Při ranním pokusu vstát z postele se zarazím. Nejde to. Na trailu jsem byla zvyklá, že cítím nohy, ale tohle jsem asi nikdy nezažila. Bolí mě úplně všechno, nohy záda a dokonce i ruce. Netuším z čeho nic složitého jsme nedělali. Je pravda, že hlavně odpoledne jsme v pozicích zůstávali dlouho, ale že by to bylo jen z toho? To se mi moc nezdá. Trochu mi pomůže sprcha, ale je jasné, že pár příštích dní musím ubrat.
Ve třiceti stupních a téměř stoprocentní vlhkosti se docela špatně ubírá. Neděláme složité věci, první půl hodinu je to skoro terapie, ale přesně ty malé pohyby v kyčlích a tříslech jsou ty, které jsem posledních půl roku vůbec nedělala. Po hodině je mi lépe a lekci si docvičím ve svém tempu, abych zjistila, že kromě středu těla mám slabé úplně všechno. Říkám si, že bych měla být ráda, protože nelpění na současném stavu, v mém případě momentálně spíš stavu minulém, to je ta pravá jóga. Přijmout změnu a současný stav bez chtění a představ. No…nebudu říkat, že jedna moje část, ta cvičící která se ráda zamotává, je nadšená z toho, že se téměř nehnu.
Jsem unavená, a to tak jak jsem za poslední půlrok nikdy nebyla. Je to jiná únava, na trailu to člověk rozchodí, ale tady mě hustota všeho úplně rozložila. I přesto jsem ráda, že tu jsem, protože věřím, že to zase přejde, jen asimilace chce chvíli čas. Přeci jen jsme teprve před měsícem došli a najednou jsme někde, kde je o 40stupňů víc, téměř 100% vlhkost a místo chůze stojím a používám ty části těla, kterých si půlroku, ač jsem se snažila cvičit nikdo nevšiml. Doploužíme se na pokoj a ani nemám hlad. Dáme si trochu snídaňového oběda a jdeme se natáhnout. Nebaví mě to, ale ničeho jiného nejsem schopná. Jirka je na tom tentokrát lépe, těžko říct zda je to rozdílnou odpolední lekcí, anebo se včera tak „nesnažil.“ Jsem ráda, že alespoň jeden z nás je funkční.
Po krátkém upadnutí do komatu je jasné, že se z dnešní odpolední lekce musím omluvit, protože na ní ani nedojdu. To je pro mě velmi obtížné, protože za svoje působení v Mysore jsem nikdy lekci nevynechala. Pouze jednou ve škole, když jsem měla horečku a učitel mě poslal domů, ale to byla filozofická část programu. Došla jsem však do fáze, kdy cítím, že tohle nerozcvičím a tak nehledě na to, jak moc mě to mrzí, píšu do shally, že dnes nepřijdu. Druhý den a hned áčko, ale pořád je to snesitelnější varianta než představa, že se dnes zruším úplně a áčko bude trvat několik dní. Třeba se na stará kolena naučím poslouchat své tělo, i když je mi jasné, že stále máme mezi sebou lehké rozpory.
Všechno mě bolí i když jen ležím, což mne nepřestává překvapovat. Připadá mi , že mám chřipku. Zbytek dne se snažím hodně pít a nepřemýšlet o tom, ale dát věcem volný průchod. Nejsem stroj, a to co jsem dříve byla schopná „urvat“ dnes úplně nefunguje. Možná by i fungovalo, ale jsem už natolik „rozumná“ (ahoj tatiJ), že se po několika varovných signálech o to nesnažím. Pořád máme před sebou měsíc, uklidňuji se, ale ta malá část ve mně si přesto připadá jako fňukna. Mám jí však pod kontrolouJa nenechám se rozhodit. Být starší má své nesporné výhody.