzhledem k potřebám společnosti byl postupně zkracován. Jednou z podmínek kurzu je také odevzdání veškerých telekomunikačních zařízení, psacích potřeb, žáci mezi sebou nesmí mluvit a dokonce se musí vyvarovat očního či jiného kontaktu. Celých deset dní tak strávi v jakési společné izolaci pouze sami se sebou a svými pocity.
Zdá se Vám to jako peklo nebo naprostý nesmysl? I já jsem měla spoustu otázek, než jsem se na Vipassanu vypravila. Zúčastnila jsem se jí na ostrově Jáva, při své, už tak nečekaně cestě po východě. Níže připojuji své zápisky, které vznikly druhý den po ukončení meditace a které věrně kopírují to, co jsem za oněch deset dní zažila. Meditaci bych doporučila každému, kdo hledá otázky a nenalézá odpovědi, kdo je unaven tempem práce a života a kdo potřebuje zastavit a nadechnout se. Nebo jen začít volně dýchat. Takže vlastně každému, kdo je otevřen novým vjemům a zjištěním, že věci můžou být tak trochu jinak, než jsme zvyklí.
“Jsem hrozně ráda, že jsem nejela na meditaci už před cca pěti lety, kdy jsem o Vipassaně poprvé četla. Byl by to z mé strany zase jen nesmyslný útěk k další výzvě, kterou bych sice na sílu možná dokončila, čímž si absolutně nejsem jistá, ale mělo by to naprosto jiný, pokud vůbec nějaký, efekt. Bylo zajímavé vidět ostatní, jak strasně bojují a jak jsme vlastně všichni jsou v naprosté tenzi a napětí, což bylo ještě umocněno tím, že jsme spolu nemohli mluvit. Překvapilo mě, že většina lidí byla hrozně mladá kolem 25 let. Já jsem v tom období trávila čas a večírcích a největší pecka bylo jít pařit a dělat ve stavu změněného vědomí (někdý naprostého bezvědomí) nesmysly. Asi je nová generace moudřejší, coz je bezvadný. Naopak druhá část lidí byla ve věku třicet pryč, a z velké větsiny se jednalo právě o ty, kteří proskotačili mládí po večírcích a zjistili, že tudy cesta asi nepovede…J
Ač jsem jela na meditaci poměrně dobře teoreticky připravená, zjistila jsem, že tyto načtené informace jsou přesně jen slova o tom, že něco sice může být zajímavé, ale dokud to člověk neprožije sám na základě vlastní osobní reálné zkušenosti, jsou to pořád jen slova. Slova, která sice můžou dávat smysl, ale samy o sobě nic neznamenají, což byl první z mých důležitých poznatků. Určitě to není o tom, že člověk odjede na deset dní do lesa, sedí tam pod palmou (nebo jiným stromem), bez mobilu kouká na nebe a netrpělivě počítá minuty do konce toho utrpení. I když i takoví jedinci tam samozřejmě byli a jakmile “Noble silence” skončilo, jako by ani nikdy nebylo. I já bych jestě před nějakou dobou byla jedna z nich a potají dělala kliky a dřepy s výskokem za rohem aby mě nikdo neviděl a většinu casu přemýšlela o tom, že se půjdu oběsit, protože nic nedělám, mrhám časem a jen sedím na zadku. Do toho jsem jako bonus nucena poslouchat “nějakýho frajera” který stoprocentně musel brát drogy, protože dvacetkrát denně omílá úplně trapný klišé (tím jsem myslela zakladatele S. N. Goenku, které hovořil ze záznamu před začátkem a na konci každé meditace).
Začali jsme večer po příjezdu, kdy začalo “Noble silence”, které trvalo až do 10. dne ráno. Každý den byl jasně daný bohatý program, který trval od 4 hodin ráno do 9 hodin večer. V 6:30 h byla snídaně, v 11 h oběd a odpoledne dostali žáci, co byli poprvé kousek ovoce. Nikdy bych nevěřila, ze v naprosté spokojenosti snídat v půl 7 rano zeleninovou polévku s chilli. Mezitím byly hodinu až hodinu a půl dlouhé meditace, kdy nám nejprve byla vysvětlena technika a pak jsme pokračovali sami, každý se svými problémy.
Dalším z důležitých poznatků bylo to, že si opravdu veškeré své nespokojenosti a problémy vytváříme sami ve své hlavě, a to převážně svými rychlými soudy a sekáním jasných a ucelených “pravd”. Jen pro ilustraci – S.J.Goenka, tedy ten učitel, jehož instrukce jsme poslouchali vždy zpíval v sanskrtu svým velmi hlubokým indickým hlasem slova, jejichž smysl ani není důležitý. Když jsem to slyšela poprvé, úplně mě polilo horko, kam jsem se to vydala, co to je za magora, co to mele, anglicky neumí, takže mu skoro nerozumím, no co to je za přízvuk, atd. atd. Po třech dnech, kdy jsme každý večer sledovali hodinu a půl dlouhé video, ve kterém on celou techniku vysvětloval, ve smyslu toho, jak teorie a praxe musí jít v ruku v ruce, protože pokud bude člověk bude znát jen teorii, ale jeho praxe bude nulová, je to průšvih a naopak když člověk pouze bude něco praktikovat, bez toho, aby věděl proč a jak to dělá, nějaké výsledky se sice dostaví, ale zdaleka nedosáhne svého potenciálu, mi jeho hlas i to co říkal najednou začalo dávat smysl. Došlo mi, že celá moje averze byla jen moje vlastní předpojatost a nespokojenost sama se sebou. Když jsem si uvědomila, že takhle je to vlastně téměř vždy, polilo mě znovu horko…
První tři dny se člověk soustředí jen na svůj dech a pak na místo pod nosem, na své nosní dírky, kdy účelem toho celého je úplně zklidnení mysli a vlastně znovu se naučit cítit. Je dost strašidelné si uvědomit, ze jsme naprosto přestali cítit cokoli. Neumíme vnímat sebe sami, což mi prijde úplně nejděsivější, protože když nejsme schopni cítit a vnímat sami sebe, jak mužeme cítit a vnímat ostatní a věci podle toho, jak ve skutečnosti jsou, bez všech domněnek a dogmat? Možná proto jsou věci tak, jak jsou.
Někdy kolem čtvrtého dne jsem začala cítit celé tělo a pak to automaticky začalo jít do hloubky. Cítila jsem každý sval, každý orgán, jednotlivé kosti i celou páteř. To mělé za následek, že jsem se jakoby vznášela a moc jsem nevěděla, jak tyto nové intenzivní pocity kontrolovat. Upřímně rozumím mnichům, kteří se najednou vzdají pozemských radovánek, protože takový nekončící pocit klidu, absolutního štěstí, splynutí sama se sebou a zároveň okolním světem jsem v životě nezažila. Je úplně jasné, že pro lidi, kteří na tohle nejsou připraveni, to může být dost nebezpečné, jakási levná náhražka drog a chlastu a jiných aktivit, což samozřejmě není pointa. Otázkou je, zda každý zažije při své první meditaci tento stav, který vůbec není jejím cílem. Podle toho, co jsem potom slyšela od ostatních myslím, že ne a že zážitky každého jsou v souladu s tím, na co jsou jeho tělo a hlava připravené. Díky těmto pocitům a následném vysvětlení mi došlo, že podstatou je, že naše veškeré pocity (chtíče, touhy a odmítání) jsou jen nekonečným plynutím, když všechno se jednou změní, pomine a pretransformuje v něco jiného. Tím, že tohle odmítáme a nechceme si tuto skutečnost připustit, je původem veškerého utrpení.
Další dny se začaly dít věci. Byla jsem schopná se naprosto koncentrovat i s otevřenýma očima, já která na právech měla vždycky problém se soustředit. Když jsem chodila, sprchovala se, ležela, všude jsem byla schopná si s s tou energii hrát a přenášet svojí pozornost kam se mi zachtělo. Když jsem zavřela oči a uvolnila se, sledovala své tělo zevnitř, současně, jakoby náhodou, začaly chodit obrazy a odpovědi na moje dávné otázky. Byl to mix vzpomínek, věcí, které jsem dávno zapomněla, věcí které ani nevím kdy a jak se staly.
Najednou věci pomalu začaly davat smysl. Celý můj předchozí životní styl byl jen zoufalý běh za pocitem, že vůbec žiju, ze se něco děje, že je nějaká akce, kdy místo toho abych se vypnula a podívala dovnitr, jsem běhala okolo, dívala se v panice na všechny strany a pořád nic neviděla.
Myslím, že spoustu věci človek tak nějak podvědomě cítí sám, akorát rychlostí všedních dní a pod tlakem ostatních a všeho kolem pomalu otupuje a aby aspoň trochu uspokojil ten hlad po jakýmkoliv pocitu, který je spolecný nám všem nastupuje era FF-FL-FS (fast-food, fast-life, fast-sex). Na druhou stranu si myslím, že spousta lidí je spokojená v tomhle nastavení, protože když už nic jiného je známé a tím pádem i bezpečné a ne každý chce zjistit a pak si i trochu přiznat, že je třeba něco špatně. Že jsme se v tom všem tak trochu ztratili a zapomněli dýchat. Že už všechno máme (kolikrát máme víc než potřebujeme) a většinu (někdy všechny) svoje problémy si vytváříme sami. Že jsme tady fakt jenom na chvilku a prahnutím po zážitcích a trápením se tím, že věci nejsou tak, jak jsme si třeba vysnili (tedy “správně”) nám uniká realita.
Asi nejduležitější věc, co jsem si uvědomila bylo, že věci kolem sebe můžeme změnit jenom tak, že začneme měnit sami sebe. Ne na sílu, a tím, že bezhlavě poběžíme dopředu a budeme trhat rekordy, ale tím, že se zastavíme, dovolíme si chvíli volně dýchat a podíváme se poprvé namísto kolem sebe dovnitř. Možná nám přirozeně dojde, že důvod naší nespokojenosti je přesně tam v té tmě. A i když je tam nejdřív tma a skoro mrtvo, tak dřív nebo později se pomalu rozsvítí a věci pomalu začnou dávat smysl. Poprvé mi došlo, že nic a všechno si jsou opravdu strašně blízko a že někdy nedělat nic je opravdu to nejlepší, co člověk může udělat, protože právě tím může potom dělat úplne všechno.
Bylo by skvělé, kdyby si každý z nás jednou za život dopřál deset dní sám pro sebe, nebo lépe řečeno být sám se sebou. Může pak totiž zjistit, že na to, aby se stala spousta věcí, nemusí cestovat přes půl zeměkoule a dělat adrenalinové sporty, protože někdy naučit se “jen tak být” je ten nejvetší adrenalin.