Úderem půl dvanácté v noci začalo opět peklo. Třískání dveřmi, řev takový, až jsem si v jednu chvíli myslela, že dorazili teroristi a je to naše poslední noc. Zřejmě šlo však o úplně normální rozpravu spolubydlícího Inda buď s přítelkyní nebo po telefonu. Když v jednu ráno koukám do stropu jsem pěkně naštvaná. Tohle není jóga, většina indů s nimiž jsem měla tu čest jsou zvířata, jejímž nějaké základy slušného chování naprosto unikají. Je naprosto zřetelné, kdo dělá jógu a je možné s ním alespoň nějak komunikovat a kdo ne. Ano, kdysi dávno byla Indie „duchovní mocností“, ale myslím, že vzdělaní rišiové tu již neexistují a pokud ano, budou schovaní někde v horách odkud nevystrčí ani nos.
Nemůžu spát a tak přemýšlím. Indové jsou můj skoro nejméně oblíbený národ. Pratimu zbožňuji a mám tu pár kamarádů, ale v globálu si připadám jak na úplně jiné planetě, která rozhodně není lákavá nebo minimálně tak nevoní. Jasně, jezdím já sem a proto musím dodržovat jejich pravidla a přizpůsobit se, což také dělám, ale jezdím sem s jasným cílem. Cvičit a vzdělávat se v ásanové praxi. Zbytek výletu je pro mě dost nevábný, ale beru to tak, že to k tomu patří a stále mi to za to stojí, což si uvědomím při a po každé hodině. Určitě by šlo cvičit i u nás, ale ne v takové intenzitě a ono se rozhýbat v přirozených pětačtyřiceti stupních má také něco do sebe. Navíc za mnou domů nikdo z těch se kterými tu cvičím nepřijede a tak jako ta hora jezdím sem.
Ráno je krušné, ale bereme to, jak to je. Po půlhodině společného rozhýbávání, které je ve finále daleko horší než druhá série aštangy se rozhodnu ještě pokračovat v „terapii.“ Při uvolňování mých ztuhlých ramen si říkám, že zítra snad skutečně budu radši cvičit aštangu, protože to bude bolet méně. Již tradičně máme dvouhodinovku, ale kupodivu je mi mnohem lépe. Jdeme na oběd a já vím, že se dnes musím najíst. Trochu kuchaři upadla ruka a zeleninová omeleta pálí tak, že se po třetím soustu začínám potit. Jídlo je asi to, čím tu trpím nejvíc. Vím, že na trailu jsem si na jídlo stěžovala také nejvíc, ale tady kromě ovoce nemám moc co jíst. Indické jídlo nemůžu vůbec, kromě toho že mi nechutná a je těžké je všude mléko nebo sýr. Kořeněné jídlo cítím při praxi ještě dva dni poté a tak se potencionální okruh potravin dost zužuje. Přiznávám, že když v místních restauracích vidím tu kuchyň, přechází mě hlad okamžitě. Nevím, zda stárnu nebo spíš jsem rozmazlená z lesa, kde jsem jedla ze země v podstatě cokoliv, ale každý medvěd i srnka mi připadá daleko hygieničtější než místní podmínky. Napadá mne, jak je možné, že se zvířat a „špíny“ v přírodě neštítím, ale lidí a věcí tady ano? Oni za to přece nemůžou, ale já si nemůžu pomoct. Není mi to příjemné, ale nic s tím nenadělám a tak to neřeším. Jako jsem si před deseti lety, kdy jsem poprvé přijela do Indonésie připadala jako doma, tak tady to rozhodně neplatí a ani při několikáté návštěvě se to nemění. Vtipné je, že jsem tu strávila dohromady rok…Rok někde, kde se mi vlastně vůbec nelíbí.
V poledne proběhne desetiminutový spánek nebo spíš koma, protože potřebuji dodělat nějaké pracovní věci a už zvoní budík, že je nejvyšší čas běžet se zaklánět. Přivítá mě v shale takové vedro, že se potím jen si sednu na podložku. Při třetím pozdravu ze mě kape pot na podložku a mám pocit, že uplavu z místnosti. Vinay trochu „přitvrdil“ takže vše opakujeme až desetkrát s výdrží na pět dlouhých dechů. Při patnácté kobře do maximálního záklonu mám pocit, že nebudu spát týden. Dnes jsme se i nasmáli. Vinay se nám snažil vysvětlit, že flexibility nikdy nedosáhneme za pomocí síly. Aby svá slova co nejlépe demonstroval, začal provádět jednoduchý záklon ze stoje. První verze byla „jak to dělat nemáme“, tedy že předstíral, „že to rve na sílu“ a zaklonil se tak, jak se mi dosud nikdy nepodařilo. Při druhé verzi „jak na to“ se vesele zaklonil a dotknul se temenem hlavy svých hamstringů. Při tomto pohybu plynule mluvil a vysvětlovat, že nejdůležitější je se uvolnit a „let go.“ Dost mě to rozesmálo. Je fajn třetí den zjistit, že nejsem tuhá, jen se prostě neumím dostatečně uvolnitJ
Lekce byla moc fajn a snažila jsem se to nepřetahovat, což je pro mě samozřejmě těžké. Účastnila jsem se i dnešního chantingu, kterému jsem ve svých začátcích se vyhýbala jak to šlo. Došlo na slova mého prvního učitele, když jsem za ním přišla s tím, že to opravdu nemám ráda a nechci to dělat. „Zpívej“ řekl mi, „to přejde.“ A měl pravdu. Sama doma kromě několika manter chanting nedělám a asi nebudu, ale tady to má trochu jiný rozměr.
Poprvé mám hlad a tak jdeme na večeři do nejbližší kavárny. Hlásili stoprocentní déšť a nespadla ani kapka. Cítím, že pomalu přichází první várka „indického syndromu rychlých střev“ a tak se ve večerních hodinách pohybuji blízko koupelny. Pevně doufám, že křikloun se buď odstěhoval nebo bude dneska v klidu. Pokud ne jsem připravená i za pomoci násilí (jogíni prominou) sjednat pořádek.