Dnes byla první klidná noc, takže jsem byla schopná spát od večera až do sedmi ráno. Díky bohu. Také se zase těším na cvičení a vypadá to, že se vše vrací do normálních kolejí. Ranní praxe byla moc fajn, cvičím už ashtangovou sérii s množstvím variací pro moje ztuhlé kyčle a ramena. Ve zkratce – leje ze mě od páté minuty, ale užívám si to a nic mě extrémně nebolí. Po lekci jdeme vyřídit povinnosti, jako třeba koupit si pro jistotu špunty do uší a Jirka se musí jít nechat vyfotit. Indický způsob focení mě dost pobaví a Jirka po chvilce vysvětlování dostane fotky na fialovém pozadí. Já si jdu zkusit domluvit lekce hraní na tibetskou mísu, ale místní mistr, kterého znám už od minule je v Číně a vrací se až za týden. Doufám, že to přesto stihneme.
Oběd si chceme dát “v klidu” doma, ale již při příchodu je jasné, že klid tentokrát nebude. Přivítá nás starý známý kouř a naštvaní jsme oba. Klepeme na dveře vedle, kde opět bydlí někdo jiný a slečna s cigárem v ruce jen čumí. Proč jsou indové takový ….., říkám si znova. Jen co přijde hlavní manažer, budeme si muset promluvit. S ostatními dvěma kluky, co se s ním střídají to nemá moc cenu, protože domluva kdy já něco říkám a ostatní vrtí hlavou ze strany na stranu a nic se neděje, mě moc nenaplňuje. Celkově je tu dnes více lidí a tak se jen najíme a jdeme na náš voňavý pokoj. Ach jo. Nechci lpět na maličkostech, vlastně na ničem, ale pokud si platím pokoj v rádoby lepším ubytování, očekávám, že mi nebude smrdět na pokoji kouř a když požádám, někdo ho uklidí.
Alespoň se vyřešila záhada s doručováním knížek. Ubytování má špatně uvedenou adresu na google a proto nemohl poslíček knihu doručit. Mě čeká další telefonát na amazon, abych přesměrovala zbytek zásilky. Navíc mi přestal fungovat telefon, který se asi rozhodl, že ho to v indii nebaví a místo displeje mám fialovou skvrnu. Včera na večeři jsem měla v rýži kamínek, který mi odštípl kus zubu a teď mě bolí celá pusa. Když se daří, tak se daří a já vysílám co můžu, že už by tyto radosti mohly stačit.
Odpolední praxe proběhla v pohodě, čímž myslím, že jsem z ní odešla po svých. Na programu byly tentokrát kobry s oporou jedné ruky, twistem a přitáhnutím nohou k tělu a kapotásany na jedné noze, kdy druhá byla ve výpadu. Myslela jsem si, že nemám šanci se do podobných pozic dostat a mýlila jsem se. Nebudu lhát, udělalo mi to radost, že ač jsem tuhoň, dá se s tím pracovat. Celkově tentokrát cítím, že to není o cvičení, ale o uvolňování toho, co je kolem páteře velmi dobře udusané. Připadám si, jako by naráz vypouštěli Orlickou přehradu. Ven jde vše v nebývalé intenzitě.
Jirka má také svou zábavu a dost práce sám se sebou, takže večer je docela poklidný. Jdeme se chvíli projít, já dodělávám práci a chceme jít brzy spát. To se moc nepovede, díky hluku kolem a jediný komár, který záhadně vletěl dovnitř mě průběžně budí celou noc. Ráno musím vstávat v půl šesté, protože u Vinaye mám ranní necvičící program a pak běžím na svou praxi. Ještěže mám zítra odpoledne volno.