V noci mě vzbudí bolest v krku a pocit, že se dusím. Při zjištění, že za dvě hodiny vstávám si pokorně beru brufen a doufám, že napodruhé se probudím v lepším stavu. Budík neslyším a vzbudí mě až Jirka, že musím vstát, což si nedovedu představit. Teplá voda neteče, což nevadí, alespoň se trochu proberu. Než vyrazíme jsem schopná i jednoduché konverzace a začínám se těšit.
Ráno je poklidné, nikde nikdo a není ještě vedro. Cestou do shally se mi vrací mnoho vzpomínek z dob minulých a je vtipné potkávat známé tváře. Jdeme včas a vše by bylo téměř ideální, kdybych si nenechala doma pas. Zítra. Tuhle hru znám, naposledy jsem ho přinesla po týdnu. Přivítání s Pratimou je jakobychom se viděly včera. Na lekci je nás dohromady šest, což je ideální protože člověk nemá trvalou pozornost, což upřímně řečeno v devadesátiminutové lekci opravdu nechce, ale je prostor se na cokoliv zeptat. Mě se nikdo na nic neptá a za deset minut jsem zpocená jako myš. Je to hlavně díky vlhkosti a teplu, ale i délkou výdrže v pozici, protože mých devět dechů většinou překročí minutu. Bereme to dnes jednoduše, a já si opět uvědomuji, jak to úplně stačí a člověk toho má daleko víc plné kecky, než když si na pár vteřin nacpe obě nohy za hlavu.
Víkendové zoufalství je v mžiku zapomenuto a já si celou lekci neskutečně užívám. Dokonce se chvílemi klepu, což se hodně dlouho nestalo. Takhle mě nebolely nohy za celou Pacifickou hřebenovku. Jirka se taky tváří, že si to užívá a než se nadějeme je hodina a třičtvrtě pryč (trošku jsme to klasicky natáhli). Po cvičení přichází tradiční kokos naproti přes ulici a já vidím, proč sem vlastně jezdím. Ano, je tu vedro, bordel, špína, lidi a hluk, ale cvičit tady má něco do sebe.
Po včerejší zkušenosti s fasováním ručníků a povlečení si jdeme koupit svoje. Některé věci (téměř všechny) je tu třeba vzít do vlastních rukou a nijak se nad tím nepozastavovat, pokud se člověk chce dobrat k nějakému uspokojivému výsledku. Například, že bude mít čistý ručník a povlečení bez fleků neidentifikovatelného původu. Ani jednomu z nás se nechce nikam jezdit a tak vše nakoupíme v obchodě na hlavní. Možná trochu dráž, ale pořád za čtvrtinu ceny než u nás a alespoň podporujeme místní byznys.
S taškou plnou hadrů v divokých barvách se jdeme najíst. V obou ze dvou kaváren mají v pondělí zavřeno a tak dojdeme do Santoshy, která je k nám nejblíž. Nic se za poslední tři roky nezměnilo, ani menu ani ceny. Již tradičně po indicku nemám skoro hlad, ale naštěstí mám sebou Jirku, který se obětuje a dojí to. Když se podívám na hodinky a zjistím, že za dvě hodiny mám být opět na podložce, trochu se opotím. Polední siesta se dnes nekoná, snažím se zprovoznit blog a než se mi to podaří, jsem opět na odchodu.
Odpoledne mám na programu záklony s Vinayem Kumarem. Přála jsem si s ním cvičit už dlouho, ale nikdy to časově nevyšlo. Vinay bere registrace pouze na měsíc a vždy od začátku měsíce. Jsem zvědavá a ráda, že jsem v první skupině, která by měla být ta mírnější, protože jsem přece jen po trailu trochu tužší. Po několika kolech pozdravů slunci začínáme rozhýbávat páteř. Pozice nejsou těžké, ale opakujeme je třikrát až pětkrát, takže mám po půl hodině pocit, že mi upadnou nohy. Je možné, že za to může naše malá procházka? Nevím a cítím, že mi tři a půl hodiny skotačení pro dnešek stačilo. Jirka chodí odpoledne na cvičení jinam a tak jsem zvědavá, jak dopadl on. Dost podobně, ale je pozitivně naladěn, takže první den můžeme považovat za úspěšně procvičený. Večer je příjemný chládek, což v místních podmínkách znamená nějakých 28 stupňů a já jsem hodně zvědavá, v jakém stavu se zítra probudím.